potrebne drcenou horninou jeji skladiste.
Po celou noc byly analyzovany fotoplany, ktere privezl Ameta. GEA se vznasela ve vysi asi 200 kilometru, tedy daleko za hranici zredene atmosfery. Kdyz jsem rano prisel na hvezdnou palubu, stal jsem se svedkem neobycejne krasneho ukazu. GEA se prave vynorovala z kuzele stinu vrzeneho nocni polokouli. Jeji giganticky pulkruh, zakryvajici hvezdne nebe, horel na vrcholku krvave rudym pruhem; pak se za pravidelne prohnutou cerni vynorila brunatna lebka Trpaslika. Kdyz tecny jeho paprsku pronikly do nitra atmosfery, zahorela cela bengalskym ohnem; misty jako kdyby protekaly duhove zbarvenymi sachtami viny krve; az po okraj obzoru nasakl kotouc sarlatem prechazejicim do ruzova; tento ukaz trval tak dlouho, dokud starnouci slunce nevystoupilo vys a zaroven dokud se GEA, ktera mu letela vstric, neoctla nad denni polokouli.
Od dvanacti hodin mistniho casu se GEA zastavila nad oblasti oznacenou Ametou a vyslala na pruzkum kolektiv tektoniku a planetochemiku. Zastreny pruhy ridke mlhy, nezretelne se dole rysovaly hadovite horske hrebeny s nejvetsim, ustrednim horskym retezem, ktery tvoril ctyri sta kilometru siroky kruh a pripominal rozlehle mesicni kratery. Od severozapadu byla stena krateru prorvana, jako kdyby do ni pred veky prastilo obludne kladivo, roztriskalo a rozdrtilo skaly, a rozmach strasliveho narazu rozmetal trosky daleko po pousti, kde utvoril belave, na vsechny strany se paprskovite rozbihajici pruhy. Cela ta krajina vypadala pri pohledu z velke vyse jako morska hvezdice rozmacknuta na povrchu planety.
Kdyz nam zmizely z oci rakety, snasejici se dolu, vzali jsme si dalekohledy. V zornem poli, ktere neustale prometala narezavela mracna, objevily se stribrne jiskry, blizici se jiz k povrchu; prvni raketa projela po plose pouste atomovym plamenem a zanechala za sebou pruh ruzoveho zireni. Roztaveny pisek se zmenil ve sklovitou kuru, v jakousi prirodni pristavaci plochu pro ostatni strely. Pruzkumnici meli vzit vzorky hornin a oznacit mista, kde se vyznacuji horniny s nejvyssim obsahem tezkych prvku. Trvalo tri hodiny, nez byly pod sirym nebem provedeny analyzy, pak na radiovou vyzvu odstartovaly z letiste GEY nakladni rakety, ktere privezly mechanicka rypadla, drticky a nakladace. Pruzkumny kolektiv se uz mohl vratit na materske letadlo, ale podnikl dalsi badani. Odpoledne se vedci obratili na astrogatory se zadosti, aby jim poslali terenni vozy s pasovymi podvozky. Chopil jsem se teto prilezitosti a pripojil se k posadce rakety, ktera odvazela zadane dopravni prostredky a stroje.
Tato strela, daleko tezsi nez osobni rakety vedcu, nemohla pristat na kure umele skloviny. Ridil ji Ul Wefa, ktery nad pisecnymi presypy prudce pribrzdil, ale rychlost nesnizil dostatecne a zaryl se do nich s takovou silou, ze se pred pridi rakety mnoho vterin zvedaly vlajici vlny pisku, ktere vydavaly pri styku s pancerovym plastem rakety pekelny rev. Sotva utichl rinkot brzd, vyplnil nastale ticho svistot vichrice. Za okny preletovala rezava mracna.
Byli jsme na nejnizsim miste lehce propadle roviny, lemovane ze vsech stran horskym amfiteatrem. Rakety pruzkumniku staly asi o kilometr dale; kam oko dosahlo, pohyblivy, stale vibrujici pisek obklopoval rakety pulmesicovitymi zalivy a zasypaval uz jejich boky. Po spustene rampe sjely privezene pasove vozy dolu; spolecne s nekolika druhy vysplhal jsem se najeden z nich a za okamzik jsme uz ujizdeli k hlavnimu taboristi.
Myslil jsem, ze hory na planete, trebas cizi, pripomenou mi jednu z krajin meho mladi vrytych hluboko do pameti. Vychladle, dalkou zmekcene vrcholky skal, velke mlceni, delene pouze udery tepu, z nehoz se rodil pocit nekonecna — nikoli toho cerneho, neobsahnutelneho, ktere ciha za tenkymi povlaky planetarnich atmosfer, nybrz maleho, modreho, zemskeho. Avsak zatim jsem videl ze hrbetu vozu, zmitaneho nepravidelnym chodem motoru a poskakujiciho na nerovnostech, prostor sedy, jako zpopelneny, ktery prechazel v nebe kalnymi zvlnenymi zavesy; v kotoucich prachu, ktere za nami tahly, mlhave doutnal Sarlatovy trpaslik. Otrasajici se a namahou chroptici vuz se vysplhal na siroky pruh skloviny, kterou vytvorily rakety, prevalil se pres ni (pasy podvozku pritom zoufale mlely naprazdno) a zapadl na jeho druhe strane prudce do sypkeho, velmi prasneho, temer bileho pisku, ci spise nejakeho vulkanickeho tufu. Z vrcholku okolnich dun vyletaly virici bice pisku. Hnaly se dal, sypaly se s selestem po skle prilby. Konecne se vuz zastavil opodal rakety — zakladny. Seskocili jsme a zaborili jsme se az nad kolena. Necelych sto metru jsme se museli brodit k rakete, ale zpotil jsem se cestou radne. Sel jsem proti svetlu. Nizky, nohy podrazejici vitr zvedal oblaka oranzove zluteho prachu, ktery propujcoval ridke atmosfere barvu jilu, odplaveneho ode dna spodnim proudem, a vtiskoval se do vsech zahybu na skafandru. Raketa stala na vysince, kterou tvoril srazny, holy skalni zlom, obklopeny pohyblivym piskem jako ostrov.
Kolem dokola se prostirala poust. Po hvezdicovitych pruzich, tak jasne viditelnych z vysky, nebylo tu ani stopy.
Ve velke kabine rakety bylo asi deset lidi; debatovali nad stolem pokrytym mapami, fotoplany, ulomky hornin. Dovedel jsem se, ze vedci, prekvapeni konfiguraci skalnich mas, chteli provadet zkusebni sondu pudy. Brzy jsme si znovu oblekli skafandry a zamirili k cekajicim vozum.
Vysplhal jsem se na vezicku vozu, abych obsahl pohledem co nejvetsi plochu; sotva jsem to udelal, vuz se zatrasl, prudce sebou trhl a vyjel, odhazuje na strany i dozadu cele gejziry pisku. Pohyboval se pomalu a misty se boril az do poloviny boku. A to propadani, neustale otresy a vlnivy pohyb pisku zesilovaly dojem plavby na mori. Obrysy hor, stale cernejsi a vyssi, zvedaly se matnymi obrysy za zaclonami prasnych oblaku. Kdyz se vzdalenost dostatecne zmensila, zpozoroval jsem, ze smerujeme primo k prurve ve skalnim retezu.
Na zapade se zvedaly steny rozorane uzlabinami, s jazyky sterku, ktere dosahovaly az do jejich vnitrku; tento obraz prirozene eroze ustupoval pozdeji nepopsatelnemu chaosu. Rozstepene svahy se sklebily obludnymi brazdami; z techto vylomu trcely obrovske hlizovite utvary, jako kdyby tamtudy kamen vytryskl a zchladl ve tvaru vypouklych znehybnelych hlav. Srazne strze byly poloroztavene a jejich otekle hrany hraly fialovymi pablesky. Tremi straslivymi prahy spadal tu obrovsky horsky retez az na dno kotliny, aby se o nekolik kilometru jizneji ve rzive dalce obzoru zvedl do puvodni vyse.
Vuz stale casteji delal zatacky a objizdel napolo zasypane balvany cedice: konecne se zastavil pred morem skalisek, spicatych a prostupujicich se, pres ktere nemohl prejet. Pri dalsi, uz pesi pouti, ci spise vystupu, sel jsem nejakou dobu se svymi druhy, vedci. Jejich jednotvarna prace, sondovani skal ultrazvukovymi pristroji, prosvecovani kamenu, sbirani vzorku, postupovala tak pomalu, ze jsem se vratil k vozu, ktery jsme zanechali na brehu kamenneho more. Sedel jsem v jeho utulnem vnitrku a hovoril s Ul Wefou; tu se ozvalo radio; to meteotechnici z GEY varovali pred blizici se pisecnou bouri, ktera prichazela zaroven se soumrakem. Museli jsme svolat vedce, kteri se rozptylili daleko siroko po celem terenu, a kdyz byli vsichni pohromade, vratili jsme se na raketu — zakladnu. Rude slunce zapadalo. Mracna nad nami v nekolika minutach jako kdyby zhoustla, nebe bylo jednolite rude jako cadivy plamen pozorovany pres spinave sklo. Sarlatovy trpaslik visel v trhline mezi cernymi stity a mraky jako krvavy nehrejici kotouc. Okoli rudlo v mlze stale temnejsi; odstiny purpuru prechazely do krvave fialove; tezce se kolebajici stroje a lide na nich vypadali jako podivni podmorsti tvorove. V okamziku, kdy se sarlatovy kruh dotkl obzoru, vznikla na nem melka prohlubeninka, jako kdyby rozzhavena koule roztavila skaly, avsak ihned se ponorila hloubeji, a jamka, vyhloubena kouzlem optickeho klamu, zmizela. Jeste nejakou chvili bojovala s temnotou, az konecne zhasla. Jen na miste, kde se Trpaslik skryl za horami, slehaly jeho protuberance jako line se plazici, karminove rudi hadi: konecne zmizelo i to. Padl nejcernejsi soumrak, v nemz nebylo videt nic, jako kdyby clovek stal se zavrenyma ocima. Pohled na zapad slunce zdrzel nas pred dvermi rakety. Jeste jsme se nevzpamatovali z dojmu a jiz v dalce se ozvalo silici vyti; blizila se noc a s ni pisecna boure.
Dlouho do noci jsem naslouchal diskusim vedcu; shodli se v nazoru, ze velky meteor, ktery se pohyboval po draze temer rovnobezne s povrchem planety, prorazil branu v horskem retezu, jenz mu uzaviral cestu. Unaven, schoulen v rohu velke kabiny, nevim ani sam, kdy se mi zavrely oci.
V noci jsem se nekolikrat probudil, uvidel jsem vedce sklonene nad mapami a znovu jsem usinal. Zda se mi, ze jsem do svitani nezamhouril oka. Rano byla teplota venku –87° a vsechny rakety byly uplne zavaty piskem; vyhrabaly je teprve automaty privolane radiem. Nakladni rakety stale prevazely drceny cedic na GEU a vedci se znova vypravili do terenu, na misto kosmicke srazky.
Zustal jsem v rakete sam a dival se pruhlednym oknem, jak z druhe, mensi kabiny ridili dva koordinatori prace vedcu. Na velkych obrazovkach, ktere byly mapou okoli, svitily desitky svetelek, oznacujicich lidi; tyto svetelne body se pomalu pohybovaly, zastavovaly, vracely, coz pusobilo dojmem nejake detske hry, ale ve skutecnosti ti, jejichz vysilacky pohybovaly svetelky, splhali po sraznych skalach a spousteli se do hlubokych roklin. Jednu chvili jsem si vsiml, ze se vsechna svetelka zatrepetala a pocala se stahovat k jednomu mistu; brzy utvorila mihotavy prsten, pak se shlukla a hemzila se horecne jako roj svetlusek. Oba koordinatori ozili; treti clovek, ktery byl v kabine, planetolog Borel, dival se kazdou chvili hned na jednu, hned na druhou obrazovku, mluvil s ostatnimi, pak pristoupil k pristroji pro prime spojeni s GEOU a zacal dlouhy hovor.
Najednou koordinatori povstali a sklonili se nad obrazovkou. Na jejich tvarich se zrcadlilo takove vzruseni, ze jiz jsem chtel vstoupit do kabiny; vtom zahorela na postrannim stolku tri svetla, dve zelena a jedno bile, jez ohlasovala, ze pristava osobni raketa z GEY (nakladni rakety, ktere nepretrzite cirkulovaly, nebyly do signalizacni site zapojeny). Za deset minut se objevil astrogator Ter Akonjan. Nemohl jsem uz premoci zvedavost a vstoupil do
