k nemu priblizil na ctyricet milionu kilometru, jak vykazuje vypocet parametru jeho pohybu — zacinal se ohrivat a pak se vyparoval zkapalnely kyslik v nadrzich a unikal spatne utesnenymi zavery. Prave tak vznikl onen podivny, jakoby plynny ocas komety, jemuz vdecime za to, ze jsme existenci druzice vubec objevili. Ale kdyz se od Proximy vzdalovala a odletala do tmy, unikajici plyn ztuhl a usadil se na vsech plochach jako jinovatka. A tak pripadne stopy navstevy mohly byt zastreny novymi vrstvami jinovatky pri pozdejsich obezich kolem Proximy. Vzali jsme si vzorek tohoto jini a rozbor zjistil, ze skutecne talo po kazde, kdyz se priblizil k slunci, a v apheliu se objevovalo jako nove zmrzla vrstva. Opakovalo se to v pravidelnych odstupech, ktere odpovidaly jednomu obehu, jehoz cas se rovna zhruba dvanacti letum pozemskym. Krome toho mohly bytosti vniknout do atomove komory primo otevrenymi dvermi pumovnice; zda se to dokonce pravdepodobne, protoze vnitrni pancerove dvere nebyly poskozeny. Nemuzeme bezpecne rici, zda priklop sachty odsunuly lidske ruce nebo ne…“
„Jak by v takovem pripade mohly vedet, kam se obratit a proc by mely, aniz vstoupily dovnitr, narazit rovnou na atomovou komoru?“ zeptal jsem se.
„Snad napred prosvitily cele letadlo zvenci,“ namitl Grotrian. „Abych rekl pravdu, davam prednost tomu, nepoustet se do dalsich dohadu, protoze budou stale labilnejsi a budou se opirat o stale mene fakt. Zda se mi dosti pravdepodobne, ze na tom letadle byly pred nami nejake zive bytosti, a to na vysokem stupni civilizace, ktere maji k dispozici techniku radioaktivnich latek, jak o tom svedci stopy astronia…“
„A odkud by mohly pochazet tyto bytosti?“ rekl Ter Haar. „Mas snad nejakou hypotezu v tomto smeru?“
„Nic nevim; nejpravdepodobnejsi se ovsem zda, ze prisly z nejblizsiho hvezdneho okoli, tedy z planet Proximy — ale ty jsou, jak se zda, neobydlene — nebo ze soustavy Centaura, ale nic urciteho se na tuto otazku odpovedet neda.“
„Astrogatori vedi o vsem?“ zeptal jsem se.
„Ovsem.“
„Kdovi, zda jsme se zbytecne neukvapili, kdyz jsme tu druzici znicili…“ poznamenal Ter Haar. „Byli bychom ji nyni mohli podrobneji prozkoumat…“
„Pochybuji, ze by vyzkum prinesl mnoho noveho, ale to je vedlejsi, protoze nema smysl mluvit o vecech neodcinitelnych. To je vse, co jsem vam chtel rici. Druhum to oznamime o neco pozdeji, az zacneme provadet pruzkum planet; ted, jak vite, budeme se priblizovat k Sarlatovemu trpasliku az na vzdalenost co mozna nejmensi, a to je spojeno s urcitym, i kdyz ne velkym rizikem.“
Skutecne, GEA zvetsovala rychlost, letic k Proxime, ne vsak primocare, nybrz vhodne propoctenou kosmodromou.
Sarlatovy trpaslik drazdi astronomy jiz odedavna. Tato slaba hvezda, znacne mensi nez Slunce, s teplotou sotva 3000 stupnu, se vzdycky po nejake dobe mohutne rozzari a zmnohonasobi sve svetlo. Astrofyzikove tento ukaz pokladaji za projev kolisani vnitrnich atomovych premen. Profesor Trehub se jednou vyjadril, ze snad ty svetelne rozbresky jsou vysledkem „pokusnych praci bytosti, ktere obyvaji blizkou planetu a jsou zrejme nespokojeny s nizkou teplotou sveho slunce, a pokouseji se ji zvysit tim, ze prohrabavaji pohrabacem ohen, ktery je ohriva.“ Byl to ovsem zert.
Po jedenact dnu letu nachovy kotouc rostl vic a vic. Jiz osmeho dne dosahl zdanlive velikosti Slunce, jak je vidime ze Zeme, desateho dne bylo nutno zapnout uvnitr rakety heliove chladice, protoze se raketa zacinala zahrivat.
Na hvezdnych palubach se objevovalo cim dal vic lidi, aby pozorovali Sarlatoveho trpaslika pres tmava skla; zatim jsme nezjistili, ze by se znovu rozhorel. Ve hvezdne sini lezela rovnomerna purpurova zare, den ode dne jasnejsi.
Ja sam jsem se o tento let malo zajimal, tak mnoho latky k premysleni mi poskytla Grotrianova slova; uvazoval jsem o nich dlouho a bezvysledne, nakonec jednou vecer jsem si dodal odvahy a zasel si k Trehubovi. Chtel jsem se dovedet, jaky on ma nazor. Astrofyzik me trpelive vyslechl (rozhovor se konal v male observatori, kde nejednou vysedal az do pulnoci); konecne povida:
„Muj mily kolego, vidim jako na dlani, proc jsi prisel prave za mnou. Za tvou navstevu vdecim sve slave nejsmelejsiho ze smelcu, aspon pokud jde o tvoreni hypotez; musim se ti vsak priznat, odkud prameni tato moje slava. Myslim, ze ve vede jsou nutne polemiky, aby se urychlil vyvoj a byly vyjasneny pojmy. Jiz mnohokrat se mi podarilo nemit pravdu ve vedeckych sporech, ale temer po kazde, at vedome ci nevedome, museli mi protivnici v diskusi vysvetlit a vybrousit podrobnosti nazoru, ktere zastavali; a tak se jejich teorie zkonsolidovaly, zjednodusily, a tim zdokonalily. Neznamena to ovsem, ze se snazim byt v opozici stuj co stuj, ale jsem v ni casto i za vysokou cenu, to znamena i za cenu velkeho rizika, zaznamenam-li neco, pak jen proto, ze se tohoto rizika nebojim. Bojim se vsak, ze hypotezu, s niz ke mne prichazis, neni mozno dal beztrestne rozvijet. Jake jsou skutecnosti? Pootevreny priklop pumovnice, nekolik mikrogramu astronia na jedne z atomovych bomb, to je vlastne vsechno, a ty by ses chtel nejen dovedet, jak vypadaji bytosti, ktere patrne druzici navstivily, ale chces jeste ode mne slyset neco o jejich psychologii; myslim tedy, ze se musis obratit na profesora Entreula, protoze tady je treba vybasnit dalsi hvezdnou pohadku a v tom je on odbornikem a potre na hlavu vsechny bajece…“
Odesel jsem z laboratore o malo moudrejsi, nez jsem do ni vstoupil. Problem jsem chtej nechtej odsunul, ale nepodarilo se mi docela se ho zbavit; zahadne bytosti me pronasledovaly ve snu, hned jako slizovite mraky, podobne trojuhelnikovitym plachtam, hned jako chobotnice v kovovem krunyri. Ameta poznamenal, ze ma fantazie tvori pouze slepeniny znamych obrazu a ze to ani jinak byt nemuze: neco, co nezname ze skutecnosti, nemuzeme si nikdy predstavit ani v celku, ani v podrobnostech.
Kdyz jsme se po trech tydnech priblizili k Proxime, vyplnoval jeji kotouc desetinu nebe. Chladici pristroje GEY pracovaly naplno, aby udrzely v rakete normalni teplotu. Astrofyzikove uz temer vubec neopousteli sve observatore.
Kdyz jsem osmnacteho dne rano vystoupil na palubu, pocitil jsem nehybny tlak horka, ktere salalo skrze steny. Kotouc Sarlatoveho trpaslika se zdanlive nepohyboval; prebihaly po nem tmavsi skvrny, obklopene vencem plamennych jazyku. Pres to, ze chladici zarizeni pracovalo velkou silou, stoupala teplota na rakete o petinu stupne za hodinu a v poledne jiz dosahla 32 °Celsia. Na hvezdne palube clovek tezko vydrzel dele nez nekolik minut a chladny vitr, vhaneny do galerie ventilatory, marne bojoval s vedrem.
Kotouc Trpaslika, ba spis vlastne sikma, nesmirna plocha ohne se rozkladala na vsechny strany az po hvezdny horizont. At jiz to byl nasledek optickeho klamu, nebo skutecny rozptyl jeho paprsku v prachu vzduchoprazdna, obloha nad GEOU dostavala barvu sedle krve. Z sarlatove rude tmy nebe se tezko klubaly nejsilnejsi hvezdy. Na palubu stale prichazeli zvedavci, ale brzy ji opousteli, zaliti potem, udychani, s lesknoucima se ocima, jako kdyby v nich jeste nesli odraz plamenu, do nichz zirali. Chvilemi vypadalo rude slunce jako nejaky trychtyr obrovskych rozmeru s ohrnutymi okraji; z jeho dna se zvedaly protuberance, nektere tak pomalu, ze bylo mozno sledovat pouhym okem zmeny jejich tvaru, jine pohyby prudce rozpinavymi, jako kdyby z chromosfery vyskakovali nejaci ohnivi jesteri. Zaobleny horizont se odrazel od tmavsiho nebe rozevlatymi plaminky. Otaceni Trpaslika se oku jevilo jako majestatni pohyb temneji granulovanych skvrn mezi oslnivymi planemi zaru.
Toho dne dosahla teplota dokonce i ve vnitrnich mistnostech 40°. Vecer se v ambulatoriu hlasil mlady Kanopos, druhy asistent astrogatora Pendergasta. Stezoval si na silnou bolest hlavy, pichani ve svalstvu zad a celkovou slabost. Tep mel podivne zpomaleny. Predepsal jsem mu povzbuzujici leky; pak jsem sdelil Yrjolovi, ze podle meho nazoru vyvolalo Kanoposovu nemoc nadmerne zvyseni teploty v rakete. Umistil jsem ho v nemocnici v separaci, ktera byla zvlast dobre chlazena, takze se tam udrzovala teplota na 25°, zatim co na palubach pres noc vystoupila na 44°.
Pristiho dne me Kanoposuv stav vazne znepokojil. Horecka stoupla, slezina byla zvetsena, subjektivne se citil velmi spatne, krevni obraz ukazal ubytek leukocytu. Kolem poledne pacient zacal blouznit.
Leky, jichz jsem pouzival, neprinasely zadne zlepseni. Pozval jsem na konzultaci Schreye a Annu. Obraz nemoci nam byl nepochopitelny. Kdyz bylo po konziliu, zajel jsem znovu za Yrjolou. Tentokrat jsem se kategoricky domahal preruseni letu k slunecnimu kotouci. Astrofyzikove to prijali s velkou nelibosti, protoze podle planu meli jsme se k Proxime priblizovat, dokud teplota na rakete nedosahne 56°, a dosahla teprve 47°. Presto jsem trval na svem. Trehub me upozornil, ze krome Kanoposa se jeste nikdo neroznemohl, a ptal se, jsem-li si uplne jist, ze jeho nemoc souvisi se zvysenim teploty v rakete. Trebas jsem si tim jist nebyl, trval jsem na sve zadosti a astrogatori rozhodli, ze ji vyhovi.
Ve tri odpoledne zpomalila GEA svuj let, udelala velkym obloukem zatacku a zacala se vzdalovat od slunce kazdou vterinou o padesat kilometru. Nemocnemu zatim bylo stale hur. Sedel jsem u neho do pulnoci; blouznil, horecka stoupla na ctyricitku, a srdce zacinalo slabnout, jako by bylo zasazeno tajemnym jedem. Protoze jsem byl vzhuru i minulou noc, byl jsem tak unaven, ze jsem jen s nejvetsi namahou premahal ospalost; ve dve v noci me
