nebo petimetrovych raket. Malych raket. A hle, na obloze Bile planety se objevuje tricet malych raket, ktere vede jedna raketa velka. Neni pravdepodobne, ze tato velka raketa je letadlo s posadkou, ktera ma sestoupit pod mraky, vyhlednout cile a svrhnout na ne tricet uranovych pum? Co delat, jak zabranit zkaze? Je nutno zneskodnit bomby. Jak? Na stesti navstivili obyvatele planety pred casem mrtvou druzici, prosvitili bomby astroniem, znaji jejich konstrukci… V kazde bombe je svazek trubic koncentricky se sbihajicich v jejim stredu. Kazda trubice obsahuje naboj kovoveho uranu a naloz prachu. Detonace teto naloze ve vsech trubicich zaroven zpusobi soustredeni castic uranu v jednolitou masu nadkriticke vahy, a tim — atomovy vybuch. K predcasnemu vzniceni bomby staci primet k detonaci naloze prachu a zapalit je zcela proste tim, ze se znacne zvysi teplota. Proto je treba vytvorit ve vysokych vrstvach atmosfery dostatecne silne pole — ale — uvazuji lide dale — tak nalozime pouze s bombami. Na velke letadlo s posadkou nepodnikneme utok. At neznami prichozi vidi, ze s nimi nechceme bojovat, ani je znicit. A cely tento plan se uskutecni.
Jak vidite,“ pokracoval Goobar, „shoduje se tu vsechno, a to zpusobem tak prekvapujicim, ze vznikaji dve nove otazky. Prva zni: dosadime-li za neznamou lidi, vidime, ze by si pocinali pravdepodobne stejne jako nezname bytosti, to znamena: tyto bytosti musi byt napadne podobne lidem. Jak to? Uz pri prvni kosmicke vyprave, kdy cilem nasi vypravy je nejblizsi hvezda, kdy jsme z milionu systemu galaxie poznali jeden, jak to, ze ihned objevujeme bytosti tak nezvykle podobne lidem? Neni tato shoda opet dilem nahody, a to nahody tak pravdepodobne, ze obraci v nic vsechny drivejsi uvahy? Ma odpoved zni: logicka kostra lidskeho mysleni se promita do jednani neznamych bytosti ne proto, ze je nejdokonalejsi, ale proto, ze je nutna. Clovek, aby ovladl hmotne sily vesmiru, musei za tisicileti v sobe vypestovat takove metody induktivniho a deduktivniho mysleni, metody, ktere se vyvozuji z prostych reflexu veskere zive hmoty. Bytosti, ktere by se klanely hvezdam, misto aby zkoumaly promeny nitra hvezd, postoupi ve svem vyvoji malo vpred… Jestlize vsak obyvatele Bile planety vytvorili vysokou civilizaci, a to je jiste, tu musi jejich rozum fungovat podle zakonu logiky podobne nasi. Muzeme z toho usuzovat i na podobny vzhled? Samozrejme, ze ne. Podmineny reflex je v zasade stejny u opice, destovky i zraloka, ale je tezko rici, ze jsou si tito tvorove navzajem podobni v ohledu anatomickem.
Druha, jeste vyznamnejsi otazka zni: jak se mohlo stat, ze to vsechno vime ted, ale nepouzili jsme zadnych bezpecnostnich opatreni, nepocitali jsme s nicim takovym a se zarazejici lehkomyslnosti jsme se dopustili omylu s tak tragickymi nasledky. Ma odpoved zni: zavinila to nase zbabelost. Setkani s mrtvou druzici bylo nahodne, ale to, co nasledovalo, nemelo s nahodou nic spolecneho. Nahoda nezpusobila, ze jsme se tak nakvap odhodlali ji znicit. U zakladu naseho jednani se skryvalo presvedceni, ze akt zniceni druzice je vyhradne nasi, lidskou, pozemskou zalezitosti, a ze jej nikdo nema videt, pak jej take neuvidi. Tato nespravna, nelogicka uvaha vyplynula z prani odtrhnout se od zkameneleho pozustatku nasi vlastni minulosti. Chteli jsme se ho zrici stuj co stuj. Takze, kdyz jsme pripravovali dalsi plany, nepocitali jsme ani se setkanim s mrtvou druzici, ani s jejim znicenim, jako kdyby k temto udalostem vubec nikdy nedoslo. Za tento nedostatek odvahy, za to ukvapene zniceni, museli jsme zaplatit zivoty nasich druhu. Nechteli jsme nic vedet o posadce satelita — a to prece take byli lide. Minulost neni mozno zalhat, neni mozno vyskrtnout z ni ani to, co je nam v ni cizi. Muzeme vybirat z jejiho odkazu, ale musime mit odvahu nest odpovednost za cely osud lidstva v prubehu planetarnich dejin. Tato tvrda lekce plati stejne pro nas jako pro ty, kdo prijdou po nas, protoze se musi dovedet o tom, ze v cloveku krome velikosti rozumu je take malost ukrutenstvi, kdyz ne zjevna, pak jiste potencionalni, ktera se muze projevit pod tlakem vnejsich okolnosti.
Nakonec nekolik slov o socialnim zrizeni Bile planety. Vime o nem velmi malo, ale to, co zname, je neobycejne zavazne. Radiolokacni signal, ktery kontroloval nase pohyby, byl nepretrzity, prestoze se planeta otaci, cili jeji vysilace tvori soustavu, ktera obepina cely svet, a jak jedny vysilace zapadaly pod obzor, odevzdavaly svuj ukol dalsim. Radiolokacni clona je globalni, pracuje ve sluzbach cele planety, cili jeji obyvatele jsou po strance technicke sjednoceni jako my. Sjednoceni na technicke bazi je pravdepodobnym dusledkem sjednoceni socialniho. Nemam ani umysl, ani pravo rozhodovat o nasich krocich, ale rad bych aspon vyjadril sve presvedceni, ze musime podniknout pokusy dorozumet se s obyvateli planety. Podari-li se to naponejprv — nevim. Nase civilizace nas po veky chranila pred takovou nevedomosti, pred neznamem, pred nebezpecim, pred bouremi a pohromami a my jsme zapomneli, ze by nikdy nebyla vznikla, kdyby lide pred veky nebyli ochotni podstoupit vse, aby ji vytvorili. A nyni my stojime na prahu nove epochy. Prisla doba prevratu. Vyzaduje mnoho. Zada od nas to, co na Zemi od nas nikdo nezadal. A my nato musime pristoupit, protoze takove jsou zakony dejin. Lidstvo nemuze zustat stat na sve ceste. Tento velky dalsi krok musime ucinit, avsak my si svuj vnitrni souhlas s tim, co nam prinasi, musime vybojovat tak, ze pochopime jeho nutnost, ktera pro pristi generace bude novou, vyssi svobodou.“
Sotva Goobar domluvil, objevil se vedle neho Ter Akonjan, zvedl k ocim popsany listek a zacal cist:
„Rada astrogatoru posadce rakety.
V nejblizsich letech zacne lidstvo podnikat transgalakticke lety. Tyto vypravy musi mit k dispozici kosmicke mezistanice na nebeskych telesech v blizkosti slunecni soustavy. Poloha soustavy Centaura cini z ni prirozenou zakladnu pro takove mezistanice usnadnujici cestu vypravam ve smeru jizniho polu galaxie a Mraku Magellanovych. Kdyz rada astrogatoru vsechno toto uvazila, rozhodla:
1. pokracovat v pokusech o dorozumeni s Bilou planetou,
2. tyto pokusy mohou skoncit zkazou rakety. V tom pripade bude v techto pokusech pokracovat pristi vyprava, ale stavba kosmicke mezistanice by se tim zdrzela o ctvrt stoleti. Aby se tomu predeslo, bude drive, nez GEA podnikne pokusy navazat spojeni s Bilou planetou, vybrana mezi planetami Centaura ta, ktera ma nejlepsi predpoklady pro zrizeni kosmicke mezistanice. Stroje, ktere na ni zanechame, zahaji pod kontrolou jednoho cloveka stavebni prace. Rada astrogatoru vyslovila souhlas s tim, aby na teto stanici byl ponechan mechaneurista pilot Zorin, protoze ma vsestranne polytechnicke vzdelani a velke zkusenosti ze staveb kosmodromickych stanic.“
Kdyz astrogator docetl a pohledl do salu, vsiml jsem si, ze Anna, ktera sedela dole, vstala a odesla bocnimi dvermi. Stredni ulickou se prodral do popredi Zorin a vystoupil na podium. Sumot, ktery se prevaloval amfiteatrem pri poslednich Ter Akonjanovych slovech, utichl. Podle zakonu meziplanetarni plavby nemuze zustat na odbocce kosmodromicke stanice jediny clovek; musi mit nejmene jednoho druha. Podle zvyku mel si ho ted Zorin vybrat. V sale vladlo velke, napjate ticho, jako by pilot, prejizdejici zrakem more hlav, vybiral teprve ted, prestoze jsme vedeli, ze uz to ucinil drive, a jen hleda toho, koho si vybral za sveho druha. Najednou se mi rozbusilo srdce. Nadarmo jsem si rikal, ze je to nesmysl, nemoznost, co ja znamenam pro Zorina? Jednoho z posadky, cloveka temer ciziho… neco jineho by bylo, mozna, kdyby Ameta…
Hlavy sedicich se nepatrne zvedaly a sly vstric pilotovu pohledu a nepatrne klesaly, kdyz je mijel; napjate cekani probihalo shromazdenymi jako vlny. Vtom spocinuly jeho oci na mne a tak se do mne zabodly, ze jsem vstal, aniz jsem si to uvedomil. „Souhlasis?“ hlas prveho astrogatora doletel ke mne jako z velike dalky.
„Souhlasim,“ rekl jsem. V sale se zvedl duty sumot.
Zorin a Goobar hovorili s astrogatory; proudy lidi se hrnuly dolu, obklopovaly podium. Vysel jsem na chodbu uplne prazdnou a tichou. Necitil jsem ani rozcileni, ani hrdost, — naprosto nic. Sel jsem tak dlouhou dobu — neocekavane jsem se zastavil: nohy me zanesly do predsali koncertni sine. Stal jsem pred sochou Soledad, bilym chlapcem, ktery se zastavil na sve pouti. Meli jsme za sebou osm let! Jakych let! Na GEI plynul pomaleji cas na hodinkach, ale nikoli cas udalosti. Oc jsem byl starsi nez ve chvili startu. Ale tento bily chlapec se nezmenil. Stale stejne upiral oci do budoucnosti. Objal jsem sochu pohledem, udelal jsem nekolik kroku a jeste jednou, napul obracen, jsem na ni pohledl, jako bych se s ni loucil. Srdce se mi sevrelo, vzpomnel jsem si na Annu. Kam asi sla? Zastavil jsem se a pak jsem pridal do kroku.
Nejblizsi vytah me zavezl do parku. Uz zdaleka jsem uvidel Annu. Sedela v trave, huste protkane pomnenkami. Ameta je mel velice rad. V pokoji je vsak velmi nerad videl. „Chceme-li byt s kvetinami,“ rikal, „musime jit za nimi“ V tom jak Anna sklanela hlavu, bylo neco, co zpomalilo muj krok. Otevrenymi dlanemi se dotykala kvetu jako slepec. Zastavil jsem se nad ni.
„To jsi ty?“ rekla tise. Nebyla to otazka. Klekl jsem si vedle ni. Z dalky to muselo vypadat smesne. Dva dospeli lide — a kleci v trave jako deti.
Chtel jsem zlomit mlceni, ale nemohl jsem. Polibil jsem dlan jeji male ruky a citil jsem pod prsty malicke mozoly tam, kde se jeji prstiky stykaly s nastroji.
„Byl jsi na schuzi az do konce?“ zeptala se.
„Ano.“
„Zorin?“
„Ano.“
„A ty?“
„Ano…“
Odmlcela se.
