prichazi Jeji Velicenstvo Veda a obdaruje nas vseobjimajicim uspokojenim. Jak rychle to vsechno probehlo! Jeste nejsou zapomenuta jmena ponurych proroku, a uz..., co rikate tomu jeseterovi? Mam takovy dojem, ze omacka je synteticka. Vidite ten ruzovy odstin? No jiste, syntetika! Ve spickove restauraci bychom snad meli pravo ocekavat prirodni produkt... Pane vrchni! Ackoli, nechme ho dychat, prece nebudeme tak vrtosivi... Bezte, bezte, to je v poradku... O cem jsem to mluvil? Ach ano! Laska a hlad. Ukojte lasku a hlad — a mate pred sebou stastneho cloveka. Prirozene za predpokladu, ze ten clovek si je jist zitrkem. Na tomto elementarnim predpokladu spocivaji veskere utopie vsech dob. Zprostete cloveka starosti o chleb jeho vezdejsi a zitrek se stane skutecne svobodnym a stastnym. Jsem hluboce presvedcen, ze idealem lidstva jsou deti, ano, prave deti. Spatruji prehluboky smysl v podivuhodne podobnosti mezi ditetem a bezstarostnym clovekem, tedy objektem socialnich utopii. Bezstarostny znamena stastny. Jak blizko uz jsme od tohoto idealu! Jeste nekolik desetileti, mozna dokonce jen nekolik let, a dosahneme automaticke hojnosti, zbavime se vedy, jako se vyleceny mrzak zbavuje svych berli, a cele lidstvo se promeni v gigantickou stastnou detskou pospolitost. Dospeli se od deti budou lisit jen schopnosti milovat a tato schopnost preroste, zase za pomoci vedy, ve zdroj novych, nevidanych radosti a rozkosi... Prominte, jak ze se to jmenujete? Ivan? Takze vy zrejme budete z Ruska... Jste komunista? Aha... Jiste, jiste, vy to tam mate vsechno jinak, ja vim... A, tady je ta kava! Mmm... vytecna kavicka! Ale kde je konak? Aha, dekuju mockrat... Abych nezapomnel, nekde jsem zaslechl, ze Nejvyssi degustator se vzdal sveho uradu. Na posledni bruselske soutezi konaku doslo k nevidanemu skandalu, ktery se podarilo zaretusovat jen s nejvetsimi obtizemi. Grand Prix ziskava heslo Bily kentaur. Porota je v euforii. Neco epochalniho! Fenomenalni ohnostroj chutovych vjemu! Otevrou tedy obalku s prihlaskou a — jaka hruza! — ona syntetika! Nejvyssi degustator zbledl jako stena, udelalo se mu zle. Mimochodem jsem mel moznost ten konak ochutnat a je skutecne vytecny, i kdyz se pali z mazutu a zatim vlastne nema zadny nazev. AX osmnact lomeno naftan, a pritom je to lacinejsi nez lih z brambor... Zkuste tenhle doutnik... Nesmysl, jakepak nekourim. Po takovem obede se neda nekourit... Tuhle restauraci mam rad. Pokazde, kdyz prijedu prednaset na zdejsi univerzitu, obedvam v Olympiku. A pred odjezdem si neodpustim navstevu Taverny. Jiste, tahle zelen a ti rajsti ptackove tam nejsou, je tam trochu moc horko a trochu moc dusno a porad to tam mirne zavani spaleninou, ale je to prava, neopakovatelna kuchyne. Horlivi degustatori se schazeji prave tam. Bud tam, nebo u Labuznika. Tam se jenom ji. Nesmite se tam smat, nesmite tam zvanit a je naprosty nesmysl prijit tam ve spolecnosti damy, tam se vyhradne ji. Tise a zamyslene...“
Doktor Opir konecne umlkl, zvratil se do operadla sveho kresla a zhluboka, s pozitkem zatahl ze sveho doutniku. Ja taky cumlal mohutne cigaro a dival se na nej. Byl naprosto jasny, tenhle doktor filozofie. Takovihle lide, absolutne spokojeni se svym mistem ve spolecnosti, a proto absolutne spokojeni se stavem spolecnosti jako celku, existovali vzdycky, v kazde epose. Vyborne nabrouseny jazyk a pohotove pero, nadherne zuby, dokonale zdrave vnitrnosti a perfektne fungujici pohlavni organ.
„Takze svet je proste nadherny, doktore?“ zeptal jsem se.
„Ano,“ pronesl procitene doktor Opir. „Kdyz se to vezme kolem a kolem, je nadherny.“
„Jste velky optimista.“
„Nase doba je dobou optimistu. Pesimista jde do Salonu dobre nalady, necha si z podvedomi odsat zluc a stava se z nej optimista. Casy pesimistu pominuly, stejne jako pominuly casy tuberaku, sexualnich maniaku a vojaku. Pesimismus jako stav ducha vykorenujeme taky za pomoci prisne vedeckych metod, a to nejen druhotne, skrze vedomi dostatku, ale i bezprostredne, metodou primeho vpadu do temneho sveta pod kurou mozkovou. Rekneme takove snove generatory — to je dnes nejnovejsi zabava lidovych mas. Je to naprosto neskodne, dokonale masove a konstrukcne jednoduche... Nebo neurostimulatory...“
Pokusil jsem se preorientovat ho do zadoucich koleji: „A nezda se vam, ze prave v teto oblasti moderni veda, napriklad jiz zminena farmaceuticka chemie, nekdy zatracene prehani?“
Doktor Opir se shovivave pousmal a pricichl ke svemu doutniku.
„Veda vzdy kracela cestou experimentu a omylu,“ rekl durazne. „Ja osobne se priklanim k nazoru, ze takzvane chyby jsou vzdy vysledkem zlocinnych manipulaci. Jeste jsme do Zlateho veku nevstoupili, teprve se k nemu blizime, a pod nohama se nam neustale pletou vselijaci psanci, chuligani a docela obycejni spinavci... Proto se objevuji zdravi skodliva narkotika, ktera byla, jak jiste vite, vyvinuta z tech nejuslechtilejsich pohnutek, vselijake ty aromatery... nebo ten..., ja vim, ke stolu se to zrovna moc nehodi...“ Slizce se zachichotal. „Jiste uz jste si domyslel, jsme prece dospeli lide... Ale o cem jsem to mluvil...? Ano, tak tohle vsechno by vas nemelo vyvadet z miry. To prejde, jako presly atomove bomby.“
„Chtel jsem jen poukazat na to,“ nedal jsem se, „ze je tu jeste problem alkoholismu a narkomanie.“
Zajem doktora Opira o dialog tohoto druhu tal pred ocima. Patrne mel za to, ze se snazim zpochybnit jeho tezi o vede jakozto nositelce univerzalniho blaha. Polemizovat na takoveto urovni pro nej bylo stejne nudne, jako kdyby horoval pro uzitecnost koupani v mori, a ja mu na to namital, ze loni jsem se v mori div neutopil.
„Ano, pochopitelne ...,“ zadrmolil nepritomne a pohledl na hodinky. „Ono totiz nejde vsechno najednou... Jiste snad uznate, ze dulezita je predevsim obecna tendence... Pane vrchni!“
Doktor Opir chutne pojedl, krasne si zarecnil z pozic progresivni filozofie — citil se zkratka plne uspokojen a ja se rozhodl na svem netrvat, tim spis, ze na jeho „progresivni filozofii“ jsem se s klidem mohl vykaslat, a na to, co me zajimalo ze vseho nejvic, mi s nejvetsi pravdepodobnosti stejne odpovedet nemohl. Zaplatili jsme a vysli z restaurace ven. Zeptal jsem se:
„Pane doktore, nevite, nahodou, ci je ten pomnik? Tamhle, na namesti...“
Doktor Opir se tim smerem roztrzite zadival.
„Skutecne, on je tu pomnik,“ rekl. „Nikdy predtim jsem si toho nevsiml... Muzu vas nekam svezt?“
„Dekuji, dal bych prednost prochazce.“
„V takovem pripade se s vami loucim. Tesilo me... Samozrejme mohu jen tezko predpokladat, ze bych vase presvedceni zmenil,“ svrastil celo a podloubal se paratkem v zubech, „ale zkusit to by rozhodne bylo zajimave... Nechcete navstivit mou prednasku? Zacinam zitra v deset.“
„Dekuji za pozvani. Na jake tema se chystate mluvit?“
„Neooptimisticka filozofie. Rozhodne bych se chtel dotknout rady problemu, ktere jsme dnes spolu tak zevrubne probrali.“
„Dekuji vam,“ opakoval jsem jeste jednou. „Urcite prijdu.“
Dival jsem se, jak pristupuje ke svemu dlouhatanskemu autu, dopada na sedadlo, chvili se hrabe v ovladacim pultu autopilota a uvelebuje se co nejpohodlneji — zrejme hned zacal klimbat. Auto opatrne vymanevrovalo z namesti a zvysujici se rychlosti zmizelo v zelenavem stinu bocni ulice.
Neooptimismus... Neohedonismus a neokretenismus... Neokapitalismus. Vsechno zle k necemu dobre, rekla liska, protoze ses dostal do zeme pitomcu. Je treba konstatovat, ze procento rozenych pitomcu se za staleti v podstate nemeni. Zajimave by vsak bylo, jak to vypada s procentem pitomcu z presvedceni. Kdo mu asi prirkl ten doktorsky titul? Takovy tu jiste nebude sam. Nejspis se nekde musela sejit cela hromada doktoru, kteri tento titul neooptimistovi Opirovi slavnostne udelili. Takove veci se vlastne stavaji i jinde nez mezi filozofy...
Vtom jsem si vsiml, ze vestibulem rychle kraci Riemayer a okamzite jsem doktora Opira pustil z hlavy. Oblek na Riemayerovi visel jako pytel, Riemayer se hrbil a jeho tvar ted byla cela zplihla. Moc bych za to nedal, ze se mirne potaci, Nez dosel k vytahu, dohonil jsem ho a vzal za rukav.
Silne sebou trhl a otocil se.
„Hrome, co to ma znamenat?“ zasipal. Bylo jasne, ze ze me zadnou radost nema. „Co tu jeste delate?“
„Cekal jsem na vas.“
„Prece jsem vam snad rekl, abyste prisel zitra v poledne.“
„A jaky je v tom rozdil?“ namitl jsem. „Nac zbytecne ztracet cas?“
Tezce oddechoval a uprene na me ziral.
„Mam navstevu, rozumite? V pokoji sedi jeden clovek a ceka na me. A ten by vas v me spolecnosti nemel videt. Dokazete to pochopit?“
„Nekricte tak,“ upozornil jsem ho. „Vsichni se na nas divaji.“
Riemayer prejel zateklyma ocima po okoli.
„Pojdte do vytahu,“ vybidl me.
Vstoupili jsme do kabiny a Riemayer stiskl tlacitko ctrnacteho poschodi.
„Tak rychle — co potrebujete?“
Otazka to byla tak mimoradne hloupa, ze me privedla do rozpaku.
„Pockejte, to chcete rict, ze nevite, proc jsem tady?“
Otrel si celo a rekl:
