Umlkl jsem. Zablesky se objevovaly hned tu, hned tam, vypadalo to, jako kdyby nejake neviditelne bytosti signalizovaly svetlem. Vtom jsem si uvedomil, ze stojim venku. Nemelo to cenu, vystavuji-li se nebezpeci, mel jsem jit s nim. Vratil jsem se do komory, a tak jsem ho ztratil z oci. Zvedl jsem ruku, oprel jsem ji o pancerovou zaruben dveri; tak jsem mohl snadno sledovat cifernik hodinek a soucasne nespoustet oci z obzoru viditelneho pootevrenym vchodem. Blyskal bez ustani. Cekal jsem, s ocima uprenyma na vterinovou rucicku, ktera skakala neodbytnym hmyzim pohybem.
„Jeste tri minuty,“ rekl jsem si v duchu a nahlas jsem se zeptal:
„Jdes?“
„Jdu.“
Tyto odpovedi a otazky se opakovaly. Vtom jsem zaroven uvidel dva daleke zablesky a uslysel zduseny sten.
„Zorine!“ vykrikl jsem.
„Nic, nic,“ odpovedel tlumenym hlasem. Tezce jsem dychal. Ne, samozrejme, meteorit ho nezasahl, kdyby se to stalo, byl by na miste mrtev.
„Jdes?“ chtel jsem se zeptat, ale hlas mi uvazl v hrdle.
V sluchatkach straslive zapraskalo.
„No, pust,“ mrucel Zorin nesrozumitelne, „proc me drzis? No…“
„S kym to mluvis?“ zeptal jsem se, a citil jsem, ze se mi jezi vlasy na hlave. Neodpovedel. Slysel jsem jeho namahavy dech, jako kdyby zapasil. Jednim skokem byl jsem venku. V kosem svetle lezela krajina mrtva a pusta. Bleskurychle jsem vypocital, ze je Zorin vzdalen asi tri sta padesat az ctyri sta metru, ale videl jsem pouze zubate skaly, presypy, pruhy stinu — vic nic.
„Zorine!“ vykrikl jsem, az mi zazvonilo v usich.
„Uz, uz,“ odpovedel hlasem jeste priskrcenym. Najednou se pisek pohnul, na jednom miste se zavlnil, vynorila se z neho stribrna jiskra skafandru, zvedla se a line se zacala pohybovat vpred.
„Spadl,“ napadlo me, „ale s kym to mluvil?“
Nechal jsem si tuto otazku na pozdejsi dobu a vratil jsem se do komory. Brzy potom rekl:
„Uz jsem tam.“
Neco si mrucel, zrejme si odhrabaval pisek, ktery zasypal vchod.
„Zahajuji operaci,“ rekl po chvili.
Trvalo mu to dele, nez jsem cekal: tricet minut podle hodinek, ale kdybychom tuto dobu meli merit napetim mych nervu, byly by to veky. Konecne povida:
„Konec. Ted budou jako beranci. Vracim se.“
Nevim, snad to byl klam, ale zdalo se mi, ze zablesky houstnou, Zeme se nekolikrat zachvela. To chveni, jemuz jsme v komore nevenovali pozornost, zrychlilo tep meho srdce. Zorin se vracel nejak podivne pomalu. V sluchatkach se ozyval jeho dech tak tezky, jako kdyby bezel, a pohyboval se prece daleko pomaleji, nez kdyz sel tam. Nervozni a neklidny vybehl jsem nekolikrat prede dvere. Bily kotoucek Slunce a Centauri se dotykal skalnateho obzoru. Noc se chylila ke konci. Dest meteoritu mel brzy zesilit.
„Proc se tak vleces?“ rekl jsem konecne. Neodpovedel. Dychal tezko. Nemohl jsem to pochopit. Chuze ani v tezkem terenu nebyla prece pro Zorina problemem.
Najednou zakryl vchod svou postavou. Vstoupil do komory rychle a nejak nejiste. Zavrel dvere a rekl:
„Jdi dovnitr!“
„Pockam,“ zacal jsem, ale prerusil me ostre:
„Jdi dovnitr, prijdu hned.“
Poslechl jsem. Za chvili prisel bez skafandru: nechal jej v komore. Pomalu se priblizil ke stolku, ke svetlu, dal si ruce pred oci, roztahl prsty a neco zabrucel.
Ve sklonu jeho zad bylo neco strasneho.
„Co je ti…?“ zaseptal jsem.
Oprel se rukama o operadlo.
„Spatne vidim,“ vysvetlil dute.
„Proc? Meteorit…?“
„Ne, upadl jsem.“
„No, a co?“
„Zakopl jsem o ten rozbity automat…“
„Mluv konecne!“
„Zda se, ze mel rozbity atomovy reaktor… vis, atomove srdce…“
,A tys na to spadl?!“ vykrikl jsem s hruzou.
Prikyvl.
„Prisavne desticky, vis… prisavne magneticke desticky bot se prichytily k zelezu a nemohl jsem se uvolnit…“
Vracel se klid. Byl to velky chlad zmrazujici myslenky. Ale zaroven se mi hlava vyjasnila. Pochopil jsem, ze musim ihned jednat. Meteorit rozbil nas automat tak dokonale, ze atomove srdce, zasobnik s radioaktivni latkou, puklo, a Zorin, kdyz upadl, pritiskl se celym telem k troskam, ktere vyzaruji silne paprsky.
„Co citis?“ zeptal jsem se, pristupuje k nemu.
„Nepriblizuj se,“ rekl a ustoupil o krok.
„Zorine!“
„Mohlo by te to usmrtit. Oblec si ochranny pancer.“
Skocil jsem do druhe kabiny a navlekl si tezky kovovy odev. Nemohl jsem se na prsou zapnout, tak se mi trasly ruce. Kdyz jsem se vratil, Zorin napul lezel v kresle.
„Citis neco?“ opakoval jsem.
„Vlastne nic…“ rikal s kratkymi pauzami, jako clovek nesmirne unaveny.
„Kdyz jsem upadl, hned… jsem videl fialovou mlhu… traslavy mrak, zakalilo mi to oci… tam u automatu jsem pracoval skoro naslepo…“
„Vidis me?“ zeptal jsem se a priblizil jsem se k nemu.
„V mlze…“
Vedel jsem, co to znamena. Lymfa, ktera vyplnuje ocni bulvy, pusobenim paprsku fluorizovala. Indikator zareni, lezici ve vzdalenosti dvou metru na stole, vystrazne tikal: Cele Zorinovo telo bylo radioaktivni. Musel dostat straslivou davku.
„Boli te neco?“
„Ne, je mi mdlo… jdou na mne mrakoty…“
Vzal jsem ho okolo ramen.
„Pojd, lehnes si.“
Oprel se o mne ztezka a vykrocil k luzku. Kdyz uz lezel prikryt a ja jsem chvatne prohledaval zasoby leku, uslysel jsem, jak zabrucel:
„To je hloupe…“
Kdyz jsem k nemu potom pristoupil, zacal mluvit o nejakych signalech, o automatech na GEI: zkousel jsem mu puls, mel vysokou horecku. Myslil jsem si, hlupak, ze blouzni a nedbal jsem jeho slov. Hned nato upadl do hlubokeho bezvedomi. V nekolika nasledujicich hodinach jsem ho podrobil zevrubne prohlidce. Prisel jsem nato, ze zasazena kostni dren neprodukuje krvinky. Mel jsem sest lahvi konzervovane krve, udelal jsem transfuzi, ale bylo to jako kapka v mori.
Plne zabran myslenkami, jak Zorina zachranit, zapomnel jsem uplne na rozmluvu s GEOU. Hledal jsem v priruckach, patraje po popisu irradiacni nemoci. Cim dale jsem cetl, tim mi bylo jasnejsi, ze je Zorin odsouzen k smrti. Brzy pred svitanim, sklonen nad obrazovkou trionu, upadl jsem do spanku, hraniciciho s bezvedomim. Probudil me zelezny rinkot. Meteority se rozstrikovaly o pancer. Byl plny den.
Do posledni chvile jsem neodchazel od Zorina, ktery lezet v bezvedomi. Kdyz nastal vecer, vystoupil jsem nahoru. Prijem byl tak spatny, ze jsem chytal jen zkreslene utrzky hlasu.
Nevadi, rikal jsem si v duchu. Zavolam automaty, ted uz prijdou a opravi antenu.
Kdyz jsem prikrocil k velicimu pultu, napadlo me, ze automaty neprijdou: zavolat jsem je mohl jen radiem, ktere nefungovalo. Mel jsem je zavolat minuly den, hned, kdyz se vratil Zorin, tehdy jeste vysilacka aspon jakz takz fungovala. Ve zmatku jsem na vsechno zapomnel. V prvni chvili me tento objev ochromil, ale ovladl jsem se a vydal
