jsem se ke komore. Kdyz jsem sel pres mistnost, Zorin promluvil. Byl pri vedomi.
„Uz je po zpravach…“ zeptal se. „Co noveho?“
Nemohl jsem mu rici pravdu. Ostatne zitra uz bude radio fungovat a tak jsem uhodl obsah zprav z uryvku, ktere jsem zaslechl, a zkonstruoval jsem je cele. Hned pote usnul a ja jsem se tise vyplizil do komory. Navlekl jsem na sebe skafandr, nasadil prilbu a jiz jsem kladl ruku na paku, kdyz me primrazila myslenka:
,A co kdyz zahynu, a Zorin zustane sam, neschopen pohybu, bezmocny a slepy?“
Stal jsem snad minutu jako mrtvy, pak jsem stejne tise stahl skafandr a vratil se do kabiny.
Druhy den to bylo stejne. Treti den onemelo radio uplne a cele zpravy jsem si vymyslil; to se od teto chvile opakovalo kazdy vecer. Musel jsem to delat, protoze usinal teprve tehdy, kdyz vyslechl zpravy. Kdyz jsem se ho ptal, proc se nevratil hned po nestesti, odpovedel:
„A ty by ses byl vratil?“ a podival se na mne tak, ze jsem vsechno pochopil.
Od prveho okamziku vedel, ze nema nadeji na zachranu, a rekl si „clovek dvakrat neumre“. Proto, trebas uz ztracel zrak, vypnul pojistky automatu. Proto ode mne nechtel prijimat krev, bral jsem ji tedy potaji a rikal jsem, ze mam zelezne nervy. Po ctyrech dnech uz jsem se sotva drzel na nohou. Bal jsem se, ze omdlim, a proto jsem bral bez rozmysleni vsechny posilujici leky, ktere byly po ruce; byly chvile, kdy jsem se pristihl pri tom, ze si septam pro sebe, unavou a ospalosti napul v bezvedomi, a prosim kostni dren, aby rychleji produkovala krev…
Po kazde, kdyz jsem sel nahoru, myslil jsem si, ze umirajiciho nesmim obelhavat, ze je to nesnesitelne, ano dnes mu reknu, ze je antena znicena, ale presto, kdyz jsem sesel dolu a videl osleplou tvar obracenou ve smeru mych kroku, a kdyz jsem videl, jak telo kdysi tak silne a pruzne sebou trha, jako by vyjadrovalo nejvyssi ocekavani, nenasel jsem v sobe odvahu a pripojoval jsem ke starym lzim nove.
Osm veceru po sobe nasledujicich jsem mu vypravel, jak se GEA priblizila k planete, jak ji vzletla vstric velka letadla podivnych tvaru, jak se nezname bytosti domlouvaly s lidmi pomoci automatu-tlumocniku, a zatim co jsem to vypravel, stupnovala se hustota reky meteoritu, jako kdyby propasti vesmiru vrhaly na nas vsechny v kosmu ukryte proudy zeleza a kameni. Stenami, vecmi, tely prochazelo chveni, vsechno se otrasalo a v tomto zimnicnem vibrovani jsem vypravel Zorinovi o vysoke civilizaci bytosti, o velkem otresu, jaky prozily, kdyz prozkoumaly zbytky znicenych raket GEY a zjistily svuj omyl.
Zorin ted ani nedostaval teplotu, tak byl jeho organismus zeslably. Vedel jsem, ze ho nezachranim, ze to neni mozne. Podle zkusenosti mediciny mel zemrit ve dvou dnech a on presto zil dal a ja opravdu nevim, co ho udrzovalo vic pri zivote: ma krev — nebo me lzi. Snad ony, protoze se cely menil, kdyz jsem vypravel a drzel ho pri tom za ruku. Pak jsem citil, jak jeho tep busi silneji a pravidelneji, jak hraji svaly velkeho tela a jak s poslednim slovem znovu upada do letargie. Sedmy den vecer mohl Zorin uz jen pit. Pripravoval jsem mu na varici vyzivnou polevku a najednou me tam, v rohu kabiny, ohromila myslenka:
„Az umre, budu moci odejit a opravit antenu.“
Otrasl jsem se, jako kdyby me clovek, lezici za mymi zady, mohl skrz naskrz prohlednout a precist mou myslenku. S krajnim vypetim vule jsem ji chtel zatlacit zpatky do temnot, z nichz se vyplizila, ale — at jsem delal cokoliv — hucela ve mne neustale, jako ozvena beze slov, ktera vsak obsahuje plny vyznam skutecnosti.
Podal jsem mu hotovou polevku, a kdyz se ptal, proc se tak loudam, sel jsem nahoru a sedel jsem tam u hlucheho pristroje a kazdou chvili jsem se sel presvedcit, jsou-li dvere dobre zavrene. Kdyz jsem preckal strasnych dvacet minut, sesel jsem dolu a zacal jsem dalsi pribeh, o bytostech, o jejich vysoke civilizaci, a o tom, ze uz nikoliv nase mala stanicka, nybrz mohutny radar Bile planety povede v budoucnosti giganticke transgalakticke rakety ze Zeme k Mrakum Magellanovym.
Osmy vecer zacaly otresy pudy slabnout. Dostavali jsme se z proudu meteoritu. Hodinu po zapadu slunce nastalo uplne ticho. Presto jsem ze vzduchotesne komory nemohl odejit, tak vazny byl Zorinuv stav — na nic uz se neptal. Oci mel zavrene, tvar jako z kamene. Cas od casu jsem opatrne bral jeho ruku do sve. Jeho velke srdce jeste stale bojovalo. Pozde v noci znenadani rekl:
„Pohadky, vzpominas?“
„Vzpominam.“
„Deti nechtely… smutne, tak ja jsem… pridaval vesele… konce…“
Preryvany dech zvedal jeho sirokou, mohutne klenutou hrud.
Najednou zaseptal:
„Lodicky… takove lodicky…“
„Co rikas?“ sklonil jsem se k nemu.
„Z brezove kury… vyrezaval jsem… maly… podej…“
„Tady… tady neni brezova kura…“
„Ano… ale vetvicky… bez… podej…“
Skocil jsem ke stolku. Ve sklenene kadince stala kyticka suchych vetvicek. Kdyz jsem se s nimi vratil, uz nedychal.
Tu jsem zakryl jeho tvar, odesel do vstupni komory, navlekl skafandr, vzal pristroje a odesel do ukrytu automatu. Spolecne s nimi jsem montoval dele nez tri hodiny nove segmenty do reflektoru anteny, znovu stavel stozar, svaroval jej, napinal lana… To vse jsem delal jako ve snu, nesmirne skutecnem a straslive realnem, ale v hloubi duse tkvelo hluboke presvedceni, ze procitnu, budu-li si to velice, ale opravdu velice prat.
Vratil jsem se, vystoupil jsem nahoru k radiove stanici a zapnul jsem proud. Ozvalo se dute sumeni reproduktoru. Najednou naplnila nevelkou mistnost zvucna, silnym, cistym hlasem pronesena slova:
,…a ctyrikrat koordinovany. Zitra rano v sest hodin mistniho casu prejde GEA na vas kurs a za dvanact dni doleti k asteroidu. Jsme neobycejne znepokojeni vasim mlcenim. Budeme vas po cely den dale volat. Mluvi Yrjola z paluby GEY v sestem dnu po navazani spojeni s Bilou planetou.. Ted promluvi Anna Ruysova.“
Reproduktor cinkl a na okamzik ztichl. Ale ja jsem slysel jen ta predchazejici slova, jimiz zvucela ma krev: vyskocil jsem, padl na dvere a sebehl dolu s drasavym krikem:
„Ja ti nelhal, Zorine! Vsecko je pravda! Pravda!“
Vzal jsem velke telo do naruce a trasl jsem jim, az svetle vlasy tezke hlavy poletovaly po polstari.
Nechal jsem ji klesnout. Padla bezvladne. Padl jsem na tvar a plakal. Do meho vedomi se neco dobyvalo, neco me volalo, zadonilo, prosilo… vzpamatoval jsem se. To byla Anna. Annin hlas. Chtel jsem utikat nahoru, ale neodvazoval jsem se nechat Zorina samotneho. Sel jsem pomalu ke schodum, pozpatku, s ocima uprenyma na jeho ztuhlou tvar. Tu me Anna zavolala jmenem a ja jsem se odvratil od mrtveho. Jeji hlas byl blizsi a blizsi. Kdyz jsem vystupoval po schodech, podival jsem se nahoru a spatril jsem v cockovitem okenku na strope, jehoz okenice byla opet odsunuta, Jizni kriz a doleji blede, mlhave mracky: chladnym, klidnym svetlem tam zarily Mraky Magellanovy.
AUTORUV DOSLOV K TRETIMU CESKEMU VYDANI
Tuto knihu jsem psal pred osmi lety. Dnes bych nepolozil dej do XXXI. stoleti. Priblizil bych jej nasi dobe o cela staleti — nemusim snad vysvetlovat proc. Ale prilisnou opatrnosti jsem nezhresil pouze v oblasti astronauticke techniky. O astronautice jsem psal, kdyz to jeste byl prazdny pojem, psal jsem o necem, co nejenze nebylo, ale co neexistovalo ani v zarodku, ani ve svych prvych pozemskych projevech. Krome dalsich pricin snad i to vtisklo romanu raz utopicky a tak trochu idylicky. Dnes jsem presvedcen, ze se vsechno odehraje rychleji, ale i obtizneji. Ze se hned v prvem kosmickem letounu nevyskytne nejaky genialni Goobar, ktery pouhym svym objevem prinese lidem snadno a rychle vysvobozeni z okovu mezihvezdne pustiny. Ze bude treba vice obeti, navenek mozna mene efektnich, a ze skutecnost bude drsnejsi a vitezstvi tize dosazitelne. Zkratka a dobre, ze pohadkovost knihy je spise svedectvim o pisatelove naivite nez o jeho odvaze. Roman K Mrakum Magellanovym bych dnes napsal jinak. Neni to bohuzel mozne — znamenalo by to psat jednu a tutez knihu, na leta ji odkladat, vracet se k ni, menit, opravovat a tak stale dokola. Davam prednost tomu psat knihy nove. Tato kniha je jiz uzavrena. Neznamena to samozrejme, ze bych se Mraku Magellanovych zrikal. Zeme bude bez pochyby jednou vysilat expedice na hvezdy. Ale tezko muzeme predpokladat, ze by hned ta prva byla korunovana plnym a naprostym zdarem. Po te prve pruzkumne vyprave budou nasledovat dalsi, dokonalejsi a vsestrannejsi, poucene na jejich nezdarech. Budiz i mne dovoleno jednat stejne — podnikat nove vypravy obraznosti do dalek budoucich veku, za jejich lidmi, na hvezdy — a ucit se na chybach vyprav
