„Dobry,“ broukl barman a vratil se ke sve polevce.
Vzal jsem si podnos, nabral si neco k obedu a posadil se k oknu, stranou od ostatnich navstevniku. Potreboval jsem si ledacos promyslet. Citil jsem, ze ted uz mam nametu k uvaham dost a ze bych mohl dat dohromady nejake prvni zavery. Urcite souvislosti tu rozhodne jsou. Krabicky s devonem v koupelne. Houbovity nos mluvil o devonu a Bubovi (septem). Vobycejnej kluk zase o Bubovi a slegu... Tady je souvislost uplne zrejma: devon — Buba — sleg. A co vic, snedy svalovec upozornoval, ze devon a vsechno kolem je svinstvo vsech svinstev, zatimco plesaty slouha socialniho masochismu nevidel rozdil mezi devonem a hrobem. Zda se, ze to vsechno sedi. Tohle by mohla byt vec, po ktere jdem... A pokud je to opravdu tak, udelal Riemayer dobre, ze me poslal k rybakum. Riemayere, oslovil jsem ho v duchu, procpak jsi me poslal k rybakum, Riemayere? Proc jsi mi kladl na srdce, abych si nestavel hlavu a delal, co mi reknou...? Tys prece nevedel, ze sem planetonaut, Riemayere? A i kdybys to vedel, musel sis uvedomit, ze tam neni jen splaseny kyber, ale taky kulka a „jeden proti tuctu“. Neco se ti na mne hrube nelibilo, Riemayere... V necem jsem ti prekazel. Ale ne, okrikl jsem se v duchu, to snad ne. Proste jsi asi ke mne nechoval zadnou zvlastni duveru, Riemayere. Proste neco podstatneho jeste porad nevim. Napriklad nevim, co je zac ten Oscar, ktery v lazenskem meste obchoduje s devonem a ktery je s tebou ve spojeni, Riemayere. A pred nasi rozmluvou ve vytahu ses s Oscarem s nejvetsi pravdepodobnosti setkal. Ne, o tom nechci premyslet... On lezi jako lazar, ja na nej siju takovehle veci, a on se nemuze nijak branit... Najednou jsem v nitru pocitil odporne mrazeni. Dobra, dejme tomu, ze tu bandu pochytame. Ale co se zmeni? Traska tu bude dal, usaty Len dal nebude v noci spat, Vuzi bude prichazet domu namol opila a celnik Peti bude neznamo proc padat po hube do rozbiteho skla... A vsichni budou pecovat o „blaho lidu“. Jedny budou castovat slznym plynem, jine zarazet po usi do zeme, dalsi promenovat z opic v neco, co se bude docela dobre moct vydavat za cloveka... A pak vyjde traska z mody a lid dostane jako dalsi vymozenost supertrasku, zatimco misto zabaveneho slegu mu nekdo podstrci supersleg... To vse pro blaho lidu. Jasej, Zeme pitomcu, a o nicem nepremyslej...!
K vedlejsimu stolku se se svymi tacy posadili dva v plastenkach. Jeden z nich mi pripadal necim znamy. Mel uslechtilou povysenou tvar a nebyt tluste bile naplasti na tvari, urcite bych ho poznal — alespon jsem mel ten pocit. Ten druhy byl rumeny muz s velkou plesi a neustale se neklidne osival. Mluvili pomerne tise, ovsem urcite ne proto, ze by chteli neco tajit, a z mista, kde jsem sedel, je bylo vyborne slyset.
„Byl bych rad, abyste mi dobre rozumel,“ rikal nalehave rumeny a chvatne polykal svuj rizek. „Ja vubec nejsem proti divadlum a muzeim. Ale dotace na mestske divadlo na lonsky rok jsme nedocerpali a do muzei chodi jen turiste...“
„A lupici obrazu,“ dodal muz s naplasti. „Nechte toho, prosim. Obrazy, ktere by staly za ukradeni, proste nemame. Sixtinske madony se zaplatpanbuh jeste nikdo syntetizovat z pilin nenaucil. Chtel bych vas ovsem upozornit na to, ze sireni kultury se v nasi dobe musi ubirat zcela jinou cestou. Kultura nesmi mezi lid odnekud sestupovat, ale primo z nej vychazet. Lidove orchestry, zajmove krouzky, masove hry — to je to, co nase publikum potrebuje...“
„Nase publikum potrebuje dobrou okupacni armadu,“ minil muz s naplasti.
„Ale prosim vas, nechte toho, vy prece takhle vubec neuvazujete... Pocet krouzku je zatim trestuhodne nizky, navstevnost miziva. Boela si mi vcera stezovala, ze na jeji recitacni pasma chodi jeden jediny muz, navic prokazatelne se zcela jinymi zamery... A my prece musime lidi odlakat od trasky, alkoholu a sexualnich zvracenosti. Musime ducha naseho obyvatelstva povznest...“
Muz s naplasti ho prerusil:
„A co ode me chcete? Abych dnes podporil vas navrh proti tomu oslovi, proti nasemu velevazenemu starostovi? Ale beze vseho! Mne je absolutne vsechno jedno. Pokud by vas vsak zajimal take muj nazor na ducha lidu, pak neni, muj drahy pane rado! Duch davno zemrel! Zalkl se brisnim tukem. Na vasem miste bych kalkuloval jedine s timhle a s nicim jinym!“
Rumeny muz se zdal byt zdrcen. Chvili zarazene mlcel a pak zaupel:
„Boze muj, cim se to jen musime zabyvat? Ale na druhe strane prece nekdo leti ke hvezdam! Nekde se prece buduji mezonove reaktory. Nekde se rodi nova pedagogika! Proboha, ja teprve nedavno pochopil, ze my tady u nas nejsme provincie, ale rezervace hlouposti, zabednenosti a pornokracie. Predstavte si, ze v nasem meste uz druhy rok sedi profesor Rubinstein. Socialni psycholog svetoveho jmena. A studuje nas jako zvirata... Jeho prace se jmenuje Instinktivni sociologie rozpadajicich se ekonomickych formaci... Clovek ho u nas zajima jakozto nositel atavistickych pudu a mne osobne si stezoval, jak tezko se mu hledal material v zemich, kde je pudova aktivita deformovana a potlacena systemem vychovy. Zato nas si nemuze vynachvalit! Podle jeho nazoru nevyvijime jinou nez ciste pudovou aktivitu. Citil jsem se dotcen, ale co jsem mu na to mel namitnout? Vy mi snad rozumite, jste moudry clovek, muj pritel; jste taky chladny a racionalni, to vim, ale stejne vam nikdy neuverim, ze by vam vsechno vsecicko bylo tak dokonale jedno.“
Muz s naplasti si ho blahosklonne zmeril a najednou cukl tvari. A ja byl doma — mel jsem pred sebou individuum, ktere me tak obratne polilo svetelkujici tekutinou na vecirku u mecenasu. I ty previte! pomyslel jsem si. Zlodeji zatracena! Tak okupacni armady se panackovi zachtelo? A duch utonul v sadle, abyste tomu, panstvo, rozumeli. „Nezlobte se, pane rado,“ poznamenal stitive muz s naplasti. „Ja vam opravdu velmi dobre rozumim, a prave proto je mi dokonale jasne, ze vsechno kolem nas je jen marasmus. Posledni krec. Predsmrtna euforie.“
Vstal jsem a priblizil se k jejich stolku.
„Dovolite?“ oslovil jsem tu dvojici.
Prekvapene na me vyvalili oci. Posadil jsem se.
„Moc se omlouvam, ale ja jsem turista a jsem tu teprve par dni, kdezto vy jste rozhodne mistni, a jak se zda, mate co do cineni s mestskou spravou... A tak jsem se rozhodl vas obtezovat. Porad kolem sebe slysim same mecenasi, mecenasi, ale co to vlastne je, to mi jeste nikdo poradne nevysvetlil...“
Muz s naplasti znovu cukl tvari. Jeho oci se rozsirily udivem — taky me poznal.
„Mecenasi?“ zeptal se rumeny privetive. „Anoano, mame tu takovou organizaci barbaru. Je to politovanihodne, ale mame.“ (Prikyvoval jsem a prohlizel si naplast. Muj vcerejsi znamy uz se stacil vzpamatovat a s nejblazeovanejsim vzezrenim, jakeho byl schopen, pojidal sve zele.) „V podstate jsou to moderni vandalove. Jine slovo pro neco takoveho neexistuje. Tihle lide se totiz skladaji a skupuji kradene obrazy, sochy, rukopisy, jina vrcholna umelecka dila a pripadne i patenty a nici je. Uvedomujete si, jak je to odporne? Nalezaji jiste patologicke uspokojeni prave v niceni vzacnych artefaktu svetove kultury. Schazeji se ve velke, vybrane oblecene spolecnosti a pomalu, promyslene, chlipne nici...“
„Ale ale,“ poznamenal jsem s ocima uprenyma na naplast, „takovi lide by se meli veset za nohy.“
„Vsak my je taky pronasledujeme!“ zvolal rumeny rada. „Pronasledujeme presne v duchu prislusnych zakonu. Horsi je, ze nemuzeme stejne pronasledovat artiky a perse, protoze ti vlastne zadny zakon neprekracuji, ovsem pokud jde o mecenase...“
„Uz jste skoncil, pane rado?“ informoval se muz s naplasti. Me ignoroval.
Rumeny se placl dlani do cela.
„Ach ano, uz musime jit. Omluvte nas, mame zasedani na radnici.“
„Barmane!“ zavolal kovovym hlasem ten s naplasti. „Zavolejte nam laskave taxika!“
„Uz jste tu dlouho?“ zajimal se rumeny.
„Druhy den.“
„A... libi se vam tady?“
„Mesto je pekne.“
„Hm, to ano,“ zamumlal.
Odmlceli jsme se. Muz s naplasti si drze nasadil monokl do oka a vytahl doutnik. „Boli?“ zeptal jsem se soucitne.
„Co konkretne mate na mysli?“ odtusil ledove.
„Tvar,“ vysvetlil jsem. „A taky by vas mela bolet jatra.“
„Me nikdy nic neboli,“ odpovedel a blyskl monoklem.
„Copak vy se znate?“ podivil se rumeny.
„Trochu,“ rekl jsem. „Meli jsme spolu takovou mensi polemiku o umeni.“
Barman krikl, ze taxik ceka. Muz s naplasti okamzite vstal.
„Pojdme, pane rado,“ vybidl sveho spolecnika.
Rumeny se na me provinile pousmal a vstal take. Zamirili k vychodu. Doprovodil jsem je pohledem a odebral se k pultu.
„Brandy?“ zeptal se barman.
