„Ano, chapu vas,“ rekla teta Vaina. „Nezbylo nam nez se sarkasticky usmivat. Generalplukovnik Tuur,“ vytahla kapesnicek, „zemrel se sarkastickym usklebkem na rtech.“ Prilozila kapesnicek k ocim. „Rikaval nam: „Doufam, pratele, ze se doziji dne, kdy se vsechno definitivne zhrouti.“ Byl zlomeny, ztratil smysl sve existence... Proste uz nevydrzel tu prazdnotu v srdci...“ Prudce se narovnala. „Neco vam ukazu, Ivane...“
Pohotove se rozbehla do sousedni mistnosti a prinesla tezke staromodni album. Okamzite jsem pohledl na hodiny, jenze teta Vaina tomuto memu uhybnemu manevru nevenovala pozornost, usadila se vedle me a otevrela album hned na prvni strance.
„Tohle je generalplukovnik.“
Generalplukovnik byl orel. Mel uzkou kostnatou tvar a pruzracne oci. Jeho dlouhe telo bylo poseto rady. Nejvetsi vyznamenani ve tvaru mnohacipe hvezdy, vroubene vavrinovym vencem, pableskovalo kdesi v krajine slepeho streva. V leve ruce sviral rukavice, pravicka klidne spocivala na jilci dustojnickeho kordiku. Dolni celist podepiral vysoky, stojaty, zlatem vysivany limec.
„A tohle je generalplukovnik na cviceni.“
Generalplukovnik zustal orlem i v tomto pripade. Udilel rozkazy svym dustojnikum, sklanejicim se nad mapou rozlozenou na celnim panciri obroviteho tanku. Podle tvaru pasu a aerodynamicky resene veze jsem poznal tezky utocny tank typu Mamut, urceny puvodne k prekonavani pasem zamorenych radioaktivitou a dnes uspesne vyuzivany pri hlubinnych potapecskych pracich.
„Tady mame generalplukovnika v den jeho padesatin.“
A generalplukovnik byl zase orel. Stal u prostreneho stolu s poharem v ruce a poslouchal pripitek na svou pocest. Levy dolni roh fotografie zabirala velka rozmazana ples s odleskem po fotografove blesku a hned vedle generala sedela a zbozne k nemu vzhlizela velice mlada a velice puvabna teta Vaina. Kradmo jsem po hmatu zkusil odhadnout tloustku alba.
„A tohle je generalplukovnik ve vysluzbe.“
Orlem generalplukovnik bezesporu byl i na zaslouzenem odpocinku. Stal v tygrovanych plavkach dosiroka rozkrocen na plazi a polnim dalekohledem prehlizel mlhavy obzor. U jeho nohou se v pisku popelilo nahe, tak tri— ctyrlete dite. General se mohl pochlubit slachovitou a svalnatou postavou, toasty s prevarenou smetanou mu ji rozhodne neznicily. Zacal jsem hlucne natahovat hodinky.
„No a tady...,“ pokracovala teta Vaina a prevratila stranku, jenomze vtom do salonu bez zaklepani vkrocil pomensi korpulentni pan, jehoz tvar a zejmena satstvo mi pripadaly podivuhodne zname.
„Dobre jitro,“ pronesl a lehce sklonil hladkou, usmevavou tvar ke strane.
Byl to ten celnik z rana, stale v teze bile uniforme se stribrnymi knofliky a stribrnymi snurami na ramenou.
„Ach, Peti,“ zvolala teta Vaina. „Ty uz jsi tady? Seznamte se, panove. To je Ivan... A tohle je Peti, Ivane, pritel naseho domu.“
Celnik se ke mne otocil, nepoznal me, usecne se uklonil a srazil podpatky. Teta Vaina odlozila album na muj klin a vstala.
„Posad se, Peti,“ vybidla prichoziho, „prinesu ti smetanu.“
Peti jeste jednou cvakl podpatky a usedl vedle me.
„Nechcete se podivat?“ navrhl jsem pohotove a prestehoval album ze svych kolenou na celnikova. „Tohle je generalplukovnik Tuur. Tady je jen tak. (V celnikovych ocich se rozhorel zvlastni vyraz.) A tady je general na cviceni. Vidite? Tady...“
„Jste velmi laskav,“ poznamenal kozene celnik. „A zbytecne se nenamahejte, protoze...“
Teta Vaina se vratila s toasty a prevarenou smetanou a uz od prahu volala:
„Jak prijemne je videt cloveka v uniforme, no nemam pravdu, Ivane?“ Postavila podnos na stul. „Dneska jsi tu nejak brzy, Peti. Neco se stalo? Ale ze je dneska krasne, to slunce...“
Smetana pro Petiho byla naservirovana do zvlastni krasne dozicky, na niz zaril monogram T, zdobeny ctyrmi zlatymi hvezdickami.
„V noci prselo, aspon kdyz jsem se k ranu vzbudila, bylo zatazeno,“ pokracovala teta Vaina. „Kdezto ted? Jen se podivejte, nikde ani mracku... Date si jeste salek, Ivane?“
Vstal jsem.
„Dekuji, uz mam dost. A ted dovolte, abych se rozloucil, ceka me jedno pracovni setkani.“
Kdyz jsem za sebou opatrne zaviral dvere, zaslechl jsem, jak vdova zadumane pronesla: „Nezda se ti, ze je napadne podobny stabnimu majoru Polovi...?“
V loznici jsem si vybalil kufr, ulozil sve svrsky do vestavene skrine a znovu jsem zavolal Riemayerovi. Telefon i nadale nikdo nebral. Posadil jsem se tedy k psacimu stolu v pracovne a prozkoumal zasuvku po zasuvce. V jedne lezel kufrikovy psaci stroj, v dalsi dopisni papir, znamky a psaci potreby a v nasledujici jsem nasel prazdnou lahev od oleje pro arytmicke motory. Ostatni zasuvky byly prazdne, pokud nepocitam nekolik balicku zmackanych stvrzenek, pokazene plnici pero a nedbale prelozeny kousek papiru pomalovany rozsklebenymi obliceji. Papir jsem rozbalil, byl to zrejme koncept telegramu: „green umrel u rybaru telo posilam nedeli uprimnou soustrast hooger martha chlapci“. Text jsem si precetl dvakrat, pak jsem listek obratil, prostudoval vsechny ty ksichty a precetl si telegram potreti. Zdalo se, ze Hooger ani Martha nemaji ani poneti, ze kdyz normalni clovek nekomu posila umrtni zpravu, sdeluje nejdriv, jak nebo na co neboztik zemrel, a ne kde... Treba ja bych telegrafoval: „green utonul rybareni“. Nejspis v opici. Ostatne, jakou to ted vubec mam adresu?
Vratil jsem se do haly. U dveri do bytu me domaci sedel na bobku hubenoucky chlapec v kratkych kalhotach. V podpazdi sviral dlouhou stribritou trubku a s funenim a supenim rozmotaval klubko provazu. Pristoupil jsem k nemu a rekl mu:
„Ahoj.“
Reakci uz bohuzel nemam takovou jako driv, ale prece jen jsem stacil uskocit. Nad uchem mi zasvistel dlouhy cerny praminek nejake kapaliny a rozprskl se o zed. Uzasle jsem se na kluka zadival, on zase ziral na me, lezel na boku a v rukou trimal tu svou trubku. Tvar mel vlhkou, usta pootevrena a zkrivena. Ohledl jsem se na zed. Neco po ni stekalo. Pak jsem se znovu podival po chlapci, ktery uz pomalu vstaval; trubku nepustil ani ted.
„Poslys, ty jsi nejaky nervozni,“ poznamenal jsem.
„Stujte, kde stojite,“ okrikl me chraptive. „Pokud se pamatuju, tak vase jmeno jsem nevyslovil.“
„Jak bys taky mohl,“ rozhodil jsem rukama. „Ty ses jeste ani nestacil predstavit a rovnou do me palis jako do terce.“
„Stujte, kde stojite!“ opakoval chlapec. „A nehejbejte se.“ O par kroku couvl a zadrmolil: „Odstup od vlasu mych, odstup od kosti mych, odstup od masa meho...“
„To by neslo,“ rekl jsem. Stale jsem se snazil pochopit, zda si jenom hraje, nebo zda se me doopravdy boji.
„Proc?“ zeptal se kluk rozpacite. „Vsechno jsem prece rek spravne.“
A znovu pootevrel usta.
„Hoogere,“ oslovil me nejiste. „Prece ti jasne rikam, aby ses ztratil!“
„Proc Hoogere?“ podivil jsem se. „S nekym si me pletes. Ja nejsem Hooger, jmenuju se Ivan.“
Chlapec najednou zamhouril oci, sklonil hlavu a s vyhruzne naprazenou trubkou vykrocil primo na me.
„Vzdavam se,“ upozornil jsem ho. „Dej pozor, at to nespusti.“
Kdyz se mi trubka oprela o bricho, pustil ji, ruce mu bezvladne klesly a cely nejak ochabl. Sklonil jsem se k nemu a pohledl mu do obliceje. Byl cely rudy. Zvedl jsem trubku. Bylo to neco jako hrackovy samopal — s uhlednou vroubkovanou rukojeti a plochou obdelnikovou nadrzkou, ktera se do te veci zasouvala zespodu jako zasobnik.
„Copak je to za vynalez?“ zeptal jsem se.
„Fluska,“ zabrucel ponure. „Dejte to sem.“
Hracku jsem mu vratil.
„Tak fluska,“ protahl jsem zamyslene. „A z te se flusa, pokud tomu dobre rozumim. Co kdybys me zasahl?“ Pohledl jsem na zed. „Prusvih, co? Ted to aspon rok nepujde dolu. A maminka aby nechala znovu vymalovat.“
Chlapec ke mne zezdola neduverive vzhledl.
„Dyt je to jenom fluska.“
„Ano? A ja hlupak si myslel, ze je to limonada.“
Jeho oblicej konecne dostal normalni barvu a prozradil jistou podobu s muznymi rysy generalplukovnika Tuura.
„Co vas nema,“ rekl ml, „to je jen fluska.“
