nedelal, nevsimal jsem si te, tak mi, proboha, dej pokoj!“
„No dobre,“ vzdal jsem to. „Ja te necham. Ale musis mi sehnat sleg a dat mi svou adresu.“
„Ja o zadnem slegu nevim,“ zastenal. „To je ale dneska den, pro rany Kristovy!“
Napadaje na levou nohu se odvlekl kamsi stranou a najednou zahnul do sklipku s krasnou malou tabulkou u dveri. Nasledoval jsem ho. Posadili jsme se ke stolku a okamzite dostali porci horkeho masa a pivo, prestoze jsme nic neobjednavali. Buba se chvel a jeho mokra tvar zesinala. S odporem odstrcil talir, popadl pullitr obema rukama a chtive lokal pivo. Hospoda byla prazdna a ticha, nad zarivym chladicim pultem visela bila deska se zlatym napisem U nas se plati.
Buba zvedl hlavu od sklenice a smutnym hlasem se zeptal:
„Co kdybych sel, Ivane? Ja uz nemuzu... Nac jsou vsechny ty reci? Prosim te, pust me...“ Uchopil jsem ho za ruku.
„Peku, co se to s tebou deje? Ja uz jsem te hledal, ale tvoje adresa nikde neni k mani... Potkal jsem te docela nahodou, a vubec nicemu nerozumim. Jak ses zapletl do tehle hanebnosti...? Nemuzu ti nejak pomoct? Treba bychom mohli...“ Najednou se mi zbesile vytrhl:
„Ten katan,“ zachroptel. „Gestapak... Co me to taky napadlo vlacet se do Oazy...? Priblble kecy, smrkaci... A zadny sleg nemam, rozumis? Vlastne jeden mam, ale ten ti nedam! Co bych si pak pocal — to se mam zachovat jako Archimedes...? Mas vubec svedomi? Pokud ano, tak me netrap a pust me...“
„Nemuzu te pustit, dokud od tebe nedostanu sleg. A tvou adresu. Prece si musime promluvit...“
„Ale ja si nepreju s tebou mluvit, copak to nechapes? Ja s nikym o nicem nechci mluvit... Chci domu... Svuj sleg ti nedam... Vy si snad myslite, ze jsem nejaka tovarna. Dam ho tobe, a pak abych se pro jistotu vyhybal celemu mestu.“
Mlcel jsem. Bylo naprosto zrejme, ze me v tuhle chvili nenavidi. Ze kdyby se citil ve forme, zabil by me a utekl. On ovsem chapal, ze na to nema.
„Ty hajzle,“ procedil nenavistne. „Proc si ho nekoupis? Ty nemas penize? No tak na! Na!“ Zacal horecne prehrabovat kapsy a vyhazovat na stul medaky a pomackane bankovky. „Jen si to vem, to bude stacit.“
„Co koupit? A od koho?“
„Ty jsi ale osel zatracena, tupohlava... No ten... Jak se to... hmm... no tak jak se to kruci to... Aby to cert spral!“ vykrikl. „A ty aby ses propadl do horoucich pekel!“ Zasunul prsty do naprsni kapsicky a vytahl ploche pouzdro z umele hmoty. Uvnitr byla leskla kovova trubicka, neco jako invariant-heterodyn pro kapesni tranzistorove prijimace. „Na! Sezer si to!“ A podal mi trubicku. Byla malicka, asi tak dva a pul centimetru dlouha, v prumeru mela sotva milimetr.
„Dekuju,“ rekl jsem. „A jak se to pouziva?“
Pekovy oci se rozsirily udivem. Moc bych za to nedal, ze se dokonce pousmal.
„Ty ma bozi prostoto!“ rekl skoro nezne. „Copak ty opravdu nic nevis?“
„Nevim nic.“
„Tak to reknu hned. A ja si porad myslel, ze me tlacis ke zdi jako katan! Mas tranzistor? Strc do nej misto heterodynu tuhle vecicku, poves to nebo postav nekde v koupelne, kdekoli, a muzes jet.“
„V koupelne?“
„Ano.“
„A musi to byt kazdopadne v koupelne?“
„No jiste. Podminkou je, aby telo bylo ve vode. V horke vode. Ty jsi mi ale...“
„A co s tim devonem?“
„Devon si nasyp do vody. Tak pet tablet do koupele a jednu polkni. Chut maji hnusackou, ale nebudes litovat... A rozhodne do lazne pridej aromaticke soli. Nez zacnes, dej si par stamprlat neceho ostrejsiho. To potrebujes proto, aby... no... aby ses trochu rozjel ci co...“
„Aha,“ rekl jsem. „Chapu. Ted uz vsechno chapu.“ Zabalil jsem sleg do papiroveho ubrousku a schoval ho do kapsy. „Takze vlnova psychotechnika...“
„Proboha, neni to jedno?“ Uz stal a nasazoval si na hlavu kapuci.
„Jak se to vezme,“ odpovedel jsem. „Co jsem dluzen?“
„To nestoji za rec, ze o tom vubec meles! Radsi pojd... Nechapu, nac zbuhdarma ztracime cas...“
Vysli jsme na ulici.
„Rozhodl ses spravne,“ rekl Pek. „Copak tohle je nejaky svet? Copak v tomhle svete jsme my opravdu lidi? Je to hovno, a ne svet. Taxi!“ zakvicel. „Halo, taxi!“ Trasl se vzrusenim. „Kruci, ze me taky do te Oazy certi nesli... Nee, ted uz nikdy nikam, nikam...“
„Dej mi svou adresu,“ pripomnel jsem mu.
„Nac potrebujes mou adresu?“
Vtom u nas zastavil taxik a Buba uz nervozne skubal dvermi. „Tu adresu!“ zvysil jsem hlas a sevrel mu pevne rameno.
„Jsem ja to ale trouba,“ lamentoval Buba. „Slunecna Jedenact. Pekny trouba,“ opakoval, kdyz nasedal do vozu.
„Zitra k tobe zajdu,“ slibil jsem.
Uz si me nevsimal. „Slunecna!“ krikl na ridice. „A pres centrum. Proboha jedte, a rychle!“
Tak takhle jednoduche to je, pomyslel jsem si s ocima uprenyma na vzdalujici se taxik. Nakonec je to takhle proste. A vsechno sedi. I koupelna. I devon. I urvane tranzistory, ktere nam jen lezly na nervy a kterym jsme nikdy nevenovali pozornost. Proste jsme je podrazdene vypinali... Zastavil jsem si taky taxika a rozjel se domu.
Ale co kdyz me oklamal? Proste se me chtel co nejrychleji zbavit... To se ostatne uz brzy dozvim. Ten na nejakeho cerneho distributora rozhodne nevypada. Je to prece Pek... Vlastne ne, to uz neni Pek. Chudaku Peku! Ty nejsi agent cerne site, ty jsi proste obet. Sice vis, kde se ta nicemnost da koupit, ale jsi jen obet. Poslyste, ja uz nechci vyslychat Peka, nechci z nej vytloukat informace jako z nejake verbeze... I kdyz tohle uz neni Pek. Pitomost, jak to, ze to neni Pek? Je to Pek ..., a presto... budu muset... Vlnova psychotechnika... Jenze traska je taky aplikovana vlnova psychotechnika. Tohle vypada az moc jednoduse, pomyslel jsem si. Jeste tu nejsem ani dva dny... Kdezto Riemayer je tu uz od vzpoury. Co ho sem nasadili, zije tady, zvykl si na okoli a okoli na nej, vsichni s nim byli spokojeni, prestoze v poslednich hlasenich uvadel, ze nic takoveho, co hledame, tu proste neni..., a na podlaze jeho pokoje lezel devon. A byl tam Oscar. A nezacal me premlouvat, abych ho pustil, misto toho me poslal k rybakum...
Na dvorku ani v hale jsem nikoho nepotkal. Bylo uz kolem pate. Zasel jsem k sobe do pracovny a zavolal Riemayerovi. Ozval se tichy zensky hlas.
„Jak se dari pacientovi?“ zeptal jsem se.
„Spi. A nemel by byt rusen.“
„Ja ho nechci rusit. Uz je mu lip?“
„Snad jsem vam uz rekla, ze usnul. A nevolejte, prosim, tak casto, vase telefonaty mu neprospeji.“
„Budete u nej porad?“
„V kazdem pripade prinejmensim do rana. Pokud zavolate jeste jednou, vypnu telefon.“
Zavesil jsem a nejaky cas jsem uvazoval, pohodlne rozvalen v mekkem kresle u velkeho a zcela prazdneho psaciho stolu. Pak jsem vytahl z kapsy sleg a polozil ho pred sebe. Mala trpytiva trubicka, na prvni pohled naprosto nenapadna a neskodna normalni radiosoucastka. Takove se daji vyrabet v milionovych seriich. Musi to stat pakatel a snadno se to prepravuje.
„Co to mate?“ ozval se primo nad mym uchem Lenuv hlas.
Stal vedle me a dival se na sleg.
„To je do tranzistoraku,“ vysvetlil jsem mu. „Mam takovy v tom svem, vecne to zlobi.“
Vytahl jsem z kapsy tranzistorovy prijimac, otevrel ho, vyjmul z nej heterodyn a polozil ho vedle slegu. Byl slegu hodne podobny, ale nebyl to sleg.
„Kazdej je jinej,“ poznamenal Len. „Takovou vecicku uz jsem videl.“
„Jakou?“
„Tu, co mate vy.“
Najednou se nasupil a jeho tvar zprisnela.
„Uz sis vzpomnel?“ zeptal jsem se.
„Vubec ne,“ utrousil podmracene. „Na nic jsem si nevzpomnel.“
„Taky dobre,“ rekl jsem. Vzal jsem sleg a zasadil ho do prijimace misto heterodynu. Len me chytil za
