„Uhodl jste,“ prikyvl jsem. Trasl jsem se vzteky. „S kym jsem to ted mluvil?“
„Ten holohlavej je radni, co dela na magistrate kulturu. A ten s monoklem je mestskej pokladnik.“
„Tak pokladnik,“ opakoval jsem mechanicky. „Svine je to, a ne pokladnik.“
„Ale bezte!“ zvolal barman se zajmem.
„Jakepak bezte! Uz prisel Buba?“
„Jeste ne. A co mate s tim pokladnikem?“
„Je to svine. A zlodej.“
Barman se zamyslel.
„To je docela dobre mozny. Je to vlastne baron, teda byvalej. A zvyky ma skutecne svinsky. Skoda ze jsem nesel k volbam, to bych byval hlasoval proti nemu... A co vam udelal?“
„To vam udelal!“ opravil jsem ho. „A ja jsem zase udelal jemu. A jeste udelam. Takhle se veci maji.“
Barman nic nepochopil, prikyvl a zeptal se: „Dame si repete?“
„Dame.“
Nalil mi brandy a oznamil: „No prosim, a Buba je tady.“
Ohledl jsem se a sklenice mi div nevypadla z ruky. Bubu jsem znal.
Kapitola desata
Stal u dveri a rozhlizel se s takovym vyrazem ve tvari, jako by marne patral v mysli, kam to vlastne prisel a co tu chce. Sam sobe uz se temer nepodobal, ale ja ho presto okamzite poznal, protoze jsme cele ctyri roky prosedeli v poslucharne skoly ve stejne lavici a pak prislo dalsich nekolik let, kdy jsme se vidali takrka denne.
„Poslyste,“ otocil jsem se zpatky k barmanovi, „tenhle clovek se jmenuje Buba?“
„Jo,“ odtusil barman.
„A to ma byt prezdivka?“
„Jak to mam vedet? Pro me je to Buba. Vsichni mu tak rikaj.“
„Peku!“ zvolal jsem.
Vsichni se po mne podivali. On take pohnul hlavou, zapatral ocima, kdo ho to vola. Mne vsak vubec nevenoval pozornost. Najednou jako by si na neco vzpomnel, zacal krecovitymi pohyby setrepavat vodu z plaste, zasoupal matozne podrazkami po podlaze, priklopytal az k pultu a vyskrabal se na volnou stolicku vedle me.
„Jako obycejne,“ rekl barmanovi. Hlas mel duty a priskrceny, jako by mu nekdo sviral krk.
„Tenhle pan tu na vas ceka,“ sdelil mu tise barman, kdyz pred nej stavel sklenici lihu a polevkovy talir piskoveho cukru.
Pomalu otocil hlavu, pohledl na me a zeptal se: „No? Tak co chcete?“ Oci zpola zakryvala zanicena vicka, v koutcich se hromadil hnis. Dychal usty, jako by trpel zanetem krcnich zlaz.
„Peku Zenaji,“ pronesl jsem tise, „kadete Peku Zenaji, vratte se, prosim, ze zeme na nebe.“
Prohlizel si me stale nevidoucima ocima. Pak si olizl rty a zeptal se.
„Vy jste kolega ze skoly ci co?“
Bylo mi z toho vseho mdlo. Odvratil se, popadl sklenici, nalil si lih do ust a zalykaje se hnusem zacal velkou polevkovou lzici pojidat cukr. Barman mu hned nalil dalsi davku.
„Peku,“ zaupel jsem tlumene, „kamarade, copak ty si na me nevzpominas?“
Znovu si me prohledl.
„Ale to snad ne... Asi jsem vas nekde videl...“
„Nekde videl!!“ zvolal jsem zdrcene. „Ja jsem Ivan Zilin, to prece neni mozne, aby sis me nepamatoval.“
Ruka se sklenici lihu se sotva znatelne zachvela, ale to bylo vsechno.
„Ne, priteli,“ rekl. „Nezlobte se, ale na vas si opravdu nevzpominam.“
„A na Tachmasib si taky nevzpominas? Ani na Iowu Smithe?“
„Dneska me priserne pali zaha,“ sdelil barmanovi. „Prineste mi sodovku, Kone.“
Zvedave naslouchajici barman pohotove nalil sodovku.
„Hnusny den,“ rekl Buba. „Dva automaty vynechaly, dovedete si to predstavit, Kone?“
Barman zakroutil hlavou a povzdechl si.
„Tak to oznamte na odbory,“ poradil Bubovi.
„Kaslu na ne,“ prohlasil Buba, vypil sodovku a otrel si dlani usta. Ja uz jsem pro nej neexistoval.
Sedel jsem tu, jako by mi nekdo plivl do tvare. Docista jsem zapomnel, na co jsem vlastne Bubu potreboval. Potreboval jsem Bubu, ale Pek... Peka jsem samozrejme taky potreboval, jenze ne tohohle... To nebyl Pek, to byl nejaky zcela neznamy a neprijemny Buba a ja s hruzou prihlizel, jak vylokal druhou sklenici lihu a opet se zacal cpat vrchovatymi lzicemi cukru. Jeho tvar se polila rudymi skvrnami, div se neudavil, a naslouchal zanicenemu barmanovu monologu o poslednich fotbalovych udalostech... Mel jsem sto chuti zakricet: Peku, co se to s tebou stalo, tys prece tohle vsechno nenavidel! Polozil jsem mu ruku na rameno a znicene zazadonil: „Peku, chlapce, prosim te, vyslechni me...“
Mou ruku setrasl.
„Oc vam jde, priteli?“ Jeho oci uz nevidely vubec. „Nejsem zadny Pek, jmenuji se Buba, nebo jste snad nerozumel? S nekym si me pletete. Tady zadny Pek neni... No a jak to tedy dopadlo s temi Nosorozci, Kone?“
A ja si konecne uvedomil, kde se to vlastne nalezam, ze Pek tu uz opravdu neni, je tu Buba, agent zlocinecke organizace, kdezto Pek Zenaj je jen prelud, krasna vzpominka, kterou je treba co nejdriv zapudit, pokud se chystam pracovat dal... No budiz, pomyslel jsem si se zatatymi zuby, at je tedy po vasem.
„Jarku, Bubo,“ zahucel jsem do nej. „Mam pro tebe jeden kseftik.“ Byl uz uplne opily.
„U barpultu se obchody nezabyvam,“ prohlasil. „A vubec, uz mam po praci. Dost. Uz zadne obchody. Obratte se na mestskou radu, kamarade, tam vam pomuzou.“
„Ja se ale obratil na tebe a ne na mestskou radu,“ rekl jsem mu. „Tak budes me poslouchat?“
„Vsak ja te posloucham, i kdyz si tim akorat nicim zdravi.“
„Je to docela bezvyznamna prkotinka,“ pokracoval jsem. „Potreboval bych sleg.“
Napadne sebou trhl.
„Nejsi ty nahodou cvok, chlapce?“
„Ze se nestydite!“ pokaral nas barman, „takhle pred lidma... Ty lidi dneska nemaj zadny svedomi.“
„Drz hubu,“ poradil jsem mu.
„Hele, uklidni se,“ zahucel vyhruzne barman. „Uz ses asi davno nepodival na policii, co? Tady te v pripade potreby vyhostej raz dva...“
„Ja ti na vyhosteni kaslu,“ odsekl jsem. „A nestrkej nos do cizich veci...“
„Slegane zasrana,“ zasycel barman. Zvirecky besnil, ale mluvil i nadale docela tise. „Tak slegu se mu zachtelo! Jen pockej, zavolam serzanta a ten ti nachysta takovej sleg, ze...“
Buba sklouzl se stolicky a spesne se odbelhal k vychodu. Nechal jsem barmana barmanem a vybehl za nim. Panicky se vrhl do deste, ani kapuci si nenavlekl a zacal se rozhlizet po taxiku. Dohnal jsem ho a chytil za rukav.
„No tak co jeste ode me potrebujes?“ zeptal se s beznadeji v hlase. „Mam zavolat policii?“
„Peku, vzpamatuj se, Peku. Ja jsem prece Ivan Zilin a ty to vis...“
Neustale se rozhlizel na vsechny strany a co chvili si dlani z obliceje stiral destovou vodu, v curcich stekajici na plast. Vypadal uboze, ustvane, ja se snazil potlacit v sobe podrazdeni a palicate jsem se v duchu presvedcoval, ze prede mnou je skutecne Pek, muj nenahraditelny Pek, ten dobry, moudry, vesely Pek, stale jsem se pokousel rozpomenout se na nej pred velitelskym pultem Gladiatora, ale neslo to, protoze nebylo mozne predstavit si ho jinde nez u baroveho pultu nad sklenici cisteho lihu.
„Taxi!“ zapistel, ale vuz se prehnal kolem — byl plne obsazeny.
„Peku, pojed ke mne,“ navrhl jsem mu. „Ja ti vsechno vylozim.“
„Dejte mi pokoj!“ zasipel, drkotaje zuby. „Nikam s vama nepojedu. Nech me byt. Ja jsem ti snad taky nic
