Neveril jsem tomu, jeho ruce byly tezke a nehybne jako velka zvirata vedoma si sve sily; tyto ruce porostle zlatymi chloupky dovedly detem promitat na zed stinove obrazky i posunovat paku akceleratoru a zvetsovat rychlost k hranici, za niz cihala smrt, a pozorne sledovat jeji prichod s klidem, s jakym zkousi remeslnik briskem palce ostri nove ukovane zbrane, az se ukaze krev. Nemohl jsem verit, ze tyto ruce jednou prestanou citit, zit, a prece se to stalo: byly to dve veci.
Okoli se rozpadlo. Videl jsem kazdou vec zvlast zretelne a nesmirne realne; porcelanovy roh operacniho stolu se zaschlou smouhou krve, prazdny, rozrezany skafandr hozeny na podlahu u Schreyovych nohou, jeho tvar, krecovite stazena a cizi, jako kdybych ji videl po prve — a v proudu svetla dopadajiciho z postranniho reflektoru Lena — ktera jeste stale na neco cekala.
Pulsator pracoval dale a vhanel krev do mrtveho tela. Chtel jsem ho vypnout, udelal jsem krok, neco mi zabranilo v ceste. Ruka, zvednuta, aby odstranila prekazku, klesla. Nezadrzela me zadna vec, nybrz Zorinuv pohled, slepy straslivym zalem.
KVETY ZEME
Po celou noc se GEA vzdalovala od planety. V osm hodin rano oznamily reproduktory, ze rada astrogatoru svolava posadku na schuzi.
Ve ctvrthodine byl amfiteatr plny. Rozlehal se v nem hluboky, duty sumot. Podium u zdi bylo prazdne. Najednou na ne vystoupil Ter Akonjan a rekl:
„Slovo ma profesor Goobar.“
Teprve ted jsme vsichni uvideli, ze Goobar, maly, lehce shrbeny, stoji uz delsi dobu opodal a diva se do salu. Nastalo velke ticho, v nemz se ozval jeho hlas:
„Seznamim vas s hypotezou, ktera se pokousi vysvetlit minule udalosti a ma urcit nase pristi kroky.
Tragicke udalosti vcerejsiho dne svedcily by zdanlive o tom, ze obyvateli Bile planety jsou krvelacne bytosti, ktere se ve svem jednani ridi pohnutkami lidem nepochopitelnymi. Vim z hovoru, ze si to mysli mnozi z vas. Tento nazor pokladam za nespravny. O techto bytostech vime pramalo, jedna vec je vsak nesporna. Jsou obdareny rozumem a v teto interpretaci stava se jejich pocinani nesmyslnym. K planete se blizi kosmicke letadlo a rakety, ktere vysila, jsou zniceny. Proc? Jaky to ma smysl? Zprvu jsem se domnival, ze mame prilis malo fakt, abychom zrekonstruovali ze vsech udalosti celek, to znamena nejen chovani nase, nybrz i postup druhe strany. Ale neni tomu tak.“
Na chvili se odmlcel.
„Vyjdeme od poslednich udalosti. V oblasti nejvyssich vrstev atmosfery bylo vytvorene silove pole, ktere znicilo devet raket. Stalo se to ve dvou fazich. Nejprve padlo za obet katastrofy pet raket prvni letky, pak — ctyri druhe letky.
Raketa s televizory, ktera pronikla jako prvni do zkazonosneho pasma, vyvazla bez pohromy. Proc?“
Opet se odmlcel.
„Vsecko, co se udalo predtim i potom — nepretrzita kontrola nasich pohybu, mlceni jako odpoved na volani, presna metoda zniceni raket — to vsechno me nutilo zavrhnout myslenku, ze prvni raketa vyvazla bez pohromy — nahodou. Podle toho vypada situace takto. Devet raket, podle chapani neznamych bytosti, bylo treba znicit a jedna raketa byla z tohoto planu vynata. Pricina musi tedy byt v rozdilu mezi raketami, ktere byly zniceny, a mezi raketou zachranenou.“
„Proto,“ pokracoval Goobar za hroboveho ticha, „pripadala mi cela vec od zacatku neobycejne podivna, nebot tyto rakety byly si navzajem velice podobne. Rozdil — ta myslenka se bezdecne nabizela — byl v tom, ze nezasazena raketa byla bez posadky, zatim co znicene mely posadku. Jinymi slovy — znovu se vynorila zavrzena domnenka, ze cilem jednani bytosti byla smrt pilotu.“
Odmlcel se.
„Ale odkud mohli vedet, ze je prva raketa bez posadky? Povidalo se, jak jsem slysel, o nejakem prosviceni nasich raket na dalku. To je zcela vylouceno. Rakety jsou chraneny neobycejne neprostupnym pancerem a zareni dost tvrde, aby jim proniklo, muselo by zaroven znicit raketu. Takze hypotezu prosviceni raket a z ni vyplyvajici zaver o krvelacnosti bytosti musime — po druhe — zavrhnout.
Vracime se k vychozimu bodu, jaky byl rozdil mezi deviti znicenymi raketami a raketou zachranenou. Ve stavbe, v obrysu, v technickych podrobnostech jsou totozne. Rozdil je vlastne pouze jeden: neznicena raketa je temer trikrat tak velka jako ostatni. Udalosti vypadaly asi takto: k planete se blizi skupina raket. Plan neznamych bytosti je: Male znicit, na velkou neutocit. Proc? To jsem nemohl pochopit. Co o nas vedi, co je privedlo na myslenku jednat prave tak? Co vedeli vubec? Jen tolik, ze se k planete blizi letadlo. Vedeli o tom jiz sest nedel, kdy jejich radar objevil GEL). Na tomto miste jsem se po prve zarazil: Proc zachytil GEU prave tehdy? To mohla byt samozrejme zase nahoda. Avsak o nahode se da mluvit jen tehdy, kdyz vyloucime retezy nasledku a pricin, ktere souvisi s pozorovanym jevem — a to nebylo v tomto pripade jiste. Radiolokacni kuzel, ktery nas nasel, byl velmi uzky, jak jsme uz kdysi rikali. A co by se stalo, napadlo me, kdybychom na to sli matematicky? Zeptal jsem se profesora Trehuba, jak siroky byl tento kuzel v okamziku, ktery nas zachytil, a ukazalo se, ze oba, on i ja, myslime na stejnou vec. Nejen ze odpovedel na mou otazku, ale jeste dodal, ze tento kuzel, kdyz doletel k Sarlatovemu trpaslikovi, byl by uz tak siroky, ze by obsahl prostor prumeru osmdesati milionu kilometru. Zacinate chapat? Oni nevysilali tento kuzel vln nahodou! Oni predpokladali, ze se v teto oblasti nebe pohybuje nejake letadlo. Proc se tak domnivali? Ze bychom jim dali znameni, ze se blizime? Znameni tak mohutne, ze by je zpozorovali na bilion kilometru? Znameni tak rychle, ze by prestihlo GEU, a zaroven tak nenapadne, ze jsme si sami neuvedomili skutecnost, ze bylo vyslano? Takove znameni, takovy signal jsme jim skutecne dali. Byl to vybuch mrtve druzice Atlantidanu.“
V sale vladlo straslive, napjate ticho; Goobarova slova do neho padala jako kusy rozzhaveneho kovu.
„Provedl jsem nasledujici jednoduchy vypocet,“ pokracoval vedec. „Exploze ctyriceti uranovych bomb ve zlomku vteriny vytvorila zablesk, jehoz intenzita predci slunecni zareni. Tento zablesk doletel za tri mesice k Bile planete a byl tam zpozorovan. Kde nas musel zastihnout radiolokacni impuls, zeptal jsem se, za predpokladu ze byl z planety vyslan ihned, jakmile zablesk zpozorovali. Vypocet odpovida: musel by nas potkat ve vzdalenosti patnacti dni drahy svetla od planety. Tento vysledek se shoduje prekvapive presne se skutecnosti. Tak presna shoda nemuze byt dilem nahody. Jsme tedy na dobre stope.
Dobre, ale proc vyslali radiolokacni impuls, jakmile zahledli zablesk? Odpoved se nabizi sama; proto, ze vedeli, co jej zpusobilo. Vedeli, ze v soustave Proximy krouzi mrtve letadlo s atomovou nalozi a ze zablesk zpusobila exploze teto naloze. Je skutecne velmi pravdepodobne, ze bytosti na tak vysokem stupni technickeho vyvoje kontroluji oblast sve soustavy a ze tedy pred casem objevily umelou druzici Atlantidanu. Stalo-li se tak, pak prave oni prosvitili raketove strely astroniem a vedeli, ze je nemozne, aby samy od sebe vybuchly. A tak jim dal zablesk znameni, ze do prostoru jejich soustavy vletelo nejake letadlo, ktere zpusobilo vybuch a znicilo satelit. Aby se presvedcili o spravnosti teto domnenky, vyslali kuzel elektromagnetickych vln. A kdyz zjistili pritomnost letadla, kontrolovali jim jeho pohyby. Tolik o zpusobu, jak jsme zpravili obyvatele planety o svem prichodu. Nyni mi dovolte, abych cely problem obratil a dosadil za neznamou, jakou jsou v danem problemu nezname bytosti, lidi.
Predpokladejme, ze tuto zlovestnou planetu obyvaji lide, a ti ze se jednoho dne dovedi od svych astronomu, ze do oblasti jejich slunecni soustavy vniklo nezname letadlo. Letadlo se blizi ze stejne casti oblohy, z niz pred davnou dobou pronikl do jejich soustavy uz jiny letoun s mrtvou posadkou a s nakladem atomovych strel. Pokracujme. Toto nove letadlo znicilo vybuchem letadlo stare. Jake jsou to asi bytosti — uvazuji lide — ktere privadeji k explozi stary letoun, s nimz se setkaji, a ktere maji cas i energii, aby promenily v nic hrob zkamenele posadky? To je nejasne, to je podezrele! Tyto bytosti musime bedlive sledovat. Vysilaji radiolokacni kuzel tak siroky, aby obsahl skoro celou soustavu Proximy. Nez radiolokacni vlny, pohybujici se rychlosti svetla, doleti k neznamemu letadlu, uplyne rada tydnu. Kdyz se odrazena ozvena vraci, vychazi najevo, ze se letadlo riti velikou rychlosti k jejich planete, a jeho posadka vysila sledy geometrickych poucek. Tehdy se lide — za neznamou jsme uz prece dosadili lidi — rozhodnou, ze vyckaji. Konecne se letadlo priblizi k planete a vysila tricet raket, malych raket. Lide, obyvatele Proximy, je nikdy nevideli, neni-liz pravda? Myslite? Ale prece jen videli. Vzpomente si na fotografie, prinesene z mrtveho satelita Atlantidanu. Jak chteli Atlantidane shazovat atomove bomby? Pomoci nevelkych, ctyrmetrovych
