„Tak co?“ zeptal se plesoun.
„Pekna blbost,“ ulevil jsem si,
„Copak jsem moh vedet, ze jste planetonaut? Vy jste byl ve vesmiru, co?“
„Byl — ale stejne je to blbost. Pro pitomce, pro nevzdelane exaltovane pitomce.“
„Pro jaky?“
„Exaltovane.“
„A jo... No to jste nemusel. Spouste lidi se to libi. A vubec, rikal jsem vam, ze mate chodit vecer. Pro samotare tu moc srandy nemame.“ Nalil si do sklenice whisky a doplnil ji sodovkou ze sifonove lahve. „Nedate si taky?“
Chopil jsem se sklenice a lokty se oprel o pult. El s cigaretou prilepenou ke spodnimu rtu ponure pozoroval obrazovku. Mihaly se na ni slizke steny tunelu, znetvorene kolejnice, cerne louze, od svarecky odletovaly snopy jisker.
„To neni nic pro me,“ prohlasil jsem. „Zabava pro ucetni a holice. Ja proti takovym lidem samozrejme nic nemam, ale sam bych potreboval neco, co jsem jeste v zivote nevidel a nezazil.“
„Vy asi sam nevite, co chcete,“ zabrucel plesoun. „To je potom tezky. Nezlobte se, ale nejste vy nahodou intl?“
„Proc se ptate?“
„Hlavne si, prosim vas, nemyslete nic spatnyho, vsak to znate, pred zubatou jsou si vsichni rovny. Ja jenom chtel rict, ze intlove jsou ty nejtvrdohlavejsi zakaznici, to je vsechno. No nemam pravdu, Ele? Kdyz treba prijde takovej ucetni nebo holic, jak jste tady racil poznamenat, tak ten dobre vi, co potrebuje. Potrebuje si trochu rozpumpovat krev, aby na sebe zase moh bejt pysnej, aby holky pistely a on moh vsem ukazovat dirky v kuzi... To jsou obycejny kluci, ktery se proste chtej povazovat za muze... Protoze kdo jsou nasi zakaznici? Obvykle lidi, ktery zadny zvlastni schopnosti nemaji a vlastne je ani nepotrebujou... To driv, aspon jsem to jednou cet v nejaky knizce, si lidi aspon zavideli. Soused si zije jako v bavlnce, a ja se nezmuzu ani na to, abych si usporil na lednicku — copak to se da vydrzet? Samo sebou to vedlo k tomu, ze se zuby nehty drzeli kdejakyho harampadi, penez, slusnyho mista... Zivot by za to dali! Kdo mel tvrdsi pest nebo lepsi hlavu, ten byl nahore... Kdezto ted je zivot blahobytnej a klidnej, vseho je hojnost. A co se sebou, na co se tak dat? Prece nejsem nejaka belice v potoce, jsem marna slava clovek, to se neda nic delat, ale sam si nic vymyslet nedokazu. Na to, aby clovek moh vymejslet, uz musi mit nejaky zvlastni schopnosti! To musite nacist horu knizek, a jen to zkuste — nacist horu knizek, kdyz se vam z nich dela zle... Proslavit se v celosvetovym meritku nebo treba vymyslet neco takovyho jako auto — na takovou vec normalni smrtelnik ani nepripadne, a i kdyby, tak jakej by to melo smysl? V podstate vas nikdo nepotrebuje, dokonce ani vlastni zena a deti, kdyz se to tak veme kolem a kolem, no nemam pravdu, Ele? A vy sam na to nakonec taky nikoho nepotrebujete... Takze dneska pro vas chytry vymejslej neco uplne novyho, bud ty aromatizery, nebo trasku, nebo nejakej novej tanec... Nebo novy pitivo... tchor se to jmenuje. Nemam vam ho treba namichat? No a z takovyho tchore lezou voci z dulku a clovek je konecne spokojenej... Kdezto kdyz ma voci na miste, je pro nej zivot neco jako destova voda. To k nam chodi jeden intl a porad mele dokola: Zivot je takovy nijaky, chlapci... Ovsem kdyz vyjdu odsud, je ze me hrdina! Po takove kulce nebo dejme tomu „jeden proti tuctu“ uz se na sebe divam docela jinak, no nemam pravdu, Ele? Vsechno je zase sladsi — zradlo, zenske i chlast...“
„Ano, chapu,“ prisvedcil jsem soucitne. „Moc dobre vam rozumim, ale pro me je tohle vsechno taky takove nijake.“
„Ten by potreboval sleg,“ prohodil najednou El basem.
„Coze?“ zeptal jsem se.
„No sleg.“
Plesoun se nespokojene zachmuril.
„Kruci, nech toho, Ele. Co to do tebe zase dneska vjelo?“
„Ja bych se na nej vyprd,“ rekl El. „Takovyhle ja nemam rad... Tohle se mu nelibi, tamhleto se mu nelibi...“
„Neposlouchejte ho,“ chlacholil me plesoun. „Celou noc nespal a je unavenej.“
„Ale ne, proc?“ namitl jsem. „Jaky sleg?“
Plesoun se zase zasklebil.
„Je to hrozne vulgarni, vite? A Ela neposlouchejte, on je to dobrej kluk, takovej vobycejnej, ale servat nekoho, ze na nem nezustane kousek dobrej, je pro nej uplna malickost. A to slovo je hnusny. Ja taky nevim, kde se furt bere ta pakaz, co to vsude pise po zdech. No neni to verbez? Smrkaci usopleny, ani poradne nevedi, co to znamena, ale po zdech to cmaraj... Jen se podivejte, i tady u nas uz jsme museli hoblovat pult... Nejakej parchant mi to tady vydrapal, ja ho chytit, tak z nej vytrepu streva... K nam prece chodej i damy...“
„Rekni mu,“ obratil se El k plesounovi, „at si sezene sleg a nevotravuje. At si nekde splasi Bubu...“
„Kruci, zavri klapacku, Ele!“ okrikl ho plesoun dopalene. „Vubec ho neposlouchejte...“
Jakmile jsem zaslechl Bubovo jmeno, uvelebil jsem se u pultu pohodlneji a nalil si dalsi sklenici.
„A copak to ma byt, ten sleg?“ zeptal jsem se. „Nejaka tajna nerest?“
„Tajna! Hehehe!“ rozerval se ohavnym basem El.
Plesoun se taky zasmal.
„U nas nic tajneho neexistuje,“ vysvetlil mi. „Jakypak tajnosti, kdyz od patnacti kazdej chlasta. To ty blbci intlove porad strasej s nejakyma tajnostma... Vosumadvacatyho chtej zase usporadat nejaky udalosti, prej si vyvezli za mesto minomety, aby si je tam nekde schovali, jako maly deti, na mou dusi! No nemam pravdu, Ele?“
„Hele, rekni mu,“ vedl si dal svou vobycejnej kluk El, „at tahne do hajzlu, to mu rekni. A nezastavej se ho. Pekne mu porad, at jde za Bubou do Oazy, a jsme s nim vyrizeny.“
Vyhodil pres pult mou naprsni tasku a vyplneny blanket. Dopil jsem whisky a plesoun mi vaznym hlasem rekl:
„Je to samosebou vase vec, ale pokud vam muzu radit, tak vod techhle veci radsi dal. Mozna u toho nakonec skoncime vsichni, ale cim pozdejc, tim lip. Ja vam to ani nedokazu vysvetlit, ja jen cejtim, ze je to jako do hrobu: Nikdy neni pozde a dycky je brzy.“
„Dekuji vam,“ rekl jsem.
„Hele, von este dekuje!“ rozrehtal se znovu El. „No videls to nekdy — von nakonec podekuje!“
„Tri ruble jsme si strhli,“ upozornil me plesoun. „A tu prihlasku roztrhejte. Nebo ne, radsi ji roztrham sam. Este se vam, nedej boze, neco stane a hned mame na krku policii.“
„Uprimne receno nechapu, ze vam to vase doupe nezavrou,“ rekl jsem a zastrcil tasku do kapsy saka.
„My jsme naprosto pocestnej podnik,“ rekl plesoun. „Kdo nechce, ten sem nemusi. A kdyz se nekomu neco stane, muze si za to sam.“
„Narkomany taky nikdo k nicemu nenuti,“ namitl jsem.
„Vy jste tomu dal! Narkotika — to je prece kseft, v tom litaj prachy.“
„No dobre, tak na shledanou,“ rozloucil jsem se. „A diky, hosi. Kde ze mam hledat toho Bubu?“
„V Oaze,“ zavrcel El. „To je kavarna. A pakuj se vocud.“
„Jste velice zdvorily, priteli,“ rekl jsem, „az to jednoho bere za srdce.“
„Jen se pakuj, pakuj se, intle smradlava,“ pobidl me El jeste jednou.
„Klid, milanku, hezky klidne,“ poradil jsem mu. „Aby se ti z toho nenadelaly zaludecni vredy. O zaludek musis pecovat, nic cennejsiho v sobe totiz nemas. No nemam pravdu?“
El zacal pomalu prelezat pres pult, tak jsem radeji sel. Znovu me rozbolelo rameno.
Prselo, z oblohy padaly velke teple kapky. Listi na stromech se mokre a vesele lesklo, vonelo to svezim vzduchem a ozonem.
Zamaval jsem na taxik a pozadal ridice, aby me dovezl do Oazy. Celou ulici brazdily ciperne potucky destove vody a mesto bylo tak krasne a utulne, ze se cloveku o opustenem zatuchlem metru vubec nechtelo premyslet.
Lilo jako z konve, takze jsem od taxiku ke dverim Oazy prebehl co nejrychleji a vtrhl dovnitr jako velka voda. Lidi tu bylo pomerne dost, skoro vsichni jedli, dokonce i barman za svym pultem usrkoval polevku z talire vmacknuteho mezi lahve a sejkry. Ti, co uz byli po jidle, kourili a skrz velke okno zkrapene destem nepritomne ziral na ulici. Pristoupil jsem k pultu a zeptal se, jestli je tu Buba. Barman polozil lzici, rozhledl se po sale a utrousil:
„Rek bych, ze tu zatim nebyl. Zatim se najezte, vsak on prijde.“
„Kdy asi?“
„Tak za dvacet minut, za pul hodinky.“
„Aha,“ rekl jsem. „To se skutecne nejdriv naobedvam a pak byste mi ho ukazal.“
