„Vyborne,“ povzbudil jsem ji. „To bychom meli prvni prani.“
„Abych...“ spustila procitene a zmlkla.
Tuto otazku jsem svym znamym vzdy kladl moc rad a pokladam ji pri kazde jen trochu vhodne prilezitosti. Svym chlapcum jsem dokonce nekolikrat ulozil slohovou praci na tema Tri prani. Zajimave je, ze z nejake tisicovky muzu, zen, deti i starych lidi, ktere jsem takhle testoval, sotva dvacet tricet napadlo, ze by si mohli prat neco nejen pro sebe osobne nebo pro sve nejblizsi, ale taky pro cely svet, pro lidsky rod jako celek. Ne, to neni dukaz nevykorenitelnosti cloveciho egoismu, prani nebyla vzdy vyslovene sobecka a vetsina dotazanych, kdyz jsem je dodatecne upozornil, ze si nechali ujit cennou prilezitost vyresit i vselidske problemy, se hned chytla za hlavu, naprosto uprimne se na me rozhnevali a vycitali mi, ze jsem je na tuto moznost neupozornil rovnou. Ale tak ci onak vsichni zahajovali svou odpoved na zpusob onoho Vuzina „abych“... Snad v tom je kus prastareho podvedomeho presvedceni, ze nase osobni prani nemohou na velkem svete nic zmenit — v tomto ohledu neni nic platna ani kouzelna hulka.
„Abych...,“ zacala znovu, a zase utichla. Po ocku jsem ji pozoroval. Vsimla si toho, siroce se zazubila, mavla rukou a rekla: „Nechte toho, prosim vas... Vy jste ale rostak!“
„Takhle by to neslo,“ trval jsem na svem. „Na takovou otazku ma byt clovek pripraven vzdycky. Protoze to jsem mel jednoho znameho, ten se taky kazdeho ptal na jeho tri prani, a kdyz vyslechl odpovedi, byl z toho cely pryc: „No vidite, tohle me nenapadlo, takovou prilezitost jsem propasl.“ Tak vidite, jak vazna je to vec. Za prve jste si tedy prala, abyste nikdy nezestarla. A dal?“
„Dal... Samozrejme by nebylo spatny mit krasnyho kluka, po kterym by silely vsechny holky, a on by byl porad se mnou. Navzdycky.“
„Prima,“ zaradoval jsem se. „To bychom meli za druhe. Jeste za treti.“
A uz jsem na ni videl, ze ji ta hra prestava bavit a ze ted placne neco nemozneho. A taky ze ano. To jsem mrkal na drat.
„No prosim,“ rekl jsem. „To by samozrejme taky slo... Ale takova vec se snad obejde bez kouzla...“
„Jak se to vezme!“ ohradila se a zacala svou myslenku rozvijet, odvolavajic se na trampoty svych klientek. Vsechno ji to pripadalo neobycejne vesele a zabavne a ja ostudne zrozpacitel, lil do sebe brandy s citronovou stavou, stydlive jsem se pochichtaval a vubec si pripadal jako devucha nepolibena. Stat se tohle nekde v hospode, jiste bych vedel, jak se zachovat... Ach... No teda... To snad ne! Peknymi vecmi se zabyvaji v tech Salonech dobre nalady... A pak se rekne starsi obcane...
„Fuj,“ ulevil jsem si nakonec. „Vuzi, vy jste me zahnala do uzkych..., a pak, vsechno uz jsem pochopil. Vidim, ze ve vasem pripade by se to bez kouzelnicke hulky opravdu neobeslo. Jesteze nejsem kouzelnik.“
„To jsem vas prevezla!“ zaradovala se Vuzi. „A co byste si pral vy?“
Rozhodl jsem se, ze si taky trochu zavtipkuju.
„Ja nic takoveho nepotrebuju,“ rekl jsem ji. „Ani bych nic podobneho neumel. Me by stacil kvalitni, dobry sleg...“
Potesene se culila.
„Tri prani by v mem pripade byla zbytecna,“ vysvetlil jsem. „Staci, kdyz se mi splni jedno jedine.“
Culila se dal, ale z jejiho usmevu se nejdriv vyparila jistota, pak se usmev zmenil ve skleb a nakonec zmizel docela.
„Coze?“ zeptala se roztresenym, zlomenym hlasem.
„Vuzi,“ zvolal jsem a vstal. „No tak Vuzi...“
Jako by v tu chvili nevedela, co si pocit. Vyskocila, zase se posadila a znovu se vztycila. V ocich mela slzy a tvarila se ublizene jako dite, ktere nekdo neomalene, hrube a krute oklamal. Najednou si skousla ret a ze vsech sil me uderila do tvare — a pak jeste jednou, a jeste. A zatimco ja ohromene poulil oci, uz s bezutesnym placem odkopla servirovaci stolek, ktery predtim prevratila, a vybehla ven. Sedel jsem doslova a do pismene s hubou otevrenou. V tmave zahrade se rozerval automobilovy motor, rozsvitily se reflektory, hukot motoru se prestehoval napric pres dvorek, vzdalil se ulici a utichl.
Opatrne jsem si ohmatal tvare. Tomu rikam for! Jeste nikdy jsem si nezaspickoval s takovym ohlasem a efektem. Vrtaku stara... To byl panecku sleg!
„Muzu dal?“ zeptal se Len. Stal ve dverich a nebyl sam. Vedle nej preslapoval zachmureny pacesaty kluk. „To je Rug,“ predstavil ho Len. „Nemoh by tu taky spat?“
„Tak Rug,“ opakoval jsem zamyslene a prejizdel si prsty po licich. „Rug, rikas... Ale jiste, proc ne, at tu spi treba dva Rugove... Poslouchej Lene, a proc jsi radeji neprisel tak o deset minut driv?“
„Dyt tady byla vona,“ zahucel Len. „Divali jsme se voknem a cekali, az pujde pryc.“
„Ano? No to je ohromne. A co tomu reknou tvoji rodice, muj mily Rugu?“
Rug se k odpovedi nemel, tak zaskocil Len.
„Von rodice nemiva.“
„Tak dobre,“ rekl jsem s pocitem lehke unavy. „A nebudete po sobe hazet polstare?“
„Ne,“ rekl Len bez jedineho naznaku usmevu, „my budeme spat.“
„Souhlasim,“ uzavrel jsem nasi rozmluvu. „Hned vam ustelu a vy zatim tohle vsechno sklidte...“
Ustlal jsem jim na pohovce a na kreslech, oni se okamzite svlekli a lehli si. Dvere do haly jsem uzavrel, zhasl jsem jim svetlo a poslouchal, jak si septaji, prevraceji se a soupou nabytkem. Pak utichli. Kolem jedenacte se v dome rozlehl rinkot tristiciho se skla. Nezdolny Peti uz zase nekam padal po hube. Z mesta sem zaznivalo: „Tras-ka, tras-ka!“ Pred domem nekdo hlasite zvracel.
Zavrel jsem okno a spustil zaclony. Dvere z pracovny do loznice jsem taky uzavrel. Ve vsem jsem postupoval presne podle Bubovy instrukce: tranzistor jsem postavil na galerku, hodil do vody nekolik tablet devonu a par krystalku aromaticke soli a uz jsem chtel jeden devon polknout, kdyz jsem si nahle vzpomnel, ze se nejdriv musim trochu „rozjet“. Nechtel jsem uz chlapce rusit, ale nebylo to zapotrebi — v toaletni skrince jsem nasel nacatou lahev brandy. Dal jsem si par poradnych loku rovnou z lahve, zajedl je tabletou, pak jsem se svlekl donaha, vlezl si do vany a zapnul tranzistor.
Kapitola jedenacta
Schvalne jsem vyradil termoregulator, takze kdyz voda vystydla, probral jsem se. Prijimac vrestel, odraz jasneho svetla od bilych sten neprijemne rezal do oci. Poradne jsem prochladl a po celem tele mi naskocila husi kuze. Rychle jsem radio vypnul, znovu roztocil kohoutek s horkou vodou a zustal jeste chvili ve vane, abych vychutnal priliv tepla a velmi zvlastni, velmi novy pocit jakesi naproste, kosmicky nesmirne prazdnoty. Bylo mi proste zima. A zmitaly mnou zaplavy dojmu. A moc dobre se mi premyslelo, asi jako po vydarene dovolene nekde na horach...
Uprostred minuleho stoleti se problematikou stimulace kury mozku zabyvali Aldiss a Milner. Za timto ucelem zavadeli do mozku bilych mysi miniaturni elektrody. Metoda to byla vpravde barbarska, ale kdyz pozdeji objevili v krysim mozku centrum rozkose, dosahli toho, ze pokusna zvirata cele hodiny tiskla packu, pripojujici elektrodu pod napeti, a provadela az osm tisic samovzruchu za hodinu. Tyto krysy jinak nebazily po nicem. Ignorovaly potravu, vodu, nebezpeci, partnera, na svete je nezajimalo nic krome packy stimulatoru. Pozdeji se podobne pokusy provadely s opicemi a prinesly zhruba stejne vysledky. Proslychalo se, ze k experimentum tohoto druhu byli pouziti i odsouzenci na smrt...
Byla to pro lidstvo tezka doba: era boju proti atomove zhoube, era nepretrzitych lokalnich valek, era, kdy vetsina obyvatelstva planety hladovela, ale kdyz se o techto pokusech s krysami dovedel anglicky spisovatel a literarni kritik Kingsley Amis, dokonce i v tak pohnutych casech napsal: „Nemohu tvrdit, ze by me to desilo vic nez berlinska nebo tchajwanska krize, ale myslim si, ze by me to melo desit vic.“ Tento chytry a jedovaty autor Novych map pekel se budoucnosti desil v mnoha ohledech a mimo jine predjal i nebezpeci umele mozkove stimulace jakozto zdroje iluzorniho byti, stejne vyrazneho nebo dokonce jeste vyraznejsiho nez byti realne.
Koncem stoleti, kdy prvni uspechy vlnove psychotechniky dostaly zcela konkretni obrysy a psychiatricke lecebny se zacaly vyprazdnovat, zaznela do choru rozjasanych chvalozpevu jako drazdiva disonance brozurka autoru
