Kratce receno, zadne tajne tovarny hledat nemusime. Ceka nas patrani po obratnych nemoralnich spekulantech, kteri si velice dobre uvedomuji, ze ziji v Zemi pitomcu. Jako svalovci v prasecim chlivku... Pet sest podnikavych ziskuchtivcu, nenapadna vilka nekde na okraji mesta. Jdou do obchodniho domu, koupi za padesat centu tubusoid, vytahnou ho z celofanoveho sacku a ulozi do elegantni krabicky na molitanovy polstarek. A prodaji („ze znamosti, ze jste to vy!“} za padesat marek. Pravda, jeste tu musel byt nejaky vynalezce. A nejspis ne jeden. Dokonce urcite ne jeden... Ti ovsem sotva prezili — tohle neni vabnicka na pterodaktyly... A vubec — copak ted jde o par spekulantu...? No dobre, at prodaji jeste ctyricet slegu, at jich prodaji stovku. Pak prece i v Meste pitomcu museji lide prijit veci na kloub. A az se to stane, zacne se sleg sirit jako pozar. Postaraji se o to predevsim moraliste z redakce Radosti ze zivota. Pak vystoupi doktor Opir a prohlasi ze podle nejnovejsich vedeckych vyzkumu sleg stimuluje preciznost lidskeho mysleni a je nenahraditelny v boji proti alkoholismu a spatne nalade. A ze idealem budoucnosti jsou vlastne obrovske necky s varici vodou... A slovo sleg se prestane psat po plotech...

To jsou ti, koho je treba popadnout za limec, pokud ma vubec smysl nekoho za limec popadat, pomyslel jsem si. Ti spekulanti, to neni jeste zadna tragedie. Tragedii je existence Zeme pitomcu, tohoto prasiveho neorezimu, ktery uz vzal pod svou ochranu trasku a ted se nejspis nemuze dockat, az bude mozne uzakonit i sleg...

Nekdo zaklepal. Do pracovny vstoupil Oscar a skutecne nebyl sam. Za nim vesel Maria — nemotorny, sedovlasy, jako obvykle v tmavych brylich a se silnou spacirkou v ruce, takze pripominal veterana, ktery kdysi davno prisel o zrak. Oscar se samolibe usmival.

„Dobry den, Ivane,“, pozdravil me Maria. „Dovolte, abych vam predstavil vaseho pracovniho dvojnika Oscara Pebblebridge z Jihozapadniho sektoru.“

Podali jsme si ruce. Pokud se mi na nasi Bezpecnostni rade neco nelibilo, tak to byla predevsim spousta omselych tradic, ze kterych mi nejvic pila krev tahle idiotska podvojna konspirace, diky niz jeden druhemu neustale nabouravame agenturu, mlatime se pres hubu a vesele jeden po druhem strilime — bohuzel dosti presne. To neni prace, ale hra na cetniky a na zlodeje, aby to cert vzal...

„Dneska uz jsem vas chtel sebrat,“ oznamil mi Oscar. „V zivote jsem jeste nepotkal tak krajne podezrele individuum...“

Mlcky jsem vytahl z kapsy pistoli, vyjmul z ni zasobnik, zajistil ji a hodil do stolu. Oscar souhlasne pokyvoval hlavou. Obratil jsem se k Mariovi:

„Dejme tomu, ze kdybych o Oscarovi vedel, mohlo se vysetrovani zhroutit driv, nez vubec zacalo. Ale musim vam oznamit, ze vcera chybelo malo a zmrzacil jsem ho.“

„Presne tohle jsem tusil,“ prohlasil Oscar sebevedome.

Maria zafunel a zuchl do kresla.

„At delam, co delam, nevzpominam si na pripad, kdy by se Ivanovi vsechno zamlouvalo. A to je konspirace zakladem nasi prace... Vezmete si zidle, oba dva, a posadte se... Vy, Oscare, jste nemel pravo dat se zmrzacit, a vy jste zase nemel pravo nechat se sebrat, Ivane. Takhle se na to musite divat... Co to tady mate?“ zeptal se pri pohledu na slegy a sejmul si bryle. „Ze byste se ve volnych chvilich venoval elektronice? Inu, to je chvalyhodne...“

Pochopil jsem, ze o nicem nemaji ani tuseni. Oscar listoval ve svem zapisniku se zaznamy sifrovanymi osobnim kodem a patrne se chystal podat hlaseni, Mana svym masitym nosem pozorne ocichaval slegy. V tomto vyjevu bylo cosi symbolickeho.

„Takze agent Zilin se ve volnem case venuje radiotechnice,“ uzavrel Maria, nasadil si bryle a pohodlne se rozvalil v mem kresle. „Ma toho volneho casu dost a dost, protoze presel na ctyrhodinovou pracovni dobu... A co smysl zivota, agente Ziline, neodhalil jste ho nahodou? Doufam, ze vas nebudeme muset odvazet jako agenta Riemayera.“

„To nebudete,“ odpovedel jsem. „Nestacil jsem se s tim szit. Riemayer vam neco vypravel?“

„Ale kdepak, co vas nema!“ poznamenal Maria nanejvys sarkasticky. „A proc taky? Dostal pokyn odhalit to narkotikum, skutecne ho vyslidil, dokonce ho vyzkousel a ted je zrejme toho nazoru, ze svuj ukol splnil... Stal se z nej narkoman, rozumite? Mlci. Nacpal se tim previtem az po usi a mluvit s nim nema cenu. Blouzni, ze vas zabil, a dozaduje se sveho tranzistoru...“ Maria se zarazil a pohledl na oba prijimace. „To je zvlastni,“ zabrucel a patrave se mi zadival do oci. „Ostatne ja mam rad poradek. Oscar tu byl prvni a nejakou predstavu uz si utvoril — jak pokud jde o ten sajrajt, tak v souvislosti s predpokladanou operaci. Takze zacneme, Oscare.“

Pohledl jsem na Oscara.

„S jakou operaci?“

„Proboha, co ma zase tohle znamenat?“ zdesil se Maria.

„Jde o zneskodneni centra,“ rekl Oscar. „Vy jste jeste nenarazil na zadnou stopu vedouci k centru?“

Stvanice zacina, pomyslel jsem si a nahlas rekl:

„Ne, nenarazil. Na zadne centrum jsem nenarazil. Ale...“

„Tak po poradku,“ okrikl nas prisne Maria a pleskl dlani do stolu. „Spustte, Oscare, a vy, Ivane, poslouchejte a pripravte si sve vlastni uvahy, pokud jste jeste schopen o necem uvazovat.“

Oscar spustil. Zrejme to byl zdatny odbornik. Pracoval rychle, energicky a soustredene. Riemayer ho sice podfoukl stejne sikovne jako me, ale Oscarovi se presto ledacos podarilo. Pochopil, ze hledanemu sajrajtu se tu rika sleg. Velmi rychle si uvedomil, ze musi existovat nejaky vztah mezi slegem a devonem. Prisel i na to, ze ani rybaci, ani persove, ani smutnaci nas nemuseji zajimat. Ihned po prijezdu vytusil, ze v tomhle meste je prakticky nemozne uchovat nejake tajemstvi. Podarilo se mu dokonce proniknout mezi intly a prokazatelne zjistit, ze ve meste existuji jen dve skutecne tajne organizace: mecenasi a intlove. Vzhledem k tomu, ze mecenasi s nasim problemem nemeli nic spolecneho, zbyvali jedine intlove...

„Coz dokonale zapada do zaveru, k nimz jsem mezitim dospel,“ rekl Oscar, „totiz ze jedini lide ve meste schopni vedeckeho ci kvazivedeckeho badani a majici zaroven pristup do nejakych laboratori jsou univerzitni studenti a jejich pedagogove. Pravda, mestske vyrobni podniky maji take sve laboratore. Jsou celkem ctyri a vsechny jsem je prozkoumal. Jde o uzce specializovana pracoviste, stoprocentne vytizena beznou, kazdodenni, rutinni cinnosti. Vzhledem k tomu, ze podniky jedou v nepretrzitem trismennem provozu, neni tu zadny duvod predpokladat, ze by se tyto podnikove laboratore mohly stat stredisky vyroby slegu. Zato dve ze sedmi laboratori na univerzite jsou zastreny rouskou tajemstvi. Co se tam vlastne dela, se mi zjistit nepodarilo, ale vzal jsem si na musku tri studenty, kteri by to rozhodne meli vedet...“

Poslouchal jsem ho opravdu pozorne a neprestaval jsem zasnout, kolik toho za tech par dni stihl, ale uz mi bylo naprosto jasne, v cem spociva jeho hlavni chyba. Pochopil jsem, ze se pustil po falesne stope, a zaroven ve mne zralo tuseni jeste zasadnejsiho omylu, toho nejdulezitejsiho, omylu v zakladnim schematu cinnosti Rady.

„... a tak jsem dospel k domnence o existenci pologangsterske organizace vertikalniho typu s pevne stanovenym okruhem funkci jednotlivych clanku. Vyrobni skupina se zabyva vyrobou a zdokonalovanim slegu... Musim rict, ze sleg, at uz je to cokoli, se neustale zdokonaluje: podarilo se mi totiz zjistit, ze devon se zpocatku neaplikoval... Dale je tu obchodni skupina, ktera se zabyva distribuci slegu, a bojova skupina, ktera terorizuje obyvatelstvo a v zarodku likviduje kazdou zminku o slegu mezi zdejsim obyvatelstvem. Vylekani malomestaci...“

A ja pochopil absolutne vsechno.

„Okamzik,“ prerusil jsem Oscara. „Oscare, muzete mi zarucit, ze ve meste jsou jen dve tajne organizace?“

„Ano,“ rekl, „jen mecenasi a intlove.“

„Pokracujte, Oscare,“ rekl Maria nespokojene. „A vas bych prosil, Ivane, abyste kolegovi neskakal do reci.“

Oscar mluvil dal, ale ja uz ho neposlouchal. Jako by se mi v hlave najednou rozbresklo. Tradicni pudorys vsech nasich akci s nezbytnym axiomatem o existenci rozvetvene organizace zloduchu se rozletel na prach a ja se nestacil divit, jak je mozne, ze jsem jeho stupidni slozitost, tak nepatricnou v pripade tehle jednoduche zeme, neodhalil driv. Neexistovaly tajne dilny, chranene podezrelymi individuy s kovovymi boxery v rukou, neexistovali ani obchodni cestujici s dvojitymi limci nadivanymi zbozim a Oscarova pece a snaha, s jakou maloval to krasne schema z krouzku a ctverecku pospojovanych slozitou pavucinou car, s hesly typu centrum ci stab a cetnymi otazniky, byla uplne zbytecna. Nebylo co nicit a palit, nebylo koho zatykat a vypovidat na Baffinovu zemi... Byl tu jen moderni spotrebni prumysl a statni obchodni sit, kde se sleg prodaval za padesat centu za kus, a byli tu — ovsem jen na zacatku — jeden ci dva podnikavci, upici nudou a bazici po novych dojmech, a byl tu stredne velky stat, pro nejz byla hojnost kdysi cilem, ale nikdy se nestala prostredkem. A to uplne stacilo.

Nekdo omylem zasadil do tranzistoru misto heterodynu sleg a zalehl do vany, aby si tam polebedil, poslechl

Вы читаете Dravci meho stoleti
Добавить отзыв
ВСЕ ОТЗЫВЫ О КНИГЕ В ИЗБРАННОЕ

0

Вы можете отметить интересные вам фрагменты текста, которые будут доступны по уникальной ссылке в адресной строке браузера.

Отметить Добавить цитату