betonu sten by se na me mohla sklebit nejaka sprostarna. Takova ta utahana a nesmyslna, zrozena z nudy. V takovem pripade by se mi urcite chtelo pustit se do prace hned. Rozhodne bych se do ni jen hnal, protoze tahle atmosfera cloveka okamzite popichne, ba prinuti k nejake cinnosti... Marna slava, na to, ze i bida muze byt majetna, se zvyka tezko... To proto postradam obvykly zapal pro vec a do niceho se nehrnu; o to vic se mi chce usednout do jednoho z autobusu, treba do toho cervenomodreho, vyrazit na plaz, zaplavat si v potapecske vyzbroji, zapinkat si s mistni omladinou nebo najit Peka, lehnout si s nim nekde ve stinne mistnosti na podlahu a zavzpominat na vsechno dobre, co nas potkalo — on by se me mohl poptat na Bykova, na Transpluta, na nove lode, ve kterych uz se ja sam moc nevyznam, ale prece jen o poznani lepe nez on, a taky by se mohl zminit o vzpoure a pochlubit se svymi sramy a svym spolecenskym postavenim... Bylo by pro me moc a moc vyhodne, kdyby se ukazalo, ze Pek se dopracoval slusneho spolecenskeho postaveni. Bajecne by bylo, kdybych napriklad zjistil, ze se z nej stal zdejsi primator...
Zvolna se ke mne priblizil snedy plny pan v kulate, sikmo posazene bile cepicce a bilem obleku. Capka mela pruhledny zeleny stitek a zelenou pentli, na niz bylo napsano: „Vitame vas!“ V lalucku leveho ucha se blyskala klipsova nausnice s miniaturnim prijimacem.
„Doufam, ze jste mel prijemnou cestu,“ oslovil me ten pan.
„Dobry den,“ odpovedel jsem.
„Budte u nas vitan. Jmenuji se Amadeus.“
„Tesi me, ja jsem Ivan,“ predstavil jsem se take.
Lehce jsme se jeden druhemu uklonili a zadivali se na autobusy, do kterych uz se rozsazovali rekreanti... Vesele halasili a teply vetrik od nich po namesti hnal nedopalky a zmackane papirky od bonbonu. Na Amadeuv oblicej dopadl zeleny stin stitku.
„Rekreanti,“ poznamenal muj spolecnik. „Bezstarostna hlucna chasa. Ted je rozvezou po hotelich a vsichni se okamzite vrhnou na plaz.“
„Takovou vyjizdku na vodnich lyzich bych si taky nechal libit,“ pripojil jsem se.
„Skutecne? To bych do vas nikdy nerekl. Na turistu v zadnem pripade nevypadate.“
„V poradku,“ uklidnil jsem ho. „Ja jsem k vam prijel za praci.“
„Za praci? Vlastne mate pravdu, i kvuli necemu takovemu obcas nekdo prijede. Pred dvema lety tu byl Jonathan Kreis, maloval tu obraz.“ Zasmal se. „Pak ho v Rime ztriskal nejaky papezsky nuncius, jmeno uz si nepamatuju.“
„Kvuli tomu obrazu?“
„Ne, to sotva. Nakonec nic nenamaloval. Dnem i noci trcel v herne... Nedal byste si neco k piti?“
„Proc ne,“ souhlasil jsem. „Co mi poradite?“
„Radit je mou prijemnou povinnosti,“ opacil galantne Amadeus.
Oba jsme se zaroven sehnuli a sahli po drzadle kufru.
„Ale co vas nema, ja si to vezmu sam...“
„Nene,“ namitl Amadeus. „Vy jste tu host a ja hostitel... Pojdme tamhle do baru, ted tam bude prazdno.“
Vesli jsme do dveri pod modrym platenym pristreskem. Amadeus me posadil ke stolku, postavil kufr na volnou zidli a sel k barovemu pultu. Bylo tu prijemne chladno, tise cvrcel klimatizator. Amadeus se vratil s plnym podnosem. Staly na nem dve vysoke sklenice a ploche melke talire se zlatavymi kousky masla.
„Neni to nijak silne, zato opravdu dobre vychlazene,“ upozornil me Amadeus.
„Ja po ranu taky nemam rad silne napoje.“
Zvedl jsem sklenici a usrkl. Bylo to dobre.
„Nejlepsi je kazdy dousek zajist,“ poradil mi muj spolecnik. „Pekne dousek — maslo, dousek — maslo. Takhle...“
Kousky masla prijemne taly na jazyku. Podle meho nazoru by se to byvalo docela dobre obeslo i bez nich. Chvili jsme zpod pristresku mlcky vyhlizeli na namesti. Tise predouci autobusy jeden po druhem sustive odjizdely do vzrostlych aleji. Pripadaly mi ponekud neohrabane, ale v te neohrabanosti zaroven nechybela jista zvlastni vznesenost.
„Je tam ovsem dost hlucno,“ rekl Amadeus. „Bajecne bungalovy, mnoho zen pro kazde gusto, more hned u ruky, ale zadne soukromi. Mam takovy pocit, ze by vam to nevyhovovalo.“
„Mate pravdu,“ prisvedcil jsem. „Hluk by mi vadil. A pak, Amadee, ja nemam rekreanty rad. Nemuzu vystat, kdyz vsichni kolem me poctive a snazive jasaji.“
Amadeus prikyvl a opatrne si vlozil do ust dalsi skrojek masla. Pozoroval jsem, jak zvyka. V soustredenem rytmu jeho spodni celisti jsem tusil kus urcite profesionality. Polkl a rekl:
„Kdepak, syntetika se nikdy nevyrovna prirodnimu produktu. To je totiz zcela jina chutova skala.“ Zahybal rty, tichounce mlaskl a pokracoval. „Uprostred mesta stoji dva prepychove hotely, ale jak to tak vidim...“
„Hotel by taky nebylo to prave,“ prerusil jsem ho. „Bydleni v hotelu prinasi spoustu povinnosti. A jeste jsem neslysel, ze by nekdo dokazal napsat neco kloudneho v hotelu.“
„V tomto ohledu bych s vami tak docela nesouhlasil,“ namitl Amadeus a kritickym pohledem zhodnotil zbyly kousek masla. „Kdysi jsem cetl jednu knizku a tam se psalo, ze vznikla v hotelu Florida.“
„Aha,“ rekl jsem. „Mate pravdu. Ale vase mesto prece nikdo neostreluje z del...“
„Z del? To jiste ne. Kazdopadne to tu neni pravidlem.“
„To jsem si mohl myslet. Jenze ono uz je prokazano, ze dobra vec se da napsat jedine v ostrelovanem hotelu.“
Muj spolecnik si posledni kousek masla nakonec prece jen vzal.
„Neco takoveho by asi slo tezko,“ soudil zamyslene. „Dneska se takove delo strasne spatne shani. A byl by to drahy spas — hotel by prisel o svou klientelu.“
„Hotel Florida sveho casu taky prisel o veskerou klientelu. Hemingway tam zil sam.“
„Kdo?“
„Hemingway.“
„Aha... Ale to uz je dlouho, ze, to bylo snad nekdy za fasistu. Casy se ovsem zmenily, Ivane.“
„Ano,“ pripustil jsem. „V nasi dobe uz nema smysl psat o hotelich.“
„No dobre, cert vzal hotely,“ mavl rukou Amadeus. „Ja uz vim, co byste potreboval. Vy byste potreboval penzion.“ Vytahl z kapsy notes. „Sdelte mi vase podminky, pokusime se vybrat pro vas neco sikovneho.“
„Penzion?“ zamyslel jsem se. „To nevim. Nejak se mi to nezda, Amadee. Pochopte — proste se nechci seznamovat s lidmi, se kterymi se seznamovat nechci. To za prve. A za druhe: Kdo dnes bydli v soukromych penzionech? Taky rekreanti, jenze ti, kteri nemaji na samostatnou vilku ci chatu. A ti taky poctive a snazive jasaji. Poradaji pikniky a nocni dychanky pri kytare. Krome toho se zmocni kazdeho, koho maji na dosah, a nuti ho do soutezi o nejdelsi polibek. No a nakonec jsou to vsechno zahranicni turiste. Kdezto me zajima vase mesto, Amadee, vase zeme. Vasi lide. Ja vam reknu, co bych si predstavoval. Potreboval bych utulny domek se zahradkou. V rozumne vzdalenosti od stredu mesta. Tichou rodinu s hospodyni. Za mimoradne zadouci bych povazoval mladou dcerku. Chapete?“
Amadeus se chopil prazdnych sklenic, zabehl s nimi k pultu a prinesl plne. Ted byla v nadobach cira tekutina a na talircich mnohapatrove jednohubky mikroskopickych rozmeru.
„O jednom takovem utulnem domku bych vedel,“ prohlasil Amadeus. „Vdove je petactyricet, dceri dvacet, synkovi jedenact. Dopijem a jedem. Myslim, ze se vam to bude zamlouvat. Cena je primerena zvyklostem, i kdyz to samozrejme bude o neco drazsi nez v penzionu. Jste tu nadlouho?“
„Na mesic.“
„Propanakrale! Jen na mesic?“
„Jeste nevim, jak mi pujde prace od ruky. Mozna se tu zdrzim dele.“
„Zdrzte se rozhodne,“ pronesl durazne Amadeus. „Vidim, ze vubec nemate predstavu, kam jste to vlastne prijel. Vy zkratka nevite, jak je tady u nas ohromne. Tady nemusite premyslet absolutne o nicem.“
Dopili jsme, zvedli se a vyrazili pres namesti zalite horkym sluncem k parkovisti. Amadeus, ktery si to cile, trochu kolebave vykracoval po mem boku, si posunul zeleny stitek, hluboko do cela a nedbale maval kufrem. Z celnice se vyrojila dalsi varka turistu.
„Muzu vam neco naprosto uprimne rict?“ zeptal se najednou,
„Muzete,“ rekl jsem. Co jineho taky odpovedet? Uz jsem na svete ctyricet let, ale jeste jsem se nenaucil, jak se tehle neprijemne otazce zdvorile vyhnout.
„Tady nic nenapisete. U nas se pise tezko.“
