„No a co?“
„Uschne.“
„A kdyz uschne, tak uz se s tim definitivne neda nic delat?“
„Co vas nema. Proste nic nezustane.“
„Aha,“ minil jsem pochybovacne. „No, ty to vlastne musis vedet lip. Doufejme, ze mas pravdu. Presto jsem rad, ze to nic misto na mem obliceji nezustane na zdi. Jak se jmenujes?“
„Siegfried,“ odpovedel chlapec.
„A kdyby sis to rozmyslel lip?“
Pohledl na me. „Lucifer.“
„Coze?!“
„Lucifer.“
„Tak dobre, Lucifer,“ vzdal jsem se. „Belial, Astoreta, Belzebul, Azriel. A neco kratsiho bys nemel? Vis, ono treba zadat o pomoc cloveka jmenem Lucifer je hrozne nepohodlne.“
„Dvere jsou prece zavrene,“ namitl a o krok poodstoupil. V obliceji znovu pobledl.
„No a co?“
Neodpovedel, v ustupu pokracoval, narazil zady na zed a zacal se po ni sunout bokem, ale me nepustil z oci ani na okamzik. Konecne jsem pochopil, ze me ma budto za vraha, nebo za zlodeje, a snazi se uniknout, Jenze kdoviproc nikoho nevolal na pomoc a kdoviproc nevrazil do matcina pokoje, coz by v teto situaci bylo nejprirozenejsi: proplizil se kolem dveri a kradl se pri zdi dal, k vychodu z domu.
„Siegfriede,“ oslovil jsem ho. „Siegfriede Lucifere, musim ti rict, ze jsi hrozny zbabelec. Za koho me mas?“ Umyslne jsem se ani nepohnul a jen jsem za nim otacel hlavu. „Jsem vas novy podnajemnik, tvoje maminka me nakrmila toasty se smetanou, zato tys me div celeho neuflakal a nakonec se me bojis. Ja tebe bych se mel bat!“
Cele mi to napadne pripominalo jednu scenu z Anudinskeho internatu, kdyz mi tam privezli jednoho skoro stejneho kluka, jako je tenhle. Nejakeho synka z chlystske rodiny. Propana, ze bych tak napadne pripominal gangstera?
„Vypadas jako pizmova krysa Cucundra,“ rekl jsem, „ktera cely zivot proplakala, protoze v sobe nedokazala najit odvahu dolezt doprostredka mistnosti. Strachy ti zmodral nos, vystydly usi, kalhotky mas mokre a zustala za tebou louzicka...“
V takovychhle pripadech je uplne jedno, co rikate. Dulezite je, abyste to rikali klidne a vyvarovali se prudkych pohybu. Vyraz jeho obliceje se nemenil, jen kdyz jsem se zminil o te louzicce, strelil ocima dolu na podlahu, aby se presvedcil. Jen na zlomek vteriny. Pak skocil k domovnim dverim, zurive jimi zalomcoval, skubl za zavoru a vyletel na dvur — jen se zamihaly spinave podrazky sandalu. Vysel jsem za nim.
Stal v serikovych kerich, ukryl se v nich tak, ze jsem videl jen jeho bledy oblicej. Jako kdyz se prchajici kocka na okamzik zastavi a rychle se ohledne, jak vypada situace.
„No dobre,“ rekl jsem. „Tak mi laskave rekni, co mam delat; potreboval bych domu oznamit svou novou adresu. Adresu tohoto domu, ve kterem ted ziji.“ Mlcky me sledoval. „Zda se mi trapne chodit s tim za tvou matkou. Za prve ma zrovna hosty a za druhe...“
„Druha predmestska sedmdesat,“ prerusil me.
Pomalu jsem usedl na schudky prede dvermi. Delilo nas nejakych deset metru.
„Ty mas ale hlasek!“ rekl jsem uznale. „Jako jeden muj znamy barman z Mirza-Carle.“
„Kdy jste prijel?“ zeptal se me.
„Zhruba tak...,“ pohledl jsem na hodinky, „pred puldruhou hodinou.“
„Pred vama tu taky jeden bydlel,“ rekl chlapec a slehl pohledem nekam stranou. „Peknej ksindl. Daroval mi pruhovany plavky a ty se ve vode rozpustily.“
„No to je hruza!“ rozhorcil jsem se. „Zruda, a ne clovek! Zes ho neutopil ve flusce“
„Uz jsem to nestih,“ vysvetlil chlapec. „Chtel jsem, jenze von mi mezitim ujel.“
„To byl ten Hooger?“ zeptal jsem se. „S Marthou a chlapci?“
„Kdepak, jak jste na to prisel? Hooger tu zil az pak.“
„Taky ksindl?“
Chlapec neodpovedel. Oprel jsem se zady o zed a zadival se na ulici. Z vrat naproti trhave vyskakalo auto, zabocilo na vozovku a pronikave zavylo. Vzapeti za nim se prehnalo dalsi, uplne stejne auto. V zahrade zavonel aromaticky benzin. Pak uz se auta ritila jedno za druhym, az jsem z toho mel mzitky pred ocima. Na nebi se vynorilo nekolik vrtulniku. Byly to takzvane nehlucne vrtulniky, ale letely pomerne nizko, a dokud jsme je meli nad hlavami, nebylo slyset vlastniho slova. Chlapec se ovsem do reci nijak nehrnul. A taky se zrejme nechystal opustit svuj ukryt ve krovi. Neco tam kutil se svou fluskou a jen tu a tam zasilhal smerem ke mne. Jen aby po mne odtamtud nesplouchl, pomyslel jsem si s obavou. Vrtulniky letely a letely, auta uhanela a uhanela — az se zdalo, ze vsech patnact tisic automobilu, co jich tu maji, vyrazilo na Druhou predmestskou a vsech pet set vrtulniku se zavesilo nad dum cislo sedmdesat. Trvalo to asi deset minut, chlapec si me uplne prestal vsimat a ja sedel a premital, jake otazky mam polozit Riemayerovi. Pak se vsechno vratilo do starych koleji — ulice se vyprazdnila, pach benzinu se rozplynul a nebe se taky vycistilo.
„Kam se vsichni tak najednou zenou?“ zajimalo me.
Zasramotil nekde v krovinach.
„Copak vy to nevite?“ zeptal se.
„A jak to asi mam vedet?“
„Vo Hoogerovi jste prece taky vodnekud vedel...“
„Hooger...?“ zamumlal jsem. „Hoogera jsem poznal uplne nahodou. Ale jinak o vas nevim nic. Nevim, jak zijete, co delate... Co ty to tam zrovna ted smolis?“
„Pokazila se mi pojistka.“
„Tak to sem dej, ja ti to spravim. A proc se me tak bojis, snad ti taky nepripominam nejakeho ksindla?“
„Vsichni jeli do prace,“ rekl chlapec.
„Pracovat teda zacinate dost pozde. Pomalu abychom se chystali k obedu, a vy si teprve jdete do prace... Vis, kde je hotel Olympik?“
„Samo sebou.“
„A doprovodis me tam?“
Kluk se zarazil.
„Ne,“ rekl nakonec.
„Proc?“
„Zrovna konci skola, musim jit domu.“
„Aha, tak ted jsme na to konecne kapli!“ rozesmal jsem se. „Pan je za skolou! Neboli za boudou, jak se rika u nas... A do kterepak chodis tridy?“
„Do treti.“
„Taky jsem kdysi chodil do treti tridy.“
O kousek ze sveho krovi povylezl.
„A potom?“
„Potom do ctvrte.“ Vstal jsem. „To uz snad stacilo. Mluvit se mnou nechces, do hotelu me taky nedovedes, kalhoty mas cele mokre — radsi pujdu domu. No co se tak divas? Dokonce mi ani nechces rict, jak se jmenujes...“
Beze slova se na me zadival a hlasite dychal usty. Zmizel jsem ve sve pulce domu. Kremova hala byla, alespon jak mne se zdalo, beznadejne zaneradena. Obrovskou cernou kanku na zdi ani nenapadlo, ze by snad mela uschnout. Tohle si dneska nekdo pekne odskace, napadlo me. Slapl jsem na klubko motouzu a zvedl ho. Konec byl uvazan ke klice dveri do bytu domaci. Aha, rekl jsem si, tohle taky zname. Odvazal jsem provazek a strcil klubko do kapsy.
V pracovne jsem ze stolu vytahl cisty list papiru a sestavil telegram pro Mariu: „dorazil jsem stastne druha predmestska sedmdesat libam ivan“. V bedekru jsem nasel telefonni cislo telegrafu, telegram jsem odeslal a znovu zkusil zavolat Riemayerovi. A on se znovu neozval. Navlekl jsem si sako, pohledl na sebe do zrcadla, spocital svou hotovost, a kdyz uz jsem se chystal k odchodu, vsiml jsem si, ze dvere do salonu jsou pootevrene a skvirou me sleduje nejake oko. Samozrejme jsem si jako niceho nevsiml. Pozorne jsem prozkoumal vsechny sve svrsky, vratil jsem se do koupelny a s nenucenym pohvizdovanim se chvili kartacoval. Sotva jsem zase vstoupil do pracovny,
