obludne pasy tanku, zatavene do asfaltoveho jezera. Tehoz jitra vsechno nejak uplne naraz skoncilo. Zun Padana se vzdal s celym svym stabem a uz zajateho, behem prepravy do vezeni, ho na ulici zastrelila nejaka polosilena zena...
A tohle bylo presne to misto. Byl bych dokonce ochoten prisahat, ze jeste citim kour a rozpaleny pancir. Dokonce i trafika stala na rohu, a zase nejak nasikmo, tentokrat ovsem z rozmaru nejnovejsi architektury. Cast ulice, jiz tank promenil v namesti, uz namestim zustala; na miste asfaltoveho jezera vyrostl prijemny parcik a v tom parciku prave nekoho mlatili. Iowa Smith byl melioracni inzenyr z Iowy, Spojene staty. Robert Swietnicki byl filmovy reziser z Krakova, Polsko. A Ucitel byl ucitelem na zakladni skole v tomhle meste. Ty tri uz nikdy nikdo nespatril, ani mrtve. A Pek byl Pek, ze ktereho se ted stal Buba. Znovu jsem nastartoval.
Buba zil v podobne vilce jako ja a vstupni dvere jsem nalezl otevrene dokoran... Zaklepal jsem, ale nikdo se neozval, ani mi neprisel naproti. Vstoupil jsem do tmave haly. Svetlo se nerozsvitilo. Prava polovina domu byla zamcena, tak jsem nahledl do leve. V salonu na rozdrasane pohovce spal vousaty muz v saku a bez kalhot. Zpod prevraceneho stolu trcely neci nohy. Vonelo to tu konakem, tabakovym kourem a jeste cimsi sladkym, jako pred nedavnem ze salonu tety Vainy. U dveri do pracovny jsem se srazil s krasnou sebevedomou damou, jiz moje pritomnost nijak neprekvapila.
„Dobry vecer,“ rekl jsem. „Prominte prosim, bydli tady Buba?“
„Ano,“ odpovedela a prohledla si me lesklyma, jakoby mastnyma ocima.
„A mohu ho videt?“
„Proc ne? Jen si posluzte.“
„Kde je?“
„Vy jste ale podivin,“ zasmala se. „Kde byste tak rekl, ze by mohl byt?“
To jsem koneckoncu tusil, ale odpovedel jsem:
„Nevim. Zrejme v loznici, ne?“
„Prihoriva.“
„Co prihoriva?“
„Vy jste prece vrtak! A jeste ke vsemu strizlivy. Nedas si neco?“
„Ne,“ odsekl jsem nastvane. „Kde je Buba? Nutne ho potrebuju.“
„Je to s tebou zle,“ opacila vesele. „Tak bez a hledej, ja jdu.“
Popleskala me po tvari a odesla.
V pracovne nikdo nebyl. Na stole se graciezne tycila velka kristalova vaza s jakymsi nacervenalym svinstvem, nad nimz se vznasela sladce mdlobna vune. V loznici taky nikdo, zmuchlane polstare a prosteradla se tu povalovaly bez ladu a skladu. Pristoupil jsem ke dverim do koupelny. Dvere byly na nekolika mistech evidentne prostrilene, soude podle prustrelu zevnitr. Na okamzik jsem zavahal, ale pak jsem vzal za kliku. Bylo zamceno.
Pracne jsem je vylomil. Buba lezel ve vane po krk ponoreny do nazelenale parici vody. Na kraji vany chroptel a kvilel tranzistor. Stal jsem a dival se na Bubu. Na nekdejsiho planetonauta-vyzkumnika Peka Zenaje. Na nekdejsiho urostleho, svalnateho chlapce, ktery ve svych osmnacti opustil sve vlidne mesto na brehu vlidneho more a ke slave vseho lidstva vzletl do vesmiru, aby se ve triceti vratil, svedl kruty zapas s fasisty a uz tu zustal navzdy. Bylo nesnesitelne si jen pomyslet, ze sotva pred hodinou jsem se mu podobal jako vejce vejci. Dotkl jsem se jeho tvare a zatahal ho za ridke vlasy. Nepohnul se. Sklonil jsem se k nemu a chtel mu prilozit k nosu lahvicku s potomacem, ale vtom jsem pochopil, ze je mrtev.
Shodil jsem tranzistor na podlahu a rozdrtil ho podpatkem. Na podlaze se valela pistole. Pek se nezastrelil, nejspis ho zkratka nekdo rusil a on vypalil na dvere, aby mu dali pokoj. Ponoril jsem ruce do horke vody, vytahl ho ven a prenesl do loznice na postel. Lezel prede mnou cely rozbredly, strasidelny, s ocima utopenyma pod celem. Kdyby to aspon kdysi nebyval muj pritel... Kdyby to kdysi nebyl tak bajecny kluk... Kdyby to nebyl tak perfektni odbornik.
Zavolal jsem na prvni pomoc a posadil se vedle Peka. Snazil jsem se na nej nemyslet. Snazil jsem se myslet na praci. A snazil jsem se byt tvrdy a chladny, protoze tesne nade dnem meho vedomi znovu proplula ta skvrnka svetla a ja tentokrat pochopil, co je to za myslenku. Kdyz prijel lekar, uz jsem vedel, jak se zachovam. Najdu Ela. Zaplatim mu jakoukoli pozadovanou sumu. Mozna ho budu muset i mlatit. A pokud bude treba, zacnu ho i mucit. A on mi rekne, odkud se do sveta rozleza tahle nakaza. Rekne mi adresy a jmena. Rekne mi vsechno. A my ty lidi najdem. Rozvratime a spalime jejich dilny a je samotne odvezem tak daleko, ze se uz nikdy nedokazou vratit. Pochytame je vsechny, pochytame vsechny, kdo okusili, co je to sleg, a ty taky izolujeme. At je to kdo chce. A budu pozadovat, abych ja sam byl izolovan taky, protoze ja taky vim, co je to sleg. Protoze jsem pochopil, jaka to byla myslenka, protoze se ze me stalo pro spolecnost stejne nebezpeci jako z ostatnich postizenych slegem. Ale to bude jen zacatek. Zacatek vsech zacatku a po nem bude treba podniknout to nejdulezitejsi: zaridit to tak, aby lidi nikdy, nikdy, nikdy nezatouzili poznat, co je to sleg. Asi to bude vypadat silene. Mnozi a mnozi si asi reknou, ze je to asi prilis blaznive, prilis hloupe, ale my to stejne budeme muset udelat, a pokud chceme, aby lidstvo nezustalo stat na miste...
Lekar byl stary sedivy muz. Polozil si svuj bily kufrik na postel, sehnul se k Bubovi a naprosto lhostejne poznamenal:
„Beznadejny pripad.“
„Zavolejte policii!“ zvolal jsem.
Pomalu si ulozil propriety zpatky do kufriku.
„To nebude zapotrebi,“ rekl. „Neni pro to zadny pravni duvod, o zlocin nejde. To je neurostimulator...“
„Ano, ja vim.“
„No tak vidite. Dnes v noci uz druhy pripad. Ti lide absolutne neznaji miru.“
„Uz to trva dlouho?“
„Ani bych nerekl..., par mesicu.“
„Tak jak k tomu proboha muzete mlcet?“
„Mlcet? Nerozumim. Tohle je uz sesty vyjezd za noc. Dvakrat nervove zhrouceni a ctyri deliria. Vy jste jeho pribuzny?“
„Ne.“
„No nic, poslu sem lidi.“ Chvili nad Pekem postal. „Vstupujte do krouzku sboroveho zpevu. Stante se clenem Ligy kajicich se kurev...“
Kdyz ten stary, apaticky, shrbeny clovek odchazel, jeste porad si neco broukal pod nos. Prikryl jsem Peka prosteradlem, spustil jsem zaclony a vysel do salonu. Opilci ohavne chrapali a sirili kolem sebe dusivy puch natraveneho alkoholu. Vzal jsem oba za nohy, vyvlekl je na dvur a hodil do louze vedle vodotrysku. Znovu nadchazel usvit a na blednoucim nebi hasly hvezdy. Posadil jsem se do taxiku a navolil na pultu index Stareho metra.
Bylo tam precpano. K registracnimu pultu jsem se prodral s nejvetsimi obtizemi, prestoze se mi zdalo, ze tiskopisy vyplnuji tak dva, nanejvys tri lide, kdezto ostatni jen se zvedave natazenymi krky zevluji. Ani plesouna ani Ela jsem za prepazkou nenasel a nikdo nevedel, kde jsou. Dole v pruchodech a tunelech se strkali a rvali podnapili polosileni muzi a hystericke zeny. Chvilemi dute a vzdalene, chvilemi ostre a zretelne praskaly vystrely, beton pod nohama se otrasal vybuchy, pachlo to tu spalenym strelnym prachem, potem, benzinem, parfemy a koralkou. Kolem mohutneho chlapa se slavnostni bledou tvari, ze ktereho crcela krev, se tisnil hloucek tleskajicich a kvicicich devcat, nekde dole hruzyplne rycely nejake selmy. Publikum tady v sale u pultu besnilo u obrovskych obrazovek, na kterych kdosi indiferentni se zavazanyma ocima kropil vsechno kolem sebe dlouhou davkou ze samopalu, opreneho pazbou o bricho, jiny sedel po prsa v cerne tezke kapaline, uz byl cely modry a kouril tlusty prskajici doutnik, no a ten posledni zase s tvari zkrivenou vypetim visel jako zkamenely v pavucine pevne napjatych niti...
Podarilo se mi zjistit, kde je El. Vedle, ve spinave mistnosti zavalene pytli s piskem, jsem zahledl plesouna. Stal nehybne ve dverich, zacazene tvare cpely spalenym strelnym prachem a zritelnice se mu rozlezly pres cele duhovky. Kazdych pet vterin se shybal a otrepaval si kolena, ale vubec me neslysel — musel jsem s nim poradne zatrast, aby si me vubec vsiml.
„El uz neni!“ zaburacel. „Neni, jasny? Jen kour, jasny? Dvacet kilovoltu, sto amper! Jasny? Nedoskocil!“
Prudce me odstrcil a klopytaje pres pytle s piskem a rozrazeje hloucky zvedavcu se tlacil k nizkym zeleznym dvirkum.
„Tak pustte me!“ rval nepricetne. „No tak, ja musim este jednou! Panbu ma rad vsechno do tretice...“
Dvere za nim hluse zapadly a lide od nich ve zmatku podesene ustupovali. Necekal jsem, az se vrati. Zbyval mi jedine Riemayer. A byla tu jeste Vuzi, ale na tu jsem moc nespolehal. Takze jedine Riemayer. Nebudu ho budit, pockam za dvermi.
