Skutecni vlastenci nikdy nemaji penize. Zatimco vladnouci klika tone v blahobytu...“
„Hlad?“ zeptal jsem se.
„Vsechno mozne. A vy tu tonete v blahobytu.“ Nenavistne na me pohledl. „Cely svet tone v blahobytu, jen my hladovime. Ale doufate marne. Revoluce se zastavit neda!“
„To jiste,“ pripustil jsem. „A proti komu je namirena vase revoluce?“
„Bojujeme proti Badsahovym tyranum! Proti korupci a zvracenosti vladnouci spicky, za svobodu a skutecnou demokracii... Lid je s nami, jenze lid musi neco jist! A vy nam klidne reknete: Chleb bude, ale az po odzbrojeni! A jeste ke vsemu vyhrozujete zasahem. Jak odporna, prolhana demagogie! Jake klamani revolucnich mas! Slozit zbrane pred tvari krvave tyranie, to by znamenalo navleknout vsem vernym bojovnikum opratku na krk! My odpovidame: V zadnem pripade! Lid neoklamete! Jen at zbrane slozi Badsah a jeho pochopove!“
„Ano,“ prikyvl jsem. „Ale Badsah zrejme taky nechce, aby mu nekdo navlekl opratku na krk.“
Prudce postavil sklenici na stul a jeho ruka navyklym pohybem sklouzla k podpaznimu pouzdru. Musim ovsem uznat, ze se zase pomerne rychle opanoval:
„To jsem si mohl myslet, ze nic nepochopite,“ rekl mi. „Jste syti, zpitomeli z prezranosti a prilis samolibi na to, abyste nas dokazali chapat. V dzungli byste si nedovolil takhle se mnou mluvit.“
V dzungli bych s tebou komunikoval uplne jinak, ty bandito, pomyslel jsem si a rekl:
„Je toho skutecne dost, cemu nerozumim. Napriklad nechapu, co se stane, az zvitezite. Dejme tomu, ze jste zvitezili, povesili Badsaha, pokud se ovsem utect za hranice pro zbrane a chleb nepodarilo pro zmenu tentokrat jemu...“
„Ten neutece. A dostane, co si zaslouzi. Revolucni lid ho rozsape na kousky. A pak zacneme pracovat. Ziskame nazpet uzemi, o ktere nas pripravili nenasytni sousedi, a konecne realizujeme program, o kterem vecne vykrikuje ten podvodnik Badsah, aby obalamutil lid... Ja jim dam stavky! Ti budou mit razem dostavkovano... Zadne stavky! Vrazime tomu hlavne mezi lopatky — a vpred! A zvitezime! A teprve pak...“ Zamhouril oci, slastne zastenal a zakroutil hlavou. „A teprve pak budete syti, budete taky tonout v blahobytu a spat az do obeda...“ Usklibl se.
„Zaslouzil jsem si to. A lid si to taky zaslouzil. Nikdo se neopovazi neco nam vytykat. Budeme jist a pit, co hrdlo raci, budeme zit v opravdovych domech a rekneme lidu: Ted jste svobodni, bavte se!“
„A o nicem nepremyslejte,“ doplnil jsem ho. „Poslyste, nebojite se, ze by se vam to vsechno mohlo vymknout z rukou?“
„Nechte toho!“ okrikl me. „Takova demagogie! Jste demagog. My doma taky mame ruzne dogmatiky, takove jako vy. Pry ze clovek ztrati smysl zivota. Ne, odpovidame. Clovek nic neztrati. Clovek najde, a ne ze ztrati. S lidem musite citit, sam z lidu pochazet, lid nema rozumbrady rad. Pro co bych se, krucihrome, jinak nechal zrat pijavicemi a sam zral cervy?“ V tom jeho oblicej nenadale zdobromyslnel. „Asi se vas dotklo, ze jsem vam spilal do prezrancu a podobne... Neberte si to tak, neurazejte se. Hojnost je spatna, kdyz ji nemate vy, ale soused. Zato dosazena hojnost — to je uzasna vec. Za tu uz stoji se porvat. O hojnost se vzdycky museli rvat vsichni. O takove veci se musi zapasit se zbrani v ruce, a ne je vymenovat za svobodu a demokracii.“
„Takze vasim konecnym cilem je prece jen hojnost. Jen a jen hojnost...“
„Samozrejme! Konecnym cilem je vzdycky hojnost. Ale musite uvazit, ze v prostredcich si vybirame...“
„To uz jsem uvazil... A co clovek?“
„Jaky clovek?“
V teto chvili uz jsem ovsem vedel, ze diskutovat s nim nema smysl.
„Byl jste tu nekdy driv? Asi ne, ze?“
„Proc?“
„Poptejte se tu,“ poradil jsem mu. „Tohle mesto je bajecnym nazornym prikladem toho, kam az muze vest cista hojnost.“
Pokrcil rameny.
„Zatim se mi tu libi.“ Znovu odstrcil prazdny talir a sahl po plnem. „Vsechny ty lahudky jsou mi naprosto nezname... A pritom je to chutne a lacine... Neco takoveho se da jedine zavidet.“ Polkl nekolik lzicek salatu a zavrcel: „Je znamo, ze vsichni velci revolucionari bojovali za hojnost. My sami nemame na nejake plane teoretizovani cas, a ani to neni zapotrebi. Teorii uz je dost i bez naseho pricineni. A pak — nam hojnost nehrozi a jeste dlouho hrozit nebude, Jsou ukoly mnohem aktualnejsi.“
„Povesit Badsaha,“ napovedel jsem mu.
„Ano, to pro zacatek. A pak budeme muset vyhladit dogmatiky. To citim uz ted. Potom nas ceka zapas o naplneni nasich zakonnych naroku. Pak se jiste vynori jeste neco. A teprve mnohem pozdeji prijde blahobyt. Jsem optimista, ale neverim, ze bych se toho mohl dozit. Budte bez starosti, s tim uz si poradime. Kdyz si poradime s hladem, tak abychom si neporadili s dostatkem... Dogmatici porad zvani, ze dostatek pry neni cil, jen prostredek. A my na to odpovidame: Kazdy prostredek byl kdysi cilem. Dnes je pro nas dostatek cilem, teprve zitra se muze stat prostredkem.“
Vstal jsem.
„Zitra uz by ale mohlo byt pozde. A na velke revolucionare bych se na vasem miste neodvolaval, ti by na vase heslo „Jste svobodni, tak se bavte“ v zadnem pripade nepristoupili... Rikali neco jineho: Jste svobodni, tak pracujte. Ti prece nikdy nebojovali o hojnost pro bricho, zajimala je hojnost pro hlavu, pro ducha...“
Jeho ruka znovu mimodek sklouzla k pouzdru, ale zase se ovladl.
„Aha, marxista!“ zvolal prekvapene. „Ostatne, vy musite byt taky prespolni. U nas marxiste skoro nejsou, ty strkame...“
Tentokrat jsem se ovladl ja.
Z ulice jsem na nej naposledy pohledl velkou vylohou. Sedel zady k oknu s dosiroka roztazenymi lokty a jedl.
Kdyz jsem prisel domu, v salonu nikdo nebyl. Prosteradla a polstare chlapci nahazeli na hromadu do kouta. Na psacim stole pod telefonem jsem nasel vzkaz, naskrabany kostrbatym detskym pismem: „Dejte si pozor. Ma neco za lubem. Hrabala se vam v koupelne.“ Povzdechl jsem si a posadil se do kresla.
Do setkani s Oscarem (pokud k nemu melo dojit) zbyvala jeste zhruba hodina. Jit na takovou chvili spat nemelo smysl a navic by to asi nebylo nejbezpecnejsi. Oscar mohl prijit s doprovodem, a driv, a ne dvermi. Vytahl jsem z kufru revolver, zasunul do nej zasobnik a zastrcil zbran do kapsy. Pak jsem otevrel bar, udelal jsem si kavu a znovu se vratil do pracovny.
Opatrne jsem vyjmul slegy ze sveho prijimace i z Riemayerova tranzistoru, polozil jsem je pred sebe a jeste jednou se pokusil rozpomenout, kde uz jsem takove soucastky videl a proc se mi zda, ze to rozhodne muselo byt vickrat. A vzpomnel jsem si. Dobehl jsem do loznice a prinesl odtud fonor. Ani jsem nepotreboval sroubovak, jen jsem sejmul zadni kryt pristroje, sahl ukazovakem pod trychtyr odoratoru, zapacil jsem lehce nehtem a vydloubl vakuovy tubusoid FH-92-U se ctyrvybojovym statickym polem, kapacita dva. Prodava se v kazdem obchode s radiosoucastkami po padesati centech. V mistni hantyrce se mu rika sleg.
Jinak to ani byt nemohlo, pomyslel jsem si. Zmatly nas ty famy o novem narkotiku. Ty vecne reci o prisernych novych vynalezech nas matou neustale. Ve stejne brynde jsme skoncili uz nekolikrat. Kdyz Mhagana a Buris obvinili v OSN separatisty, ze pouzivaji nove zbrane, takzvane mrazove bomby, rozbehli jsme se do vsech stran, abychom patrali po ilegalnich zbrojovkach, a dokonce jsme uveznili dva naprosto skutecne ilegalni vynalezce (sestnactileteho a sestadevadesatileteho). Jenze pak se ukazalo, ze oba vynalezci jsou absolutne nevinni a ze hruzne mrazove bomby si separatiste opatrili v Mnichove, ve velkoobchodnim sklade tovarny na vyrobu chladicich zarizeni a byly to kazove agregaty do supermrazicich boxu. Pravdou ovsem je, ze ucinek techto supermrazicu byl skutecne priserny. V kombinaci s molekularnimi detonatory (ktere potapeci pri archeologickych vykopavkach pod hladinou Amazonky bezne pouzivaji k plaseni krokodylu a pirani) dokazaly tyto jinak naprosto neskodne aparaty okamzite ochladit ovzdusi v okruhu dvaceti metru na minus sto padesat stupnu Celsia. Pak jsme se navzajem dlouho presvedcovali, jak dulezite je neustale mit na pameti, ze v nasi dobe se prakticky kazdy mesic dovidame o spoustach tech nejmirumilovnejsich technickych novinek s temi nejneuveritelnejsimi sekundarnimi vlastnostmi, casto takoveho razu, ze porusovani zakazu vyroby zbrani a munice je ve srovnani s vyrobou takovych zarizeni jen nevinnou detskou zabavickou. Pri posuzovani novych druhu zbrani, jichz uzivali extremiste vseho druhu, jsme si pocinali s kromobycejnou opatrnosti, ale uz po roce jsme se nechali dobehnout znovu — to kdyz jsme patrali po vynalezcich tajemne aparatury, s jejiz pomoci pytlaci vylakali pterodaktyly daleko za hranice ugandske rezervace, a nasli jsme vtipnou adaptaci detske hracky Skatule, skatule, hybejte se, zkombinovane s dosti beznym lekarskym pristrojem. A ted jsme narazili na sleg — kombinaci bezneho tranzistoroveho rozhlasoveho prijimace, bezneho tubusoidu a beznych chemikalii s naprosto beznou horkou vodou z vodovodu.
