hlave GEY, oddelila se od naseho letadla, opsala kolem neho krivku a rozletela se k cili, rizena radiovymi vlnami.

Vystoupili jsme na hvezdnou palubu, abychom odtamtud sledovali dalsi vyvoj udalosti. Videt bylo bohuzel malo, protoze nad neznamym letadlem svitila blizenecka slunce Centaura, ktera svou oslnujici zari znesnadnovala pozorovani. Pruh zredeneho kysliku jiz nesvitil, protoze byla vypnuta vsechna pohonna soustroji a pohybovali jsme se pouze jako satelit Sarlatoveho trpaslika. Pozorny Pavel Borel mi dal k dispozici stokrat zvetsujici dalekohled, ktery jsem si postavil v predni chodbicce paluby. Priviraje oci pred nesnesitelnym jasem, videl jsem, jak nase raketa zaplasuje temnotu lehce se chvejicim jazykem atomovych tryskovych plynu. Konecne se dostala k letadlu tak blizko, ze s nim splynula v jedinou skvrnu. Ohen jejich tryskovych motoru zhasl. Zrejme vypnula motory. Vysilace rakety byly zapojeny primo na verejnou sit reproduktoru GEY, takze se k nam ihned dostala kazda zprava, kterou automaty vyslaly. Za jedenact minut po startu prisla prvni. Znela:

„Nezname letadlo je poskozeno.“

Druha, po dalsich trech minutach:

„Pokousime se vniknout dovnitr, aniz bychom poskodily plast.“

Pak bylo ticho. Astrogatori vyslali tazaci signal, bez odpovedi. Nase srdce pocal svirat neklid, pak se ozvala dve slova:

„Vracime se.“ Vzapeti potom jsme uvideli zablesk nastartovaneho motoru.

Raketa provedla obvykly manevr, podletela pod pristavaci dutinu a vsata magnetickym polem, dostala se na prvni podlazi osobniho letiste.

Zase jsme sjeli vytahy dolu. Dvojite dvere vstupni komory se otevrely, hlava rakety se vysunula, zastavila a pritazena ocelovym ramenem se pocala zvedat, ukazovat cele teleso letadla. Mechanoautomaty zaroven ze ctyr stran odstranily srouby priklopu vstupnich dveri a zavladlo hrobove ticho, v nemz bylo slyset bezici, dosud jeste nevypnuty chladici pulsator rakety. Stalo kolem ni nekolik lidi — astrogatori, fyzikove, inzenyri z letistni sluzby. Otevrenymi dvermi vystoupily prve automaty a sjely na plosinu. Grotrian jim polozil nejakou otazku; odpoved jsme neslyseli, jen vykrik, jaky unikl okolostojicim. Postupne zavolalo shora nekolik hlasu.

„Co rikaji?“

Grotrian zvedl tvar, ktera nahle zbledla.

„Rikaji, ze jsou tam lide.“

UNITED STATES

INTERSTELLAR FORCE

O pul hodiny pozdeji prihlizela posadka GEY shromazdena na palube letiste, jak Lancelot Grotrian, jeho asistent Petr z Ganymedu, Tembhara, inzenyri Treloar a Uteneut a s nimi Ter Haar nastupuji po mustku dovnitr rakety, ktera lezela na startovni draze.

Druhou raketu, nakladni, s nastroji a automaty, mel ridit jen Ameta, avsak v posledni chvili bylo rozhodnuto, ze vyprava bude mozna potrebovat lekare, a volba padla na mne.

Stal jsem dole v hale vedle pilota a snazil jsem se, drcen kosmickym brnenim, napodobit jeho nenuceny postoj. Dirkovata konstrukce stropu, kolejnice svazujici se k startovnim trychtyrum, telesa raket, vsechno se trpytilo matnym stribritym leskem berylia, tmavsiho o pulton nez stribro nasich skafandru.

Kdyz byly zavreny vstupni dvere za poslednim clovekem, vysunul se ze steny mohutny ocelovy pist a zatlacil strelu do odpalovaci sachty. Ozvalo se tlumene zarinceni katapultu. Uplynulo dvacet vterin, nez zahorelo zelene svetlo na kotouci signalizatoru. Pist se vtahl zpet a zatlacil na uvolnenou kolej druhou raketu. Vstoupili jsme na jeji hrbet.

Chtel jsem se s prateli shromazdenymi nahore rozloucit nejakym gestem, ale vladlo mlceni tak napjate, ze jsem spustil prilbu a zmizel za Ametou v nitru rakety.

V hlave strely bylo malo mista. Sotva jsem se ulozil vedle pilota a zapjal pasy, ozval se signal, kontrolni svetelko zazarilo, a strela, tlacena ocelovou tlapou, vklouzla do tunelu. Zahrmelo. Pocitil jsem, ze me telo najednou ztezklo. V kulatem okenku pred Ametovou hlavou se zacernalo nebe. Leteli jsme.

Ameta opsal povinnou krivku okolo GEY a zapnul motory na malou rychlost. Teprve kdyz jsme se dostali z blizkosti letadla, pohnul obema rukama obradnym pohybem packou zrychlovacu. Ani ne tak sluchem jako spis celym telem, obalenym perujici tkaninou, vycitil jsem hluboky zpevny ton, s jakym z trysek vyrazeji atomove plyny.

Chtel jsem se podivat okenkem, abych nasel prvou raketu, nebylo to vsak snadne, protoze kabina byla tesna. Ametovu tvar nekolikrat polila ruda zare a ve sklickach ukazovatelu se mihly rubinove jiskry — to pri zatackach nahlizel Sarlatovy trpaslik do raketove kabiny a slehl po nas hrejivym svetlem. Zvedl jsem se na loktech.Videl jsem jen trepetave, zpet ohnute plameny tryskajici ze spicky; zmensovali jsme rychlost brzdicimi tryskami.

Nadzvedl jsem se jeste vys a vtom jsem uvidel nezname teleso.

Podobalo se vretenu se spici a zadi stejne zaoblenou. Tu stredem telesa zasvitila vzdalena hvezda. Napadlo me, ze je pruhledne, ale brzy jsem pochopil svuj omyl. To nebylo kosmicke letadlo, nybrz jakasi primitivni umela druzice. To, co jsem povazoval za zaspicately trup, byl ve skutecnosti prstenec, ktery jsme videli v bocnim zkraceni.

Takzvane letadlo se rychle zvetsovalo. Nadouvalo se, jako kdyby bylo nafukovano obrovskou rychlosti; je to klam typicky pro vzduchoprazdno. Takhle tedy vypada blizici se cil cesty. Ameta opet zapnul deceleratory a udelal obrat. Letadlo proplulo dole pod nami. Podobalo se velkemu kolu s loukotemi se zplostelou hlavou. Pomalu se otacelo a trubice jeho loukoti se line pohybovaly na cernem pozadi hlubin, jako by mlelo hvezdy. Uprostred se zvedala kruhova plocha letiste, podeprena mrizovatou vezi. Krouzili jsme, zatim co prvni raketa jiz pristavala. Nezastavila se na plose letiste, nybrz se snesla niz a prizpusobila svuj pohyb otaceni prstencovite obruby satelita; zastavila se nad nim, blyskajic rytmicky plameny motoru, vymrstila z brzdici trysky ve spicce kratky plamen, vysunula magneticke zachyty a prilepila se na druzici v miste, kde se na jejim povrchu cernala nepravidelna skvrna.

Ameta neznatelne pohnul pakami. Padali jsme dolu. Plochy kruh pristavaci plochy rostl obludne pred ocima, zakryl nebe, zdalo se, ze jej prorazime naskrz jako projektil. Tesne nad nim raketa zvedla spicku prudce vzhuru a vzletla kolmo do cerneho prostoru. Nas dlouhy stin proletl jako blesk po zlabcich vlniteho plechu, matne se cervenajicich v rudem svetle Proximy. Ted, kdyz jsme znovu nabrali vysku, uvidel jsem pismena, ktera bezela pres celou sirku pristavaci plochy:

FOR ARMY JETS ONLY

Ameta udelal premet a dostal raketu na kruhovou obeznou drahu okolo umele druzice. Octli jsme se v rovine jejiho obvodu a pohybovali jsme se po uzavirajici se spirale. Stribrny prstenec druzice, stridave zaplavovan tmou a plamennou zari Sarlatoveho trpaslika, se zvetsoval, az vyplnil cele okenko a vytlacil cerne, hvezdami posete nebe. Jak Ameta pritahoval brzdy, bylo toto stridani svetla a tmy stale pomalejsi.

Ztraceli jsme rychlost. Nekolik desitek metru za okenkem ubihal prudce zpatky kovovy bok druzice. Temne na nem vystupovaly jakesi znacky, necitelne, protoze je rozdil rychlosti menil v roztresene smouhy. Posledni vytrysk plamenu ze spicky; stribrna stena pohybujici se proti nam zpomalila svuj pohyb tak dalece, ze se spinave pasy rozpadly v pismena. Cetl jsem:

A.I.S.0.6

Ameta naposledy zapnul deceleratory. Pres bledy plamen, ktery slehal ze spicky, bylo videt ubihajici pismena:

U-N-I-T-E-D S-T-A-T-E-S

Вы читаете K Mrakum Magellanovym
Добавить отзыв
ВСЕ ОТЗЫВЫ О КНИГЕ В ИЗБРАННОЕ

0

Вы можете отметить интересные вам фрагменты текста, которые будут доступны по уникальной ссылке в адресной строке браузера.

Отметить Добавить цитату