se po nekolika tydnech rozplyne. Ale kdyz nekde blizko proleti nejaky asteroid, sebere ten mrak s sebou a pak se to nestesti tahne po cele mesice. Vznikne kulovity chomac sirove mlhy — ci spise prachu, protoze plyn ve vzduchoprazdnu krystalizuje — jakasi nakyprena slupka a v ni pekelne tvrde kremenne jadro. Mlha prechazi do vzduchoprazdna tak nepozorovatelne, ze pri letu, nez pochopis, co se deje, uz v tom vezis po krk. Svetlo neprochazi, radiolokator vazne jako v teste, videt neni nic, ani hvezdy, ani svetelne signaly, orientace zadna, a muzes pocitat s tim, ze se drive nebo pozdeji nabouras do jadra. Nezbyva, nez ihned vypnout motor, najit pomoci gravimetru vlastni asteroid, postavit stroj odstredive, vyvinout hned co nejvetsi zrychleni a prchnout. Prirozene dobre se to mluvi, ale kdyz clovek vlitne do takove kase, ztrati hlavu, ani nevi jak. A s automaty je to jeste horsi. Uvaz sam — na planetach prece neexistuji a nemohou existovat „prirozene sirove atmosfery“ — a proto zadny pilot-automat neni serizen na takova kouzla.
Zkratka a dobre, z Marsu se vracel na Zemi skolni vylet: asi tri sta deti, a jejich raketa vletela zrovna do takove sirove mlhy, obklopujici asteroid, ostatne neobycejne maly, prumeru nekolika kilometru — to je dulezite. Pilot-automat se napred pokousel manevrovat, nakonec udelal jedinou moznou vec — vypnul motory. Tak neriskoval katastrofu: raketa pritahovana asteroidem zacala na nej padat, samozrejme nesmirne zvolna — takovy „pad“ muze trvat cele tydny. Deti odletely z Marsu samy. Ucitelka mela pristoupit na Prvni kosmodromicke stanici.“
„Jak to, copak nedostaly vystrahu?“ zeptal jsem se.
„Nevim, jak k tomu doslo. Vystrahu urcite dostaly. Mozna ne dost presnou. Nevim. Takove pripady se stavaji. Ridceji nez drive, ale stavaji se. A zrovna toto byl pripad ‚jeden ze sto tisic'. Tak tedy kdyz radiolokacni spojeni zacalo vypovidat, pilot-automat vypnul motory. Je tezko vylicit, co se mezitim delo. Alarm postavil na nohy celou severni polokouli; zachranne rakety letely vlnovite z Marsu, z Mesice, ze Zeme. Asi sest set raket. Reknu ti, ze po prve asi za tricet let byl prerusen na nekolik hodin cely nakladni provoz v druhem pasmu Marsu. Ale drive nez doletely na misto zachranne rakety, byl tam uz jeden clovek. Byl to pilot Svetelneho strediska, ktery prave konal zkusebni let s raketou stavenou pro neobycejne vysoke rychlosti. Pohonnych latek uz mel malo a vracel se na zakladnu, kdyz uslysel radiove volani o pomoc, odbocil ze sveho kursu, a protoze mohl vyvinout obrovskou rychlost, vnoril se jiz po ctvrthodine do mlhy. Nejakou dobu krouzil, az konecne uslysel detsky plac. Samozrejme v radiu rakety. Pracovali na nejdelsi vine, nemohl presne urcit smer, zato mohl povidat s detmi. Ihned vypnul motory a zacal padat na asteroid.“
,Proc tu raketu nehledal?“
„Hm, pokousel by ses hledat jehlu ztracenou v oceanu? Mlha vyplnovala dve ste miliard kubickych kilometru prostoru, byl by mohl hledat cely zivot a jeste by ji nenasel. Kdyz vsak padal, musel se k ni nakonec priblizit na nekolik desitek kilometru, protoze, jak jsem rikal, asteroid byl velice maly. A tak tedy s vypnutymi motory padal a hovoril s detmi. Mely vseho dost — jidla, vzduchu, vody — ale baly se, a tak jim vykladal pohadky az dlouho do noci. Kdyz usnuly, on bdel a rano zase zacal vypravet. Pokusny let trva obycejne dve hodiny. Mel jen nekolik posilujicich tabletek a nekolik dousku kavy, kterou cas od casu svlazoval hrdlo, aby neochraptel. Dovedes si to predstavit? To nebyla obycejna raketa, ale strela Strediska pro vyzkum svetelne rychlosti, pilot lezel v pneumatickem obalu, od hlavy k pate ovinut bandazemi, potme, s mikrofonem pritisknutym na krk a vypravel pohadky. Prvni zachranne rakety priletely az na druhy den, ale nez nasly deti a jeho, uplynulo nekolik dalsich hodin.“
„Ten pilot — tos byl ty?“
„Kdepak, Ameta.“
„Ameta?“
„Ano.“
„A on ti to vypravel?“ rekl jsem neduverive; nejak mi to nesouhlasilo s Ametou.
„Ne.“
„Odkud tedy znas podrobnosti?“
„Musime uz jit, slunce zapada. Rad bych jeste dohledl na sesty usek. Odkud znam ten pribeh? Ja jsem totiz byl jedno z tech deti…“
Kdyz jsme zkontrolovali postup prace a vraceli jsme se do naseho obrneneho „domu“, visel nad obzorem uz pouhy cipek slunecniho kotouce jako hreben plazivych plamenu. Cely povrch krajiny zakryla neproniknutelna cern, v niz jsme putovali ponoreni po kolena, po pas, konecne po krk…
Uz jen ty nejvyssi skalni hroty svitily nad morem temnot, avsak noc i je postupne zhasela. Zorin, ktery celou cestu mlcel, zustal stat u vchodu a necekane rekl:
„Nasli se lide, kteri rikali, ze jednal nerozumne, neopatrne. Odpovedel:,V oceanu ziji ve vapennych ulitach mali tvoreckove — radiolaria — za sedm set milionu let se nezmenili. Jsou to nejopatrnejsi tvorove na svete. „
Abychom mohli provadet bezne stavebni vypocty, meli jsme k dispozici prirucni elektronicky mozek. Vecer usedal Zorin ke stolku a zacinal s nim rozmlouvat. Elektronicky mozek byl maly, uzce specializovany a nemohl se samozrejme rovnat mohutnym univerzalnim automatum GEY; a tak musel Zorin nejednou dlouho cekat na vysledky a spilal mu proto hlupaku; tato nadavka nabyla casem zabarveni temer mazliveho. Nekolik nasledujicich veceru byl Zorin plne zamestnan kontrolou postupu stavebnich praci a odlozil na pozdejsi dobu analyzu astroradiolokacnich dat, ktera nas informovala o vsem, co se deje v prostoru okolo skalnate planetky, na niz putujeme vzduchoprazdnem. Kdyz se do nich konecne pustil, zachmuril se. Dal „Hlupakovi“ radu cisel. Ten jako obycejne zlobil, a tak jsme si sli lehnout, aniz jsme se dockali vysledku. V noci Zorin vstal a pristoupil k automatu. Kdyz se vratil, piskal si; to byla znamka nejhorsi nalady.
Neptal jsem se na nic, protoze jsem vedel, ze se kazda myslenka v nem musi ulezet.
„Vis,“ rekl na konec, „tak se mi zda, ze budeme mit krupici.“
Krupice znamena v jazyku pilotu proud meteoritu. Kdyz jsem uslysel tuto zpravu, nebyl jsem nijak rozcilen.
„Co na tom,“ rekl jsem, „nas dum i atomovy reaktor i stanice automatu jsou dostatecne odolne, budeme se muset mit na pozoru nanejvys nekolik hodin. Ale divne je, ze by se astrogatori byli zmylili…“
Zorin nerekl nic, teprve tesne pred tim, nez jsme odesli (uz svitalo), prohodil:
„To nejsou obycejne meteority, vis, tyhle leti z oblasti za soustavou Centaura…“
Zustal jsem sam. Zorin sel na nejvzdalenejsi pracoviste. Mel jsem tedy temer hodinu casu, abych mohl uvazovat o jeho slovech. Jak vite, dopadaji na planety dva druhy meteoritu. Vnitrni, neboli vlastni, meteority soustavy se pohybuji po uzavrenych drahach a jejich rychlost dopadu na nasi planetku nemohla prekrocit rychlost nekolika kilometru za vterinu. Avsak meteority „cizi“, roje ulomku zeleza a kamene, ritici se po parabolach, mohou v pomeru k telesum soustavy dosahnout rychlosti obrovskych, az sta kilometru za vterinu. Vypadalo to, ze nas radiolokator zachytil stin prave takoveho proudu.
Po dva nasledujici dny jsme se o tom sluvkem nezminili, prestoze Zorin vysedal cim dal tim pozdeji do noci nad filmy radarskopu a stale casteji si uhlazoval vlasy s takovou prudkosti, jako kdyby se chtel skalpovat.
Podnikli jsme vsemozne zabezpecovaci kroky: automaty vyztuzily rezervnimi pancerovymi deskami nasi komoru i strop atomoveho reaktoru, ktery stal asi pul kilometru od „domu“ jako mohutny kovovy buben ze tri ctvrtin zapusteny do skaly.
Zorinova domnenka se zmenila v jistotu. Fotograficke snimky ukazovaly v jednom kvadrantu oblohy maly oblacek mlhy, jako kdyby nekdo udelal na snimku kanku; pohyboval se tam mrak telisek tak drobnych, ze tvorila obraz pouze jako celek; svetlo hvezd jimi pronikalo dale, nebyla to jednolita masa, nybrz roj malych ulomku.
„Treba to bude jen oblak prachu,“ rekl Zorin, kdyz jsme uvazovali, mame-li o svych obavach zpravit GEU, ale rozhodli jsme se, ze to neudelame, protoze nam nasi druhove stejne nemohou pomoci a nadarmo by se o nas strachovali. Po cely pristi den postupovaly prace obvyklym chodem; druhy vykop zakladu pod atomovy reaktor byl jiz temer hotov, stanice automatu byla dostatecne zajistena pancerovymi deskami, pouze prozatimni stozar radiove stanice, ktery se zvedal do vyse 45 metru nad okolim a byl upevnen soustavou ocelovych lan na kotvach, jsme nemohli zajistit. V noci mne vytrhla ze spanku hromova rana tak mohutna, jako kdyby se mi primo nad hlavou rozbil zelezny zvon. V sumicim tichu jsem dlouho lezel bez hnuti, ohlusen pronikavym zvukem, ktery dohasinal v usich. Luzko se pohnulo, jako kdyby dostalo zasah. Usedl jsem, spustil nohy dolu a pod bosymi slapkami jsem citil, jak se zeme lehce chveje. Mozkem, omamenym jeste spankem, proletla myslenka, ze je planetka obzivlou obludou, ktera se prave probouzi, pohybuje a opira se o svuj kamenny krunyr. Puda se zatrasla silneji. Probral jsem se uplne.
„Slysis?“ rekl jsem do tmy.
Odpoved neprisla, ale vedel jsem, ze je Zorin vzhuru.
Za ctvrt hodiny vyslo slunce a krajina za okny tonula v oslnujicim jasu. Kam oko dohledlo, vybuchovala skalnata krajina na desitkach mist soucasne. Ani zvuk, jen bile vytrysky kameni, hned blizko, hned dale a zeme se
