„Cekate na mne?“ rekl. „Nespechate-li, budu vam vypravet poucny pribeh… Souvisi s tim, co jsme dnes videli…“
Vratili jsme se. Poprosil, aby svetla byla jeste vic ztlumena. Moletic to udelal a pak matematik, jehoz tvar se matne serila ve tme, zacal vypravet.
Matematicke nadani se u neho projevilo uz v detskem veku. Kdyz se po studiich venoval samostatnemu vedeckemu badani, jiz za nekolik malo let uverejnil prace, ktere mu ziskaly vehlas. Nezalekl se nejobtiznejsich problemu, odvazne se poustel do otazek, s nimiz ostatni marne zapasili po cela leta, a vyresil je za nekolik mesicu. Dovedl pracovat zaroven na dvou i trech problemech. Protoze byl obdaren skvelou, pronikavou, bleskove chapajici intuici, kazde nove tema, ktere ho zaujalo, jen zacal, a sotva objevil smer, jakym bylo treba postupovat, sotva se mu mihl prvy obrys celku, ztracel o vec zajem a dal ji svym automatum, aby ji dokoncily; mel jich kolem sebe celou armadu. Vsechno, po cem sahl pokladal za malo nedobytne, za malo obtizne. Kolegove mu rikali „sberatel tvrdych orisku“ a vytykali mu prilisnou sebejistotu. Vyprovokovani jeho domyslivosti, prisli za nim s jistou myslenkou. Prijal vyzvu, protoze byl presvedcen, ze to konecne bude vec hodna jeho schopnosti.
Dosud mel ve svem pokoji: psaci stul, kreslo, dve rady elektrickych mozku nastavenych az do stropu, prirucni analyzatory — jedinou vyjimkou v suchoparu zarizeni byla hyacint, ktera kvetla v stribrnem korenaci u okna.
Nyni vsak pocal interier hyrit barvami. Z trionovych obrazovek zmizela matematicka pojednani a obrazce, tluste folianty a svazky. V jejich chladne, stribrne zarici plose zacaly se objevovat zazraky umeleckeho porcelanu, misy, na nichz se soustredene vireni malinove rudych a zlatych ptaku roztacelo pri pohledu opacnymi smery, kristalove sklo, jehoz brousene plosky horely pruzracnym ohnem, jeleni ve skoku i usta v polibku, starodavne tkaniny s vysivanymi kvety kriklavych barev, stridave rytmy stribra a krve, stribra a ohne, stribra a fialek, recke vazy ve tvaru nahych beder i usate, siroce otevrene, zejici, jako kdyby cekaly na cerne vino, lahve na koso pomalovane kokrhajicimi kohouty i prehistoricke amfory s pohaslym, zemi rozhlodanym povrchem, jejichz okraje obihal chorovod bilych stinu. Kazdy takovy predmet zarazoval Zmur do jiste tridy symbolu. Pak pokracovalo podrobne zkoumani. Na vedlejsich obrazovkach se objevovaly narysy a prurezy teles, hyperboloidy, polokoule, prostupujici se kuzely, mnohosteny s rohy seriznutymi vypouklymi plochami, valce, podrizene deformacim vyssiho radu, polytopy…
V kovu, ve skle, v kristalu leptane retezy postav roztancene jako obili, menily se v matematicke rady, v zastupy cislic, v mnohostrankove diagramy a nakresy. A splet vlnovek, zdobicich hrdla prastarych popelnic, byla zachycena a vysvetlena sinusoidami. Pak prisly obrazy.
A opet, vyvolany ze tmy, ukazovaly se ve svetle trionovych obrazovek vysoke oblohy Hobbemovy, kypive linie Goyovy, Vermeerovy komnaty plne lehounkeho vzduchu, zivotem nabite nahe postavy Tizianovy, z nazlatleho serosvitu zrozeni v puli vdechu zachyceni lide Rembrandtovi. Cele noci vysedaval pred obrazovkami, zameroval opticke pristroje na vzdusne siluety andilku i na zpenene vzpinajici se kone. Zkoumal stycne body forem, osy perspektiv, ve skvrnach nazlatlych okru a slonove cerni, v mnohouhelnicich cinobru, indiga, sepie a karminu i v plochach cervene benatske a indicke, v intenzite svetla a stinu analyzoval funkce uhlu, hranice stinu vrzeneho i vlastniho, pruseciky car, linie perspektivy, sbihajici se na horizontu v ubeznicich, to vse prevadel na matematicke cinitele, na koreny mocnin a mocnitele a dosazoval je do vzorcu. Ale cim dale pronikal, tim na vetsi odpor narazel. Zadny obraz nemel jen jedinou matematickou kostru, nybrz jich mel libovolny pocet. Hranice tvaru, pomery skvrn, proporce lidskych tel, analyzy rozcupovane velkym pristrojem na vlakna tvrdosijne chranily sva tajemstvi. Dopoustel se omylu, nalezal souvislosti nahodne a bezvyznamne, ktere se v podobne forme vyskytovaly i na platnech bezcennych. Zatim, co jemu slo o matematickou analyzu cinitelu, ktere tvori krasu, o vyjadreni krasy jednim vzorcem, tak hutnym, ze by v sobe obsahl vsechno, jako vzorce teorie gravitace obsahuji v sobe stavbu celeho vesmiru.
Unaven hledal odpocinek v dalekych prochazkach. Nejednou, kdyz kracel po lesnich cestach, spatroval v liniich cernych vetvi geometricke krivky a ihned v nich hledal jejich funkcni vyraz; bylo to neco jako prstova cviceni. Do pozdni noci vysedal nad pristroji, zaposlouchan do jejich hlucheho, jednotvarneho bzukotu, do sumu proudu krouzicich zavratnou rychlosti, ktere poslusne privadely mnoho tisic vypoctu, az se jeho vedomi zuzovalo jako tmou stlacovany sedy kruh, v nemz virila zmatena zaplava barev, tvaru, priboj mnohoclenu; a tak usinal, s hlavou na rukou, pod velkou obrazovkou, kde se objevovaly ledovym svitem stale pomaleji se zastavujici zelenave rozjiskrene krivky.
Konecne nadesla hodina, kdy napsal na bily listek onen vzorec odvozeny ze stovek probdenych noci, prosty a samozrejmy jako nutnost.
Bylo treba jej vyzkouset. Pristoupil k automatu, dal mu instrukce a formule a pak trpelive naslouchal, jak se v cvakotu bleskove vibrujicich rele rodi prve umelecke dilo, ktere nevytvoril clovek. Konecne se z podlouhleho otvoru vysunula tuha ctvrtka. Prodluzoval cekani, oddaloval okamzik, kdy uvidi dokonalou, to znamena s definitivni presnosti vzorce vzniklou krasu, uchopil list a zvedl jej ke svetlu.
Plochu pokryval spletity, rytmicky se opakujici vzor.
Pred ocima se mihalo nekonecne mnozstvi arabesek. Kazda z nich se rozpadala na site arabesek jeste drobnejsich a cela tato plocha podle zelezne duslednosti zakonu, ktere vyplyvaly ze vzorce, byla pozadim, z nehoz vystupoval primo uprostred listu pravy vytvor teto mrtve narozene kompozice: prazdny, idealne kulaty bily kruh.
Nevere vlastnimu zraku, zkontroloval spojeni automatu, spravnost instrukce, postup provadenych operaci, naslepo se prohrabaval v predchazejicich fazich vyzkumu, narazel na nova a nova mista matematicke dzungle, kterou zvladl s nejvetsim vypetim vedomi, aby nad ni zvitezil a uzavrel ji. Tam nebyla chyba.
Zhasl lampu a pristoupil k oknu. Vysoko visel tezky bily mesic. Puls dute bil ve spancich. Se zavrenyma ocima chladil sve rozpalene celo o studeny kov ramu; a tak stal, a mozek mu zasypavaly roje neodbytnych algebraickych pojmu. Konecne se obratil, udelal krok a zkamenel. V koute u zdi, na druhem stole, svitila jedina nezhasnuta obrazovka trionu. Stala tam socha promitnuta pred nekolika dny: hlava Nofretete. Jako pomucku mel vsechny metody topologie, odvetvi matematiky, ktere zkouma kvality, velkou teorii mnozin, vsechna osidla vzorcu, ktera nalicil na to nepostizitelne, protoze to chtel zredukovat do souvztaznosti, jak se redukuje sit krystalu v prostorovem zkoumani. Matematickym zakonum je prece podrizeno kazde zrnicko hmoty, kamen stejne jako hvezda, kridlo, ploutev, prostor i cas. Jak by mohlo vzdorovat nastroji tak vsemocnemu?
Presto vsak na stolku zastavenem pristroji, zavalenem logaritmickymi tabulkami, stala v klidnem svetle jako host z jineho sveta tato hlava — stroha, presna, utla a tak soustredena, ze vypadala, jako kdyby splnila vsechny nadeje, ktere kdykoli choval. Cela byla bilou matematikou, zosobnenim rovnic hovoricich o vsech moznych svetech i rozresenim vsech svetu nemoznych…
Krivky, jakymi jeji sije prechazela v ramena, byly jako dve necekane tisiny v toku velke symfonie. Pod tezkym kloboukem faraonu tvar s zadoucimi rty, ktere znaly rozkos, zlaty rez mlceni, nepokorena oblast, ktera ho srazela na kolena. A to vse — byl dlaty zformovany povrch kusu zuly, ktery pred ctyriceti peti stoletimi otesal egyptsky kamenik. Pristoupil ke stolku, svetlem lampy zhasl mesic, a zahleden slepe do jejiho jasu, ktery bolel v ocich, hlasite oddechoval.
Pak se vzprimil, vzal do rukou kompozici automatu, roztrhl ji, slozil napul, jeste jednou roztrhl a pokracoval tak dlouho, az do vzduchu vyletl mrak bilych utrzku jako platky padajici z kvetu. Chtel odejit, ale prede dvermi se zastavil a vratil se. Pristoupil k hlavnimu elektronovemu mozku a stiskl anihilator. Svetla se zachvela, zvedl se jemny sum proudu. Stal, naslouchaje pozorne, jak v sypkem selesteni listu podobnem sumotu je vymazavana z kovovych okruhu pameti obrovska teorie, vytvorena po mnohamesicni namaze, jak na jeho rozkaz myslici mechanismus navzdy zapomina na vsechno — proto, aby on nemohl nikdy zapomenout na svou trpkou zkusenost.
POVETRONE
Ctyri mesice cesty nas vzdalily o tri sta miliard kilometru od Sarlatoveho trpaslika, ktery zustal za zadi rakety jako cervena jiskra. GEA se pohybovala plnou rychlosti a smerovala k blizenecke soustave Centaura. A po druhe jsme byli svedky pomale, temer nepozorovatelne zmeny hvezd ve slunce.
Volny cas jsem venoval studiu a doplnoval sve vedomosti z paleobiologie, ktere jak ukazala minulost ne prilis davna — mohly byt nepostradatelne. Jednou vecer, kdyz jsem si odbyl malou prochazku po parku, abych se trochu
