kabiny zaroven s nim.
„Hned tu budou,“ rekl Borel Ter Akonjanovi, „vsechno se dovis z prvni ruky.“
Cekali jsme v tichu, ktere jsem nechtel prerusit, snad ctvrt hodiny. Konecne bylo slyset vzdaleny, priskrcovany zvuk motoru, ktere bezely na vysoke obratky. Blizil se; konecne s ostrym vydechnutim ustal a za okamzik vstoupili do kabiny lide v skafandrech, kteri nesli velkou plochou kovovou krabici a postavili ji na stul. Nekteri se unavou sotva drzeli na nohou; preklopili pouze prilbice dozadu, tak jak stali v zaprasenych, zamazanych skafandrech usedali, ci spise padali do kresel.
Mluvit zacal jeden z tektoniku. Jak vyslo najevo z jeho slov, ciste nahodne, kdyz hledali dukaz potvrzujici jistou domnenku, ucinili vyznamny objev. Jeden z vozu zapadl znenadani do nejake prazdne prohlubne, skryte pod povrchem zeme; kdyz rozsirili otvor, ktery takto vznikl, zpozorovali jakesi usti podzemni chodby, ktera vedla prikre dolu a po nekolika desitkach kroku koncila zavalem skal.
„Je ta chodba dilem prirody?“ zeptal se Ter Akonjan.
„Neni to zcela jiste,“ odpovedel tektonik. Prejel si rukavici po tvari a rozmazl si tam spinavy pruh, ale nikdo si toho nevsiml. Obratil se ke stolu, kde lezel predmet, ktery prinesli, a rekl:
„Odkryli jsme cast chodby, ale prace jde pomalu, protoze jsme nechteli sahnout k radikalnim prostredkum. Chodba vede dale… asi sto padesat metru pod povrchem jsme v ni nasli toto…“
Otevrel kovove viko. Na mekke podlozce lezela cernava, porovita, jako specena hmota, ne vetsi nez lidska hlava.
„Organicka latka?“ zeptal se Ter Akonjan v tichu, ktere nastalo.
„Stopa,“ odpovedel tektonik. „Nepatrne mnozstvi uhliku. Izotopova analyza vymezuje stari teto latky asi na 1200 az 1400 let. Struktura zasadne beztvara, celkove chemicke slozeni nedava zadna voditka, nebot doslo k castecne nahrade prvotnich slozek slozkami metamorfickymi. Toto teleso podlehlo dodatecne zmenam pusobenim vysokych teplot, nepochybne v okamziku padu meteoritu.“
„Co rikaji biologove?“ zeptal se Ter Akonjan.
„Totez co my: uhlik je organickeho puvodu, ale vice se neda rici.“
„A dalsi badani?“
„Zatim nic noveho, prosli jsme dalsich padesat metru 'chodby. Neni tam ani stopy po nejake takove nebo podobne latce. Dal je terenni zlom a chodba konci.“
„Jaka je vase domnenka?“
„Planeta nikdy nevytvorila sve vlastni formy zivota, tento pozustatek je nutne mimoplanetarniho puvodu.“
„Z ceho tak usuzujete?“
„Ve vsech vrstvach az po vyvrele horniny uplne chybi stopy cinnosti vody, nejsou zde usazeniny; zivot se opira o bilkovinne struktury, nemuze vzniknout bez vody: tento uhlik je organickeho puvodu, cili…“ rozhodil rukama.
„Cili?“ pokracoval Ter Akonjan.
„Hypotezy… same hypotezy,“ rekl tektonik nevrle. „Chodba muze byt zbytkem pradavnych dulnich praci…“
„A toto,“ astrogator ukazal na cernavou hmotu, „pozustatkem zive bytosti?“
„Ano.“
Oci pritomnych se soustredily na temnou masu. V tomto okamziku bylo neco otresneho. Urazili jsme biliony kilometru, mijeli jsme lhostejne nakupene hmoty, rozzhavene vychladle, slunce i krouzici balvany; a hle, ted ulomek, nahodou objeveny na bezejmenne, mrtve hvezde, zrychlil tlukot nasich srdci. Jako nikdy pred tim, citil jsem pevne pouto starsi nez lidsky rozum a nez clovek sam, ktere spojuje vse, co je zive — velkou touhu po bytostech, zapolicich stejne jako my s lhostejnym svetem bez hranic. To nam prikazovalo domyslet se v cernem zbytku hmoty svedectvi zaniku nejakeho zivota, neznameho, mozna i nepochopitelneho, presto vsak tak blizkeho, jako kdyby v nem bylo neco z nasi krve.
Patrani, ktere pokracovalo po cely pristi den, noc a jeste jeden den, bez preruseni, take v dobe boure, nemelo zadny vysledek. Za soumraku ctvrteho dne, kdy skladiste GEY byla uz plna, nastala chvile odletu. Vedci neradi opousteli misto vykopavek, avsak astrogatori nalehali radiovymi signaly. Byla jiz noc a boure silila kazdou minutu. S vytim a skripenim bicoval chamsin rakety vlnami pisku, jako kdyby po pancerovych plastich prejizdely stovky ocelovych bodcu. Nebylo malickosti startovat za takovych podminek. Museli jsme ihned vyvinout velke zrychleni. Raketa — zakladna, na jejiz palube jsem byl, startovala jako posledni. A tak jsem videl odlet predchazejicich raket. Do tmy vnikly sloupy peniveho ohne, modre, traslave, lemovane mlecnou penou u patek: to vrel pisek pouste.
Plamenne sloupy jeden po druhem vzletaly k nebi. Ohniva palisada rozdelovala noc a vyloupavala z temnoty kusy osvetlene krajiny, vireni pisku, prikre strmici skaly a roje stinu, rozletujicich se po pousti jako hejna cernych ptaku. Stopy ohne, tenke jako do bela rozzhavene jehly, sly vys a vys, stale svisle: kdyz opadl hromovy rachot rozzhavenych atmosferickych mas, ktery na okamzik prehlusil vyti chamsinu, bylo slyset bzukot nasich predstihovych aparatu a ozvala se vystrazna slova. Lehl jsem si naznak a ztratil z oci vyhled oknem.
Teze noci opustila GEA gravitacni pasmo planety Sarlatoveho trpaslika a zamirila se vzrustajici rychlosti k velkym sluncim Centaura.
GOOBARUV SPOLUPRACOVNIK
Kdyz na horach lezi mlha a zahaluje z casti jejich vrcholky, stava se, ze nejaky zdanlive neznamy stit, osvobozeny z podruci ostatnich, mohutnejsich, ktere ho drtily svou obrovskou masou, upouta nas zrak. Mnoho Goobarovych spolupracovniku jsem obvykle vidal jen v jeho spolecnosti a zrejme proto jsem je povazoval za lidi nezajimave. O svem omylu jsem se presvedcil jednou vecer.
Kdyz jsem vstoupil do studovny historiku, jeste tam nikdo nebyl. Posadil jsem se do kresla v jedne z prvych rad. Velke lustry na strope nesvitily: prazdny sal vyplnovalo sedave rozptylene svetlo jako svitani podmracneho dne, ale to, co pri takovem svitani je jednim ze stupnu, ktere vedou ze tmy do plneho jasu, to jako by zde, v chladne, velke sini se zcernalymi obrazy, nezretelne se rysujicimi na zdech, uvazlo a zastavilo se v jakemsi prechodu a v nehybnem case; tady vladl vecny rozbresk, ktery uz neni noci, ale jeste neni dnem.
Takovymi uvahami jsem si kratil cekani na soudruhy.
Prevazna cast posadky nyni vysedavala v laboratorich take po vecerech a zpracovavala material shromazdeny na planete Sarlatoveho trpaslika a promyslela plany pruzkumnych vyprav v soustave Centaura. K historikum malokdo prichazel. A tak se dnes misto Moleticovy prednasky rozvinula rozmluva preskakujici z jednoho tematu na druhe. Tembhara nas pobavil historkou o automatech, ktere patrily dvema vedcum protichudnych nazoru. Kdyz automaty zustaly samy v laboratori, prely se celou noc, az konecne jeden z nich presvedcil druhy automat, a kdyz jeho mistr prisel rano do pracovny, nasel tam misto verneho spojence — zaprisahleho odpurce…
Pak Moletic navrhl, ze nam neco povi o nekolika slavnych malirskych dilech minulosti. Protoze jsme souhlasili, svetla v sale zhasla a na obrazovkach se ukazala v lesku vsech barev platna starych Holandanu a Italu. Po hodine se lustry rozsvitily a my se chystali k odchodu, pri cemz jsme vedli rozhovor trochu neurovnany.
„Vite, co mi pripada na tech obrazech nejnapadnejsi?“ ptal se Rudelik. „Samota umelcu. Vystupuje v rozmanitych maskach; predstira suchou, chladnou lhostejnost, pohrdani, soucit… ale nekdy z toho unikne jakysi urazlivy vykrik. Goya…“
„Drive bylo mozne v umeni stejne dobre strhnout lidi nenavisti jako laskou,“ poznamenal jsem. „Dnes uz ne.“
„Nejen v umeni,“ prohodil Moletic.
„Ale ti lide z obrazu,“ pokracoval Rudelik, „kteri se smeji a placi jako my… Verte mi, kdybych nebyl biologem, stal bych se malirem.“
„A co talent?“ zeptal se nekdo.
„Nu, Tembhara se svymi automaty by mi pomohl,“ rekl se smichem Rudelik. Sli jsme ulickou ke dverim, jen Zmur stale sedel sam v prazdne poslucharne, s rukama sepjatyma na operadle kresla, s ocima uprenyma na sede plochy obrazovek. U dveri jsme zustali nerozhodne stat, protoze jsme nechteli odejit jen tak, beze vseho a nechat matematika samotneho v poloserem sale. Najednou se k nam obratil.
