Taktak, presne tak to je, rekl Riemayer. Ted jsi to pochopil. Clovek se proste sam k sobe musi vzdy zachovat poctive. Nejdriv se sice trochu stydis, ale pak zacnes chapat, kolik casu jsi vyplytval nadarmo...
... Riemayere, rekl jsem. Ja jsem prece ten cas nemamil kvuli sobe. To se nesmi delat, to se zkratka nesmi, je to zahuba pro vsechny, protoze takova vec zivot s lidmi nenahradi...
... Ziline, rekl Riemayer. Kdyz clovek neco dela, dela to vzdycky pro sebe. Na svete mozna existuji dokonali egoisti, ale dokonali altruiste urcite ne. A pokud chces mluvit o smrti ve vane, rad bych ti pripomnel, ze za prve jsme stejne smrtelni i v realnem svete a za druhe — kdyz uz nam veda dala sleg, urcite se postara i o to, aby nebyl zdravi nebezpecny. Zatim to proste vyzaduje zdrzenlivost. A nemluv, prosim te, o nahrade reality snem. Nejsi zadny zelenac a sam moc dobre vis, ze takovehle sny jsou vlastne take realita. Cely svet. Tak proc o jeho objevu mluvis jako o zhoube...?... Riemayere, rekl jsem. Protoze ten svet je iluzorni, je cely v tobe, ne mimo tebe, a vsechno, co v nem delas, zustava ve tvem nitru. Je to antipod realneho sveta, jeho uhlavni nepritel. Lide, kteri se odeberou do krajin iluzi, jsou pro realny svet ztraceni. Je to totez, jako kdyby zemreli. A az do takovych iluzornich krajin odejdou vsichni — a ty prece musis vedet, ze to muze dopadnout i tak — dejiny lidstva skonci...
... Ziline, rekl Riemayer. Dejiny jsou dejinami lidi. Kazdy clovek si preje, aby svuj zivot neprozil nadarmo, a sleg nam takovou moznost poskytuje... Ano, ja vim, ty jsi presvedcen, ze nezijes zbytecne i bez slegu, ale priznej si, ze tak bajecne a horoucne jako dnes ve vane jsi jeste nezil. Je ti trochu stydno na to vzpominat, a nikomu by ses o tom neodvazil vykladat. Ale to neni zapotrebi. Oni maji sve zivoty a ty zase svuj...
... Riemayere, rekl jsem. To vsechno je pravda. Ale je tu minulost! Vesmir, skoly, boj s fasisty, s gangstery — mam si snad myslet, ze to vsechno nemelo smysl? Ze jsem ctyricet let prozil marne? A co ostatni? Ti snad take zili jen tak pro nic za nic?
... Ziline, rekl Riemayer. V dejinach k nicemu nedochazi jen tak pro nic za nic. Jedni bojovali a slegu se nedozili. Kdezto tys bojoval a dozil ses...
... Riemayere, rekl jsem. Ja bojuji za lidstvo. A tohle je konec. Konec vzajemnosti cloveka a prirody, konec vzajemnosti jedince a spolecnosti, konec kontaktu mezi lidmi, konec pokroku, Riemayere. Vsechny ty miliardy lidi, pohrouzenych do horke vody a do sebe. Jen do sebe...
... . Ziline, rekl Riemayer. Desis se toho jen proto, ze je to neobvykle. A pokud jde o ten konec, tyka se to jen realne spolecnosti, jen realneho pokroku. Kdezto jednotlivec neztrati nic, ten jen ziska, protoze jeho svet se stane nezmerne barvitejsim, jeho kontakty s prirodou — samozrejme s prirodou iluzorni — budou mnohostrannejsi a styky se spolecnosti (take iluzorni, ale to on prece nebude tusit) budou mnohem uzsi a plodnejsi. A nad koncem pokroku bych taky neslzel. Jiste vis, ze svuj konec ma vsechno. Proto konci i pokrok v realnem svete. Driv jsme nevedeli, jak skonci. Ted uz to vime; nestacili jsme poznat veskerou potencialni rozmanitost realneho byti a mozna bychom to dokazali az za stovky let, ale ted je v nasich rukou. Sleg nas obdaruje schopnosti kontaktu s temi nejvzdalenejsimi predky i nejvzdalenejsimi potomky, kontaktu, jakeho bychom v realnem svete nikdy nedosahli. Ocitl ses zkratka v tenatech jednoho stareho idealu, ale uvazuj logicky — ideal, ktery ti nabizi sleg, je stejne nadherny... Tys prece vzdycky snil o cloveku s bohatou fantazii, s gigantickou predstavivosti...
... Riemayere, rekl jsem. Kdybys ty jen tusil, jak straslive jsem utahany. Cely zivot se hadam sam se sebou i s jinymi. Vzdycky jsem rad polemizoval, protoze jinak by zivot nebyl zivotem. Ale ted jsem utahany, prave ted, a prave o slegu se prit nechci...
... Tak bez, Ivane, rekl Riemayer.
Zamackl jsem sleg zpatky do prijimace. Presne jako tehdy on. Vstal jsem — stejne jako tehdy on. Uz jsem o nicem nepremyslel a tomuto svetu jsem nepatril, ale jeste jsem zaslechl, jak mi rika: Hlavne za sebou nezapomen dobre zavrit, aby te nikdo nerusil. A posadil jsem se.
... Tak takhle to bylo, Riemayere! rekl jsem. Ty ses vzdal. Dobre jsi zavrel dvere. A pak jsi svym pratelum psal vylhana hlaseni, ze zadny sleg neexistuje. A o neco pozdeji jsi zavahal jen na okamzik, nez jsi me poslal na smrt, abych ti neprekazel. Tvuj ideal stoji za hovno, Riemayere. Protoze kdyz se clovek ve jmenu nejakeho idealu musi chovat mrzce, stoji ten ideal za hovno. Takhle je to, Riemayere. Takhle, jedine takhle... Jeste bych ti toho mohl rict hodne, ty slegari. Jeste dlouho bych ti mohl vykladat o tom, ze neni tak jednoduche vymytit z krve prirozenou snahu kazdeho cloveka zapolit s nehybnosti, s jakoukoli nehybnosti, se smrti, se stojatymi vodami, s regresem. Tvuj sleg je totez co atomova bomba, jedine ze tahle puma je casovana a je urcena pro syte. Ale o tom se sirit nehodlam. Reknu ti jen jedno: Pokud se ve jmenu cloveka zacnou delat hanebnosti, stoji takovy ideal za hovno...
Pohledl jsem na hodinky a strcil tranzistor do kapsy. Uz me prestalo bavit cekat na Oscara. Mel jsem hlad. A taky se me zmocnil pocit, ze jsem v tomhle meste konecne udelal neco uzitecneho. Nechal jsem recepcnimu svuj telefon — pro pripad, ze by se vratil Oscar nebo Riemayer — a vysel jsem na namesti. Neveril jsem, ze se Riemayer vrati, a dokonce ani tomu, ze bych ho vubec jeste nekdy v zivote spatril, ale Oscar svuj slib splnit mohl, i kdyz pravdepodobnejsi se zdalo, ze ho bude treba hledat. Hledat uz ho ovsem budou jini. A s nejvetsi pravdepodobnosti jinde.
Kapitola dvanacta
V samoobsluzne kavarne sedel jediny host: u stolku v rohu, zastavenem lahvemi a lahudkami, jsem spatril snedeho, prepychove, lec naprosto nesmyslne priodeneho orientalce. Vybral jsem si sklenici kyseleho mleka a tvarohove placky se smetanou, dal se do jidla a tu a tam vrhl zvedavy pohled po snedem muzi. Jedl a pil hodne a nenasytne a jeho tvar se hojne leskla potem, protoze mu v tom idiotskem lesklem fraku muselo byt hrozne horko. Tu a tam zafunel, zvratil se do operadla a povoloval siroky remen kalhot. V takovych okamzicich v jitrnim slunci jasne zasvitilo dlouhe zlute podpazni pouzdro s pistoli. Kdyz uz jsem dojidal, zavolal na me:
„Halo! Vy jste mistni?“
„Ne,“ odpovedel jsem. „Turista.“
„Aha, takze vy taky nicemu nerozumite...“ Zasel jsem k pultu, namichal si koktejl z ovocnych stav a prisedl k nemu.
„Proc je tu prazdno?“ pokracoval. Mel zivou, ostre rezanou tvar a sverepy pohled. „Kde jsou mistni? Proc je vsude zavreno ...! Vsichni spi, nikoho se nedotlucete...“
„Vy jste asi prave prijel, ze?“
„Ano.“
Odstrcil prazdny talir a pritahl si plny. Pak se napil svetleho piva.
„Odkud pochazite?“ zeptal jsem se. Zurive si me zmeril a ja rychle dodal: „Pokud to samozrejme neni tajemstvi.“
„To ne, tajemstvi to neni...,“ a jedl dal.
Dopil jsem svuj napoj a uzuz se zvedal k odchodu, ale on prohlasil:
„Ti si zijou, mrzaci. Takove bajecne jidlo, muzete si ho vzit, kolik chcete, a nic to nestoji.“
„No, tak docela zadarmo to neni,“ namitl jsem.
„Prosim vas, devadesat dolaru! To nestoji za rec. Devadesat dolaru projim za tri dny!“ Jeho oci znehybnely: „Mrzaci!“ zarycel temne a znovu se pustil do jidla.
Tyhle lidi jsem znal. Prijizdeli sem z nepatrnych kralovstvi a knizectvi, docista vydrancovanych a zbidacenych, vytrvale jedli a pili, vzpominali na prasne ulice rodnych mest a vesnic, rozpalene sluncem, kde v ubohych carech stinu zcepenele lezeli umirajici, muzi a zeny a deti se prehrabovali ve smetistich za sidly cizich zastupitelskych uradu. Prekypovali nenavisti a potrebovali jen dve veci: chleb a zbrane. Chleb pro svou bandu, toho casu v opozici, a zbrane proti druhe klice, toho casu u moci. Byli to ti nejzurivejsi vlastenci, vasnive a obsirne deklarovali svou lasku k lidu, ale jakoukoli pomoc zvenci rozhodne odmitali, protoze nemilovali nic krome moci a nikoho krome sebe sama a ve jmenu a cti naroda a vitezstvi tech nejsvetejsich idealu byli v pripade potreby odhodlani vyhladit tento narod hladem a kulomety do posledniho zivacka. Takovi minihitleri.
„Zbrane a chleb?“ zeptal jsem se.
Zpozornel.
„Ano,“ rekl. „Zbrane a chleb. Ale bez pripitomelych podminek. A pokud mozno zdarma. Nebo na uver.
