protahl, sel jsem jako castokrat do bytu Borelovych, avsak zastal jsem doma pouze jejich sestileteho chlapecka.
„Tatinek se od rana nevratil?“ opakoval jsem jeho slova. Zval me, abych si s nim sel hrat, ale ja jsem hned odesel. Borel neodesel z laboratore ani na obed, to jiste neco znamenalo. Vyjel jsem vytahem do nejvyssiho patra.
Kolonada pred pracovnou astronautu byla prazdna a nastropni svetla byla jako obycejne zhasnuta, protoze se provadelo pozorovani a melo se tak zabranit, aby nahly rozdil v intenzite svetla neoslnil odchazejici.
Observator byla ponorena do takove tmy, ze jsem stal delsi dobu na prahu uplne dezorientovan; zrak si pomalu zvykl a rozeznal jsem obrazovky teletaktoru, ktere se mihotaly stribritym, jako pod silnymi cockami ztuhlym hvezdnym prachem. Misto pred obrazovkami, zpravidla plne lidi, bylo prazdne. Astrofyzikove utvorili tmavou skupinku okolo pristroje v rohu mistnosti. Sel jsem tam po spickach, tak hluboke bylo ticho. Zdalo se, ze jsou vsichni zaposlouchani do neceho, co pro mne bylo neslysitelne. U pultiku radioteleskopu stal Trehub; mel obe ruce na pakach, jimiz pomalu pohyboval. Velky, disku podobny kotouc pred nim hned pohasinal, hned se rozzaroval, a tu se astrofyzikova hlava odrazela jako cerny stin od fialoveho pozadi. Jiz jsem se chtel septem zeptat, co znamena to vseobecne mlceni, kdyz k memu sluchu doletel velice slaby selest, jako kdyby nekdo sypal zrnka maku na napjatou blanu. Trehub dale pohyboval pakami radioteleskopu a selest presel v rychly, zvucny rachot. Kdyz dosahl maxima intenzity, oddalil profesor ruce a priblizil se k reproduktoru. Lide, aby mohli lepe poslouchat, sklonili hlavy. Jednotvarne zvuky me nakonec zacaly nudit; zeptal jsem se septem stojiciho nejblize, co to vlastne je.
„Radarove signaly,“ odpovedel mi stejne tise.
„Nase signaly odrazene? Od ceho?“
„Nase ne.“
„Tedy ze Zeme?“
„Ani ze Zeme ne…“
Uzasly, pokousel jsem se pohlednout mu do tvare pres tmu; podezrival jsem ho totiz, ze zertuje, byl vsak vazny.
„Tak odkud jsou ty signaly?“ zeptal jsem se, a protoze jsem zapomnel ztlumit hlas, zadunela ma slova v tichu jako rachot hromu.
„Odtamtud,“ rekl Trehub v pozadi salu. Ukazal rukou na hlavni obrazovku. V pruseciku fosforeskujicich car bylo videt sotva znatelny bod, vzdaleny nekolik obloukovych minut od Slunce a Centauri, ktere zarilo jako ohniva skvrna v hornim levem kvadrantu.
„Jsou to signaly z druhe planety a Centauri…“ dodal muj soused. Znovu zavladlo soustredene mlceni, ale ted uz jsem se ho mohl ucastnit. Divaje se na temnou obrazovku a naslouchaje, jak pravidelne bije radiolokacni puls v reproduktorech, pokousel jsem se vybavit si vsechno, co jsem vedel o soustave Centaura. Planeta, ktera vysilala signaly, odpovidala svou polohou Venusi v nasi slunecni soustave; byla to tak zvana Bila planeta, jejiz doba otaceni byla pro astronomy takovym prekvapenim.
Vzpomnel jsem si, ze jsem si vsiml dnesniho dne casne rano, kdyz jsem byl na hvezdne palube, ze GEA provadi nepochopitelne evoluce, coz bylo videt na pomalych pohybech oblohy; nyni mi to poskytlo latku k premysleni.
„Jak dlouho je slyset signaly?“ zeptal jsem se.
„Po prve jsme je zaslechli dnes rano,“ odpovedel Borel.
„Souvisi nejak s nami?“ zeptal jsem se a pocitil jsem jeste drive, nez mi planetolog odpovedel, jak se mi zastavuje srdce, protoze uz jsem znal odpoved.
„Ano. Vysilany svazek paprsku je velmi uzky. Pokouseli jsme se z neho uniknout tim, ze jsme manevrovali, ale po kazde nas znovu zachytil…“
Nuze, na te bile skvrnce, sotva viditelne v mracnech jisker, jsme byli ocekavani. Domnenka se zmenila v jistotu, nadeje se stavala skutecnosti a reproduktory jako kdyby odpovidaly na tisic otazek, ktere virily v me hlave, ozyvaly se zvucnym tikanim, jako kdyby padala slova rychle vyslovovana v neznamem jazyce: „Tak, tak, tak, tak…“
Elektromagneticke vlny prorazely v temnotach uzky tunel, dlouhy miliardy kilometru, dopadaly na GEU a vracely se tam, odkud byly vyslany, nesouce ve svych odrazech obraz pozemskeho letadla.
Po sest tydnu jsme leteli k Bile planete. Blizenecka slunce Centaura rostla cim dal tim vice. Zatemnovala sousedni hvezdy a zaroven se od sebe vzdalovala: Slunce a bylo jiz mohutnou kouli ohne, po niz se pohybovaly skvrny jasne viditelne v heliografech; avsak planeta sama byla porad jeste jiskrou v temnotach, pohybovala se vsak tak rychle na pozadi hvezd, ze jeji pohyb bylo mozno pozorovat, jak hodiny mijely.
Podnikali jsme pokusy navazat s ni radiove spojeni; automaty vysilaly sledy rytmickych signalu, opakujice je neumorne po cele dny, avsak jedinou odpovedi byl pouze nemenny rytmus silici umerne tomu, jak se smrstoval prostor, ktery nas delil. A tento prostor tal rychle, nebot GEA se pohybovala rychlosti triceti tisic kilometru za vterinu — obrovska rychlost v oblasti „zalidnene“ planetami, ale nas rovnez pohanela obrovska netrpelivost a mrtvy kov trysek jako by se rozzhavoval zanicenim lidi; tak se rozrustaly a tahly v temnotach za zadi proudy atomoveho ohne.
Konecne ctyricaty treti den od pamatne chvile, kdy jsme po prve zachytili radiolokacni signaly, octla se GEA nad planetou.
Bily, obrovsky, hustymi mraky zacloneny kotouc zakryl nebe. Zvucne tikani radiolokatoru tak zesililo, ze jednoduchy elektronovy pristroj, zapojeny na vnejsi plast rakety, umoznoval poslouchat jej bez zesilovace, ale to take bylo vse.
Zpomalujic rychlost stale vice, krouzila raketa kolem Bile planety po zuzujici se spirale; vsichni lide stojici mlcky na palubach divali se s busicim srdcem dolu na snehobile oceany oblak a rikali si beze slov: „Jsme u cile!“
Jednolity povlak mraku branil pristupu pohledu, jako kdyby planeta chtela pred nami skryt sva tajemstvi. Mohli jsme ovlivnit meteorologicke podminky, rozehnat mraky na znacne plose, nebo je promenit v dest pomoci vysilacu paprsku, avsak astrogatori nechteli uzit zadneho z techto prostredku. Proto jsme pouze obnovovali v pravidelnych casovych intervalech pokusy o dorozumeni radiem, ale kdyz nemely zadny vysledek, svrhli jsme pomoci padaku velke mnozstvi kontejneru s modely ruznych pristroju a stroju, technickych del cloveka. Mraky je pohltily a zavrely se nad temito nasimi posly; avsak eter byl stale plny pouze monotonniho tikotu radaru, ktery svedcil o tom, ze nekolik set kilometru pod nami nas pozoruji zive, rozumem obdarene bytosti, avsak z nepochopitelneho duvodu zachovavaji mlceni a neodpovidaji na nase vyzvy.
GEA opsala posledni kruh a sestoupila tak az na hranici atmosfery a v hluboke trhline mezi mracny se nenadale objevila cast povrchu hvezdy. Jakesi temne sedomodre skvrny, jakesi utvary podobne obrovskym, siroce roztazenym pavoukum, s drsnym, nepatrne vyvysenym stredem se objevily v trhline snehobilych oblak. Sira rovina prechazela v smolne cernou tabuli — najednou oslnil oci divaku odraz svitivy jako blesk; od ust k ustum proletl po palubach vykrik: „More!“ — az po horizont, ztracejici se pod visutymi mraky, tahly se vody, ktere se na chvili zatrpytily odrazenym slunecnim svetlem. GEA jeste vice snizila rychlost, avsak jiz k sobe plynuly okraje mracen, podobne zasnezenym horskym hrebenum, line se zavrely a znovu klidne tahla pod raketou pouze jejich jednolita plocha.
Tretiho dne letu kolem planety rozhodli astrogatori, ze vyslou dolu operativni pruzkumnou brigadu. Vypravy se melo ucastnit vetsi mnozstvi jednomistnych, lidmi rizenych strel, schopnych pristat za tezkych podminek i na malem prostoru, dokonce i na mistech zastavenych a obydlenych. Tyto rakety, pred nimiz mela letet jedna vetsi, lidmi nerizena raketa s televizory, nazyvana proto „oci“, mely sestoupit pod mraky, provest pocatecni pozorovani a podle okolnosti budto pristat, nebo se vratit na raketu.
Pripravy k startu se konaly v poledne, nad denni polokouli planety. V pilotni kabine byli temer vsichni obyvatele GEY. Svetla na strope byla zhasnuta a my jsme stali pred obrazovkami, ktere zarily na stenach jako okna otevrena do barevneho prostoru. V postranni obrazovce, spojene s nultym patrem, bylo videt, jak piloti v stribrnych skafandrech sestupuji na spodni plosinu letiste, jak obtizeni tezkymi limci skafandru upevnuji prilby a sklanejice se nasedaji do svych raket. Pak pisty vsunuly kovova vretena do odpalovacich sachet a nastalo ticho. Ter Akonjan polozil ruku na svuj stolek. Tlumeny, chvejivy ton se rozletl po cele rakete jako uder velkeho zvonu. Prvni raketa, bez posadky, vyletela do prostoru. Minuta ticha a zase rytmicky uder. Pet osobnich raket vypalenych zaroven odpalovnami ve spicce opustilo GEU. Znovu se nehlucne pohybovaly pisty, rakety klouzaly po kolejich a zvuk, ktery pronikal celym letadlem jako biti gigantickeho orloje, se opakoval, dokud neopustila GEU posledni petice raket.
