ruku..

„Nedelejte to.“

„Proc?“

Ocima hltal otevreny tranzistor, ale neodpovedel.

„Ceho se bojis?“ zeptal jsem se.

„Niceho se nebojim, jak jste na to prisel...?“

„Tak se podivej do zrcadla,“ poradil jsem mu, zavrel tranzistor a strcil ho zpatky do kapsy. „Vypadas, jako bys mel o me strach.“

„O vas?“ podivil se chlapec.

„No jasne, o me. Prece se nebudes bat o sebe... Ackoli i to by se mohlo stat, ty se vlastne bojis tech... tech nekrotickych jevu...“

Pohledl kamsi stranou.

„Jak vas zase tohle napadlo? My si tak normalne hrajem.“

Opovrzlive jsem vyprskl.

„„To zname, ty vase hry! Jedine, co mi nejde na rozum, je, kde se v nasi dobe berou nekroticke jevy...“

Prejel pohledem po mistnosti a zacal pozadu ustupovat.

„Pujdu,“ oznamil mi.

„To ne,“ zarazil jsem ho rezolutne. „Kdyz uz jsme zacali, meli bychom tuhle rozmluvu dokoncit jako chlap s chlapem. A nemysli si, ja se nahodou v nekrotickych jevech trochu vyznam.“

„Vy jo, vy se vyznate...“ Byl uz az u dveri a mluvil sotva srozumitelne,

„Urcite lip nez ty,“ opacil jsem nedutklive. „Ale rozhodne se nechystam vykrikovat to na cely dum. Pokud si se mnou chces promluvit, vrat se zpatky... Ja snad zadne nekroticke zjeveni nejsem... Vylez si nahoru na stul a posad se.“

Celou minutu vahal, zakabonene si me meril a vse, ceho se obaval ci v co naopak doufal, se mu postupne promitalo ve tvari a zase z ni mizelo. Nakonec rekl:

„Ja jen zavru dvere.“

Odbehl do salonu, zatahl dvere mezi salonem a halou, vratil se, stejne peclive zavrel dvere vedouci ze salonu do pracovny a pristoupil ke mne. Ruce mel vrazene v kapsach, tvar bledou, odstale usi rude, ale chladne.

„Za prve jsi moula,“ prohlasil jsem, pritahl ho k sobe a postavil si ho mezi kolena. „Zil byl jeden tak strasne vydeseny chlapecek, ze mu kalhotky neuschly ani na plazi a usi mel strachy tak ledove, jako by si je na noc ukladal do lednice. Ten chlapecek se porad trasl a trasl se tak silne, ze kdyz vyrostl, mel z toho klikate nohy a kuzi jako oskubany houser.“

Doufal jsem, ze se alespon jednou usmeje, ale on mi naslouchal s nesmirne vaznou tvari a stejne vazne se nakonec otazal:

„A ceho se bal?“

„Mel starsiho bratra, moc hodneho cloveka, ale bohuzel strasneho mazavku. A jak uz se to tak stava, opily bratr se ani trochu nepodobal bratrovi strizlivemu. V opici se menil k nepoznani. A kdyz se namazal nejak mimoradne, vypadal jako neboztik. No a ten chlapec...“

Lenuv oblicej se slozil do pohrdliveho usklebku.

„To by se tak mel ceho bat... Kdyz se namazou, jsou naopak hodny.“

„Kdo?“ zeptal jsem se okamzite. „Maminka? Nebo Vuzi?“

„No jiste. Mama vzdycky nejvic zuri, kdyz rano vstane, ale pak si da jeden vermut, druhej vermut a je to... A k veceru, to uz je uplne hodna, protoze to se blizi noc...“

„A v noci?“

„V noci sem chodi ten ksicht,“ broukl Len neochotne.

„O ksichta nejde,“ poznamenal jsem vecne. „Pred ksichtem prece neutikas do garaze.“

„Ja neutikam,“ postavil si hlavu. „To je jen takova hra.“

„Nevim nevim,“ rekl jsem. „Na svete jsou samo sebou veci, kterych se bojim i ja. Napriklad kdyz maly chlapec place a cely se trese. Na takove veci se ani divat nemuzu, vsechno se hned ve mne prevraci naruby. Nebo kdyz cloveka boli zuby, ale on se vzhledem k okolnostem musi usmivat, to je namoudusi ucinena hruza. Ale nekdy jde o docela obycejne hlouposti. Treba kdyz se prezrani a ze vseho toho podkozniho tuku a nicnedelani otupeli flakaci cpou mozkem zive opicky. To uz neni strasne, to je proste hnusne. Tim spis, ze na to neprisli oni sami. To si uz pred tisicem let — taky z nicnedelani a prezranosti — vymysleli otyli orientalni tyrani. A dnesni pitomeckove to nekde zaslechli a zaradovali se. Ty bychom meli spis litovat, a ne se jich bat...“

„Litovat?“ zapochyboval Len. „Voni prece taky nikoho nelitujou. Delaj, co je napadne. Jim je prece vsechno putna, copak to nechapete? Kdyz se nudej, je jim jedno, komu rozrezou lebku... Pitomecci... Pres den jsou to mozna pitomecci, ale cemu zatim nerozumite, ze v noci to zadny pitomecci nejsou, v noci jsou vsichni proklety...“

„Jak to myslis?“

„Proklety celym svetem... Nemaji klidu a ani ho mit nebudou. Vy nic nevite... Vam to muze byt jedno, jak jste prijel, tak zase odjedete... Jenze voni, voni jsou v noci zivy a pres den mrtvy, proste neboztici...“

Zabehl jsem do salonu a prinesl mu vodu. Vypil celou sklenici a zeptal se me:

„Odjedete brzy?“

„Ale co te nema!“ uklidnil jsem ho a poplacal po zadech. „Vzdyt jsem teprve prijel.“

„Moh bych u vas spat?“

„Jiste.“

„Nejdriv jsem mel zamek, ale ted mi ho najednou oddelala. A proc — to mi nerekla...“

„No dobre,“ rekl jsem. „Budes spat u me v salonu, chces?“

„Ano.“

„Tak se tam zamkni a spi si podle libosti. Ja muzu do loznice lezt oknem.“

Zvedl oci a bedlive prozkoumal mou tvar.

„Vy si myslite, ze u vas se dvere zamknout daj? Ja to tady vsechno znam. U vas prece taky nejdou zamknout.“

„To u vas se neda nic zamknout,“ poznamenal jsem co nejbezstarostneji. „Ale u me dvere zamykat pujdou. To je tak na pulhodinku prace.“

Nedetsky rezave se zasmal.

„Vy se teda taky bojite. No nic, delal jsem si legraci. Daj se zamknout, nebojte se.“

„Ty jsi ale trumbera!“ zakroutil jsem hlavou. „Uz jsem ti prece rikal, ze se niceho takoveho nebojim.“ Zpytave se na me zahledel. „A ten zamek jsem chtel v salonu udelat kvuli tobe, kdyz jsi tak ustraseny. Ja sam spim zasadne pri otevrenem okne.“

„Uz jsem rikal, ze jsem si delal legraci,“ opakoval chlapec.

Umlkli jsme.

„Lene, a cim bys chtel byt, az budes velky?“

„Proc?“ nepochopil a bylo videt, ze jsem ho zaskocil. „Neni to jedno?“

„Neni. Copak tobe je jedno, jestli budes barman nebo treba chemik?“

„Uz jsem vam prece rikal, ze jsme tady vsichni prokleti. Pred prokletim se nikam neschovate. Jak je mozny, ze tak jednoduchou vec nechapete, kdyz tomu rozumi kazdej.“

„Inu,“ zacal jsem vahave, „proklete narody existovaly i v minulosti. A pak se narodily deti, ktere to prokleti z ostatnich sejmuly.“

„A jak?“

„To by bylo dlouhe vysvetlovani, kamarade.“ Vstal jsem. „Ale jednou ti to rozhodne vysvetlim. A ted si bez hrat. Snad si hrajes alespon ve dne, ne? Jen bez! A az se setmi, prijd sem a ja ti ustelu.“

Strcil ruce zpatky do kapes a sel ke dverim. Tam se nerozhodne zastavil, ohledl se pres rameno a poradil mi:

„A tu vec z tranzistoraku radsi vyndejte. Vite vubec, co to je?“

„Heterodyn,“ pokrcil jsem rameny.

„Zadnej heterodyn, vyhodte to, nebo s vama bude zle.“

„Proc by se mnou melo byt zle?“ zeptal jsem se.

„Vyndejte to, jinak budete vsechny nenavidet. Zatim jeste nejste prokletej, ale klidne by se vam to mohlo stat. Kdo vam to dal, Vuzi?“

Вы читаете Dravci meho stoleti
Добавить отзыв
ВСЕ ОТЗЫВЫ О КНИГЕ В ИЗБРАННОЕ

0

Вы можете отметить интересные вам фрагменты текста, которые будут доступны по уникальной ссылке в адресной строке браузера.

Отметить Добавить цитату