Slunce uz vyslo a zaneradene ulice byly puste. Z jakychsi podzemnich garazi a stanovist vyjizdely automaticke samosberne vozy a pustily se do uklidu. Automaty znaly jen praci, nedrimaly v nich zadne skryte potence, ktere by stalo za to rozvijet, ale na druhe strane v nich nedrimaly ani primitivni pudy. U Olympiku jsem musel zastavit a nechat prejit dlouhy pruvod rudych a zelenych lidi uveznenych v supinatem brneni, kteri jen s obtizemi vlaceli nohy, potaceli se z jedne ulice do druhe a zanechavali za sebou jen mracky dymu a pach potu a barvy. Stal jsem a cekal, az prejdou, a slunce uz ozarovalo obri budovu hotelu a vesele se odrazelo v kovove tvari Vladimira Sergejevice Jurkovskeho, ktery se stejne jako za zivota dival nekam nad vsechny lidske hlavy. Kdyz konecne presli, vstoupil jsem do hotelu. Recepcni drimal za dlouhym pultem, hned se vsak probral, obdaril me profesionalnim usmevem a svezim hlasem se zeptal:
„Pan si bude prat pokoj?“
„Ne,“ rekl jsem. „Ja jdu za Riemayerem.“
„Za Riemayerem? Prominte... Pokoj osm set dva?“
Strnul jsem.
„Ano, myslim ze ano. Oc jde?“
„Prominte, prosim, ale pan Riemayer neni doma.“
„Jak to?“
„Odjel.“
„Vylouceno, je prece vazne nemocen... Nemylite se? Bydli na osmsetdvojce.“
„Mate naprostou pravdu, osmsetdvojka. Riemayer. Nas staly zakaznik. Pred puldruhou hodinou odcestoval. Presneji receno odletel. Pratele mu pomohli sejit se schodu a nastoupit do vrtulniku.“
„Jaci pratele?“ zeptal jsem se zdrcene.
„Ja jsem rekl pratele? Omlouvam se, mozna to byli proste znami. Byli tri a dva z nich jsem nikdy nevidel. Takovi dva sportovne staveni mladenci. Ale pana Pebblebridge znam, to je nas host; ten uz taky zaplatil a odstehoval se.“
„Pebblebridge?“
„Presne tak. V posledni dobe se s Riemayerem pomerne casto stykal, z cehoz jsem usoudil, ze se dobre znaji. Bydlel na sedmsetsedmnactce. Takovy reprezentativni typ to byl, stredniho veku, mirne rysave vlasy...“
„Oscar...“
„Presne tak. Oscar Pebblebridge.“
„Tak takhle je to,“ vymackl jsem ze sebe priskrcene a snazil se ovladnout. „A vy rikate, ze mu pomahali?“
„Ano. Byl velmi vazne nemocen, vcera k nemu dokonce musel prijit doktor. Byl jeste velmi slaby a ti mladici, co ho drzeli v podpazdi, ho skoro nesli.“
„A co osetrovatelka? Byla u nej osetrovatelka?“
„Byla, ale ta odesla hned po nich.“
„Jak se jmenujete?“
„Me jmeno je Weil, k sluzbam, pane.“
„Poslyste, Weile, a nemel Jste dojem, ze Riemayera odvadeji nasilim?“
„Nne, to ne,“ pronesl vahave. „Ackoli, kdyz o tom ted mluvite...“
„No dobre,“ zarazil jsem ho. „Dejte mi klic od jeho pokoje a pojdte se mnou.“
Recepcni zpravidla byvaji lide velice chapavi. Na jiste veci maji rozhodne primo zazracny cich. Bylo naprosto jasne, ze uz se dovtipil, co jsem zac. A mozna dokonce odkud jsem. Zavolal si portyra, neco mu poseptal a potom uz jsme spolu vytahem vyjeli do osmeho patra.
„Cim platil?“ zeptal jsem se.
„Koho mate na mysli? Pebblebridge?“
„Ano.“
„Mam takovy dojem... Ach ano, markami. Nemeckymi markami.“
„A kdy k vam prijel?“
„Okamzik..., hned si vzpomenu... Sestnact marek... No jiste, pred ctyrmi dny.“
„Vedel, ze u vas zije Riemayer?“
„Nezlobte se, to vam presne nereknu. Ale prevcirem spolu obedvali. A vcera dlouho rozmlouvali dole v hale. Brzy rano, kdyz jeste nikdo nespal.“
V Riemayerove apartma bylo nezvykle cisto a uklizeno. Prosel jsem vsechny prostory a peclive je prohledal. Ve vestavene skrini staly kufry. Postel byla rozhazena, ale zadne stopy zapasu jsem neobjevil. Taky koupelna me prekvapila dokonalym poradkem. Na galerce lezely krabicky devonu.
„Mam zavolat policii, co myslite?“ zeptal se recepcni.
„Nevim,“ odpovedel jsem. „Poradte se se svymi nadrizenymi.“
„Abyste mi rozumel, jsem z toho tak trochu na rozpacich... Pravda, nerozloucil se se mnou..., ale vsechno to vypadalo naprosto nevinne. Stacilo nejake nenapadne gesto a ja bych hned vedel, na cem jsem, zname se leta... Jenze on jen porad opakoval Pebblebridgovi: „Tranzistor, hlavne nezapomente tranzistor...““
Prijimac lezel pod zrcadlem nedbale prehozeny rucnikem.
„Ano?“ zbystril jsem pozornost. „A co na to mister Pebblebridge?“
„Mister Pebblebridge ho uklidnoval: „Jiste, jiste, nedelejte si starosti...““
Vzal jsem tranzistor, vratil se do pracovny a posadil se s nim k psacimu stolu. Recepcni koukal chvili na me, chvili na tranzistor. Tak, pomyslel jsem si, ted uz vi, proc jsem prisel. Zapnul jsem prijimac. Neco v nem zachroptelo a zavylo. O slegu tu vedi vsichni. Nepotrebuji ani Riemayera ani Ela, staci chytit kohokoli, prvniho, kdo se namane, treba toho recepcniho. Treba hned. Prijimac jsem vypnul a pozadal ho:
„Budte tak laskav a pustte velke radio.“
Recepcni drobnymi krucky dotancil k mohutne stereovezi, stiskl krajni tlacitko a tazave se ohledl.
„Muzete to nechat na tehle stanici,“ rekl jsem. „A trochu to, prosim vas, ztiste. Dekuji vam.“
„Takze vy byste mi tu policii zrejme neradil,“ poznamenal recepcni.
„Vase vec.“
„Moc bych nedal za to, ze jste mel na mysli neco zcela konkretniho, kdyz jste se me vyptaval.“
„To se vam jen zdalo,“ odbyl jsem ho chladne. „Proste nemam rad mistera Pebblebridge. Ale to se vas netyka.“
Recepcni se uklonil.
„Zatim tu zustanu, Weile. Mam takove tuseni, ze se mister Pebblebridge vrati a zastavi se tady. Byl bych rad, kdybyste ho na mou pritomnost neupozornoval. Zatim muzete jit.“
„Jak si prejete.“
Kdyz odesel, zavolal jsem na sluzby a nadiktoval telegram pro Mariu: „objevil smysl zivota ale jsem osamely bratr necekane odjel okamzite prijed ivan.“ Stiskl jsem vypinac tranzistoru a ten se zase rozerval a rozpistel. Otevrel jsem zadni viko a vyjmul heterodyn. Nebyl to heterodyn. Byl to sleg. Krasna, peclive obrobena soucastka zjevne tovarni vyroby, a cim dele jsem se na ni dival, tim jsem si byl jistejsi, ze uz jsem ji kdesi kdysi videl — davno pred prijezdem sem, a nejednou, v nejakem docela, beznem a mne dobre znamem pristroji. Pokusil jsem se uvedomit si, kde to bylo, ale misto toho jsem si vybavil recepcniho, jeho oblicej, jeho profesionalni grimasu, chapave soucitici oci. Vsichni jsou tu nakazeni. Ne, sleg jeste neokusili, chran buh. Dokonce ho ani v zivote nevideli. Je to prece tak nemravne! Vzdyt je to svinstvo vsech svinstev... Tise, drahousku, jak muzete pred tim ditetem...! Ale rika se, ze je to neco nevidaneho... Ja? Ale co te nema, kamarade! To o me tady nemas zrovna nejlepsi mineni... Nevim, rika se, ze v Oaze, od nejakeho Buby, ale sam nic konkretniho nevim... Nakonec proc ne? Ja jsem totiz clovek se smyslem pro miru, jakmile zjistim, ze neco neni v poradku, okamzite toho necham... Dejte mi pet krabicek devonu, dali jsme dohromady partu (chichi), ze bychom spolu sli na ryby... Padesat tisic lidi. A jejich znami v dalsich mestech. A sto tisic turistu rocne. A pritom nejde o bandu. Ale banda — to by bylo to nejmensi, tu rozezeneme raz dva. Tady jde o to, ze jsou vsichni ochotni, ze po tom bazi a neni ani sebemensi nadeje, ze by tu byla moznost dokazat jim nejak, jak je to strasne, jaka je to zhouba, jaka strasna hanba...
Sevrel jsem sleg v hrsti, podeprel si pesti bradu, nepritomne se zahledel na Riemayerovo paradni sako s obdelnikem radovych stuzek, ktere viselo pres zidli. Presne takhle jako ted ja tu musel sedet pred nekolika mesici on sam, take podruhe v zivote drzel v rukou tranzistor a sleg a po dne jeho vedomi bloudila stejna tepla svetelna skvrnka: dal uz se nemusi o nic starat, protoze ted ma svetlo do kazde tmy, sladko pro kazdou horkost, radost v kazdem smutku...
