V okne se mihlo mrizovane rameno jerabu a objevila se dalsi slova:
I-N-T-E-R-S-T-E-L-L-A-R F-O-R-C-E
Projela mimo prazdna cast bortu, tak pomalu a tak blizko, ze bylo videt zesilena mista svaru. Pak se mihla velka peticipa hvezda a opet pismena:
A.I.S.O.6. U-N-I-T-E-D...
Napis se opakoval. Opsali jsme uplny kruh.
„Co znamenaji ta slova?“ ptal jsem se Amety.
„Nevim,“ odpovedel, aniz odvratil hlavu.
Raketou probehl otres. Zustali jsme stat tesne vedle druhe rakety. To, co vypadalo jako skvrna, byl vlastne velky otvor prorazeny v plasti prstence. Druhy jsem nevidel, jiste uz vstoupili do druzice. Ameta otevrel zadni dvere, zavolal mechanoautomaty, odepjal pasy a vysel ven.
Druhove upevnili na povrchu prstence lano, napjate mezi provizornimi zachyty. Pevne jsme se ho pridrzeli, protoze se umela druzice otacela, a odstrediva sila, ktera vznikala, lehce nas mohla vymrstit do prazdneho prostoru. Stali jsme na velkem stribrnem kole. Otacelo se lenive i s nami. Meli jsme pocit, ze druzice nehybne stoji pod majestatne se otacejici cernou polokouli hvezd. Daleko nad nami, jako plamenna koule, krouzil Sarlatovy trpaslik. Plosina ustredniho letiste, vyvysena nad uroven prstence, vrhala v jeho svetle dlouhy stin, ktery nas hned pohlcoval, hned opoustel. Jeste jsem chtel vyhledat pohledem GEU, jiste byla nekde na pozadi hvezdneho mraku Strelce, ale Ameta jiz zmizel v otvoru. Sel jsem za nim.
Octli jsme se v chodbe, ktera vedla v prstencovite trubici. Velky otvor udelal nepochybne nejaky meteor, ktery prorazil trubici skrz naskrz. V okoli diry byly steny silne pokriveny. Roztrhane plechy krytu ukazovaly zkroucene zebrovani a podlaha, smacknuta jak harmonika, tvorila vysoke zahyby, ktere jsme museli prekracovat. Rozsah skod byl dukazem spatne jakosti konstrukcniho materialu.
Dosli jsme k prvnim dverim ve svisle ploche mezistene. Plocha dveri byla do krize huste pobita cvocky lezicimi vedle sebe. Inzenyri mi pak rekli, ze to byly tak zvane nyty, jimiz kdysi byvaly spojovany kovove platy.
Dvere byly pootevrene. Ctyri ryhy na povrchu svedcily, ze prave tudy predtim pronikly do vnitrku druzice automaty vyslane z GEY. Uzkou chodbickou jsme se dostali do jakesi ctvercove predsine. Ve stene byly dalsi dvere dokoran otevrene. Ameta tam vstoupil prvni. Pres jeho rameno jsem uvidel druhy.
Stali uprostred dlouhe, dosti prostorne mistnosti; vsichni rozzali naramenni reflektory skafandru, takze tam bylo dost svetla. Na stenach byly skrinky, nektere pootvirane; uvnitr se lesklo sklo. Na dvou radach stolu lezely hromady porcelanovych a sklenenych banek, destilacnich pristroju a kadinek; pod stoly se valely v hromadach keramikovych strepu ampulky kapkoviteho tvaru. V jednom koute stal jakysi odsavac koure, v druhem byl ctverhranny otvor; nekdo z druhu vrhl dovnitr proud svetla; odrazilo se na obrovskych banatych nadobach naplnenych cervenohnedou ztuhlou kasi. S uzasem jsem zjistil, ze strop, steny i podlahu teto mistnosti pokryva oloveny pancer. Na strepine skla trcici z hromady jinych strepu zahledl jsem nejaka pismena: chtel jsem ji vzit do ruky, vtom rika Grotrian zvysenym hlasem:
„Niceho se nedotykat! Jdete rovne, tudy,“ ukazal na ulicku mezi stoly.
„Co je to?“ zeptal jsem se. Uteneut manipuloval s mechanoautomatem.
„To jsou bakteriove kultury,“ odpovedel Grotrian. „Mohly vydrzet v nizke teplote.“
„Kosmicke zareni je prece muselo davno zahubit,“ zacal jsem, ale nedokoncil, protoze jsem najednou nad slunce jasneji pochopil vyznam oloveneho filtru.
Grotrian vrhl proud svetla na sedave obkladani sten.
„Ten pancer bakterie chranil, ale my hned vsechno vysterilizujeme.“ Mechanoautomat zvedl hlavici vyzarujici paprsky; vrhal snopy ultrafialovych paprsku, ktere nicily mikroorganismy. Astrogator naridil, aby ucinku paprsku byly vystaveny i nase skafandry, pak jsme sli dal.
Tak zacala nase prochazka umelou druzici. Temna, stale stoupajici chodba byla zaplavena absolutnim, vse pohlcujicim tichem kosmickeho prostoru, v nemz nase kroky bez ozveny zanikaly. S podlahy vzletal pri kazdem kroku v chvejivych oblacich lehounky prach a halil nas az po ramena; line se vlnil, hned se zaleskl stribrne v paprscich naramennich reflektoru, hned krvave cervenal ve svetle Sarlatoveho trpaslika, ktere padalo shora kulatymi iluminatory ve strope. Pruhledne prilby tech, kdo sli prede mnou, rubinove se v nem rozhorivaly. Z polopruzracnych chomacu prachu nebo mlhy se vynorovaly steny a predmety, vsechny pokryty sedym povlakem, huste namackany, stojici na dosah ruky. Vypadalo to, jako by vnitrek tohoto prstencoveho kola zastaveli nejaci liliputani, tak se tisnily pristroje a prepazky, tak nizko jsme museli sklanet hlavy ve dverich. Prosli jsme jakymsi skladistem zavalenym ocelovymi lahvemi; dal zase pokracovala chodba s kruhy rudeho svetla, ktere se rozplyvaly v mracnech prachu. Koncila dvermi vetsimi nez ostatni. Prvni z navstevniku setrel rukavici bilou jinovatku s tabulky upevnene nad nimi. Byl tam napis:
WELCOME BOYS IN THE AMERICAN UNIVERSE!
Grotrian strcil do dveri a zkamenel na prahu, zahrazuje nam dalsi cestu. Pres rameno jsem nahledl dovnitr. Dva snopy svetla z nasich svitilen osvetlily vysokou mistnost, z obou stran zastavenou lesenim, ktere jsem povazoval za klece — ve skutecnosti to vsak byly koje, umistene nad sebou. Primo u Grotrianovych nohou obutych do stribrneho kovu lezelo neco zkrouceneho jako polovysypany pytel z nazelenaleho stanoveho platna. Avsak tento pytel se na jedne strane rozdeloval a cast blizsi astrogatorovi koncila kulovitym zbytnenim. Zachvel jsem se.
Byl to clovek.
Lezel naznak se skrcenyma nohama, ruce primacknuty telem. Na hlave mel kozenou helmu. Byl mrtev uz veky. Meli jsme predpokladat, ze neco takoveho objevime. Ze by to tak ohromilo Grotriana? Astrogator upiral zrak, nikoli na leziciho, ale na protejsi stenu. Divala se odtamtud naha zena. Sedic nohu pres nohu na hrbete obrovske zelvy, dotykala se kvetem, ktery drzela v ruce, naheho prsu a usmivala se. Na nohou mela podivne strevicky s podpatky ve tvaru ostreho zobaku. Nehty byly cervene jako krev. Cervene byly take rty, roztazene v usmevu, ktery odhaloval napadne bile zuby. V tomto usmevu bylo neco nevyslovne odpuzujiciho.
Otocil jsem hlavu. Hned za mnou stal Ter Haar. Jeho tvar za sklem prilby byla prisna a bleda.
„Co to znamena?“ zeptal jsem se, snizuje bezdecne hlas.
Nikdo neodpovedel.
Grotrian prekrocil mrtveho a vstoupil dovnitr. Sli jsme za nim uzkou ulickou mezi luzky podobnym klecim. Astrogator se marne pokousel otevrit dalsi dvere. Zavolal mechanoautomat, ktery kratkym rozmachem uderil do jejich stredu. Dvere povolily.
Obraz nahe zeny pripichnuty na stene se po narazu svezl a spadl, jak ve vzduchoprazdnu padaji i nejlehci predmety: jako kamen. Mracna prachu viriciho mezi mnou a opancerovanymi zady nejblizsiho druha houstla, cim hloubeji jsme vnikali do mistnosti bez oken. Svetlo nasich lamp se pri chuzi pravidelne pohupovalo: kam dopadlo, objevovali se mrtvi a nad jejich tely, plochymi, hnedymi jako vyschle mury, se divaly se zdi nahe zeny. Tep ve spancich busil jako chod strasidelnych hodin a hrdlo se sviralo.
Mel jsem jednou sen, ze po dlouhe pouti tmavou, pustou krajinou jsem potkal cloveka, ktery ke mne pristoupil a srdecne mi podal ruku. Kdyz jsem se zblizka dival do jeho usmevave vlidne tvare, udelal jsem nahle straslivy objev: Nebyl to clovek. V umele navlecene kuzi se skryvala nejaka bytost, ktera ji zevnitr pohybovala. Roztahovala usta do pratelskeho usmevu a pritom me pozorovala skulinami mezi vicky chladnym, tupym a zaroven triumfalnim pohledem. Stejne i ted, kdyz jsem sel mracny prachu, v nejz se zmenil vzduch zmrzly ve vzduchoprazdnu, octl jsem se ve sfere podobneho strasidelneho ukazu.
Vetsina predmetu, ktere svetla reflektoru vysvobozovala ze tmy, byla mi neznama. V jejich zmatene smesi, ve
