„Ne.“
Vrhl na me upenlivy pohled.
„Ivane, vyndejte to.“
„No tak dobre,“ slibil jsem. „Ja to vyndam. Utikej si hrat. A nikdy se neboj, slysis me?“
Nerekl nic a odesel, ja zustal sedet v kresle s rukama polozenyma na stole a brzy jsem zaslechl, jak se prodira seriky pod oknem. Sramotil, dupal, neco si broukal a tichounce rozmlouval sam se sebou: „Prineste prapory a dejte je sem, sem a sem... tady, tady... a tady taky... A kdyz jsem nasedl do letadla a odletel do hor...“ Kdy ten kluk asi chodi spat, to by me opravdu zajimalo. Snad tak v osm v devet a vubec, asi to vsechno ode me nebyl nejlepsi napad, ted uz jsem mohl byt zavreny v koupelne a za takove dve hodiny bych vsechno vedel, ale ne, prece jsem ho nemohl jen tak odbyt, predstavte si, ze byste se ocitli na jeho miste, to ovsem neni ta spravna metoda, ja jen prikyvuju na jeho obavy, zatimco by bylo treba vymyslet neco chytrejsiho, jenze zkuste neco vymyslet, to neni Anudinsky internat, ani v nejmensim, a jak je to vsechno neuveritelne jine, co me ted asi ceka, ktery asi kruh raje by to mohl byt, hlavne aby to nelechtalo, to bych nevydrzel, rybaci jsou zrejme taky jeden z kruhu mistniho raje, mecenassky spolek bude kruh pro aristokraty ducha a Stare metro je urceno pro ty zemitejsi natury, i kdyz intlove jsou taky aristokrati ducha, jenze se oziraji jako prasata a jsou k nicemu, jsou vlastne jeste nicotnejsi nez ostatni, protoze je v nich prilis mnoho nenavisti a prilis malo lasky, nenavisti se naucite snadno, kdezto lasce tezko, a pak, laska je moc otahana a oslintana a je pasivni, kdoviproc je to na svete zarizeno tak, ze laska je vzdy pasivni, kdezto nenavist vzdy aktivni, a proto velice pritazliva, a jeste se rika, ze nenavist je od prirody, kdezto laska z rozumu, z velkeho rozumu, ale s intly bych si taky mel promluvit, vsichni prece nemohou byt hystericti idioti, co kdyz se mi najednou podari najit Cloveka, a co je vlastne v cloveku od prirody dobre, snad ta libra sede hmoty, a dokonce ani ta libra neni vzdycky dobra, takze kazdy z nas musi vzdy zacit patrat na uplne prazdnem miste, a ono by zatim bylo mnohem lepsi, kdyby se socialni symptomy dedily, i kdyz to by z Lena byl maly generalplukovnik, takze radsi ne, radsi budeme zoufale hledat na prazdnem miste, Len by se sice niceho nebal, zato by k smrti desil jine, ty, kteri se generalplukovniky nikdy nestanou.
Trhl jsem sebou, protoze na jabloni primo proti oknu jsem zahledl Lena, ktery ze me oka nespustil. V pristim okamziku uz mi zmizel z dohledu, jen zapraskaly vetve a sypala se jablka. Ten mi neveri ani slovo. Neveri nikomu. A co ja, ja snad nekomu v tomhle meste verim? Prebral jsem vsechny, na koho jsem si vzpomnel. Ne, neverim nikomu. Zvedl jsem sluchatko, vytocil ustrednu hotelu Olympik a pozadal, aby me spojili s pokojem cislo sedm set sedmnact.
„Halo,“ ozval se Oscaruv hlas.
Mlcel jsem a mikrofon prikryl dlani.
„Tak halo!“ opakoval podrazdene Oscar. „To uz je podruhe,“ rekl nekomu stranou. „Halo...! Ale prosim te, kde bych tady sebral nejakou zenskou...“ A zavesil.
Sahl jsem po svazku Munze, lehl si v salonu na pohovku a cetl az do soumraku. Munze mam moc rad, ale absolutne si nepamatuji, o cem jsem to vlastne cetl. Kolem domu se hlucne prehnala nocni smena. Teta Vaina davala Lenovi veceri, nutila do nej ovesne vlocky s horkym mlekem. Chlapec si stavel hlavu, fnukal a ona ho trpelive a laskave premlouvala. Celnik Peti mu sice trochu kapralsky, ale v podstate dobromyslne domlouval: „Jist se musi, musi, kdyz matka rekne, ze se ma jist, tak se ji..., a vykonejte rozkaz...“ Po veceri se v dome zastavili nejaci dva mladenci, soude podle hlasu pekni klackove, ptali se na Vuzi a spasovali s tetou Vainou. Myslim, ze byli opili. Rychle se stmivalo. V osm v pracovne zarincel telefon. Bosky jsem se rozbehl ke stolu a rychle zvedl sluchatko, ale nikdo se neozval. Jak se do lesa vola, tak se z lesa ozyva. V osm deset nekdo zaklepal na dvere. Zaradoval jsem se, ze je to Len, ale za dvermi stala Vuzi.
„Ze se u me aspon nestavite?“ oborila se na me rozhorcene hned ve dverich. Mela na sobe prilehave sortky s natistenym mrkajicim oblicejem, kratkou vesticku odhalujici jeji ploche bricho a obrovsky prusvitny sal, a byla svezi, k nakousnuti, jako nezrale jablko.
„Ja celej den sedim na fleku a cekam na nej, a on se tu klidne povaluje. Neco vas boli, ci co?“
Vstal jsem a vklouzl do pantofli.
„Posadte se, Vuzi,“ vybidl jsem ji a placl na pohovku vedle sebe.
„K vam si nesednu,“ odsekla. „Tak on si tu cte, no to jsou mi veci. Kdybyste mi aspon nabid neco k piti...“
„Podivejte se do baru,“ rekl jsem ji. „Jak se dari vasi uslintane krave?“
„Dneska tam nastesti nebyla,“ rekla Vuzi z hloubi baru. „Ale dneska zase na me vysla starostova... To je teda nana... Prej proc ji nikdo nema rad... A proc by ji asi nekdo mel mit rad...? Chcete se sodou...? Voci bily, huba cervena, prdel jako kanape — hotova ropucha, na mou dusi... Vite vy co, umichame si tchore. Ted si vsichni michame tchore...“
„Jenze ja nerad delam to, co delaji vsichni.“
„Uz jsem si vsimla. Vsichni se jdou povyrazit, a von se povaluje doma. A jeste ke vsemu cte.“
„Jsem utahany,“ vysvetlil jsem.
„Ach tak! Takze muzu plavat, jo?!“
„To ne, nepustim vas,“ rekl jsem, chytil ji za sal a nasilim usadil vedle sebe. „Vuzi, devce, vy jste odbornice jen na dobrou naladu dam, nebo na dobrou naladu vubec? Nemohla byste privodit dobrou naladu jednomu osamelemu muzi, ktereho taky nema nikdo rad?“
„A za co by vas mel mit nekdo rad?“ Kriticky si me zmerila. „Oci nejaky zrzavy, nos jako brambora...“
„Jako krokodyl, co...?“
„Jako pes... A nesahejte na me, to jsem vam nedovolila. Proc jste za mnou nezasel?“
„A proc vy jste me vcera opustila?“
„Pani, tak ja ho opustila ...!“
„Samotneho, v cizim meste...“
„Tak ja jsem ho opustila! A ze jsem vas potom vsude hledala, to vas asi nezajima! Vsem jsem vykladala, ze jste Tunguz, a vy se ztratite... To od vas nebylo hezky... Ne, uz jsem snad rekla, ze jsem vam nic nedovolila! Kde jste vcera byl? Nejspis u rybaku, jak tak na vas koukam. A dneska mi zase nic nereknete...“
„Proc bych nerekl?“ ohradil jsem se. A vypravel jsem ji o Starem metru, Hned mi doslo, ze jen pravda by v tomhle pripade nestacila, a tak jsem ji vykladal o postavach v kovovych skraboskach, o priserne prisaze, o zdi postrikane krvi, o vzlykajicim kostlivci — zkratka o mnoha ruznych vecech a nakonec jsem ji nechal sahnout na velkou bouli za uchem. Vsechno se ji to moc libilo.
„Kdyz je to takhle, musime okamzite jit,“ prohlasila rozhodne.
„Ani za nic,“ rekl jsem a zase jsem si lehl.
„Vy mate ale moresy! Okamzite vstante a jdem! Jinak mi nikdo nebude verit, kdezto takhle predvedete tu bouli a hned bude vsechno jasny.“
„A pak bychom sli na trasku?“ otazal jsem se zdvorile.
„No samo! Vite, ze jsem nekde cetla, ze je to vlastne ohromne zdravy?“
„A budeme pit brandy?“
„Brandy, vermut, tchore, whisky...“
„To staci, staci... A budem se na sebe mackat v autech uhanejicich stopadesatkou...? Poslyste, Vuzi, a proc byste tam vlastne chodila, co z toho mate?“
Konecne pochopila, kam mirim, a nejiste se usmala.
„A co je na tom spatnyho? Rybaci tam prece taky chodej...“
„Nic, spatneho na tom neni nic,“ pripustil jsem. „Ale co je na tom hezkeho?“
„Nevim. Delaj to tak vsichni. Nekdy tam bejva strasne veselo... Hlavne pri trasce. Pri trasce se vam vzdycky vsechno splni... Jako ve snu.“
„A neni pak lepsi proste si lehnout a spat?“
„Vy byste tomu dal!“ vycinila mi nakvasene. „V normalnim snu se cloveku kolikrat zdaji veci... A nedelejte, ze to nevite! To na trasce se vam zda jen to, co chcete...“
„A co si prejete treba vy?“
„No... ledacos...“
„Tak to reknete. Dejme tomu, ze bych byl kouzelnik a rekl vam: Vyslovte tri prani. Jaka chcete. Ta nejpohadkovejsi. A ja vam je splnim. Co vy na to?“
Hluboce se zamyslela, az se cela nahrbila. Po chvili se vesele zazubila.
„Abych nikdy nezestarla!“ vyhrkla.
