rozumove bytosti z jine soustavy hvezd musi nam byt telesne aspon nejak podobne, trebas v rysech co nejvseobecnejsich, karikujicich a dokonce nestvurnych. Zatim tomu muze byt uplne jinak. Ten, kdo takovou bytost uvidi, muze mit pocit cloveka od narozeni slepeho, jemuz jednoho dne operace navratila zrak. Misto znameho, nam utrideneho prostoroveho sveta, ktery ma rozmery a je vyplnen ruzne zabarvenymi a utvarenymi predmety, vidi tento clovek pouze chaos pohybujicich se skvrn tmavsich a svetlejsich a musi se dlouho ucit, nez si srovna tento novy svet se starymi zkusenostmi ostatnich smyslu. Mozna, ze budeme muset (nez se naucime opravdu videt, to znamena jedinym pohledem obsahnout a pochopit stavbu tel techto bytosti) napred poznat dejiny vyvoje zivota na jejich planete, podminky prostredi, jake je utvarelo, mnozstvi druhu, ktere je predchazelo, a teprve potom se to, co na prvni pohled vypada jako chaos, objevi se jako rad a nutnost vyplyvajici z prirozeneho vyvoje.“
Kdyz Entreul uzaviral diskusi, neuznal samozrejme, ze byl porazen. Udelal dlouhou prednasku, v niz popisoval anatomii a fyziologii obyvatel systemu Centaura, jako kdyby je znal jiz cela leta. Podle jeho nazoru jsou jejich tela utvorena z tkani vysoce proniknutych kovy, aby vnitrek organismu byl chranen pred pronikavym radioaktivnim zarenim slunci, v minulosti jasnejsich nez nase. Trehub se uz neprihlasil o slovo, jen po skonceni schuze rekl, jakoby pro sebe.
,Se stroji je konverzace prijemnejsi, nepokouseji se naparadit sve omyly.“
Entreul, ktery byl obdaren bystrym sluchem, triskl pesti do katedry, az to zadunelo, a krikl pres cely sal:
„Fakta rozhodnou, kolego Trehube, fakta rozhodnou!“
Astronom se svemu odpurci dvorne uklonil.
Mijel uz sedmy rok cesty a blizila se chvile, kdy se vsechno nase ocekavani, plany a nadeje mely stretnout se skutecnosti.
Proxima zarila purpurem cim dal jasnejsim. Prirucnimi teleskopy bylo videt planety tohoto sarlatoveho trpaslika — vzdalenejsi teleso velikosti presahujici Jupitera i blizsi rozmery odpovidajici Marsu. Dve jine casti teto hvezdne soustavy, slunce? a a Centauri, mely velke rodiny planet. Obe zarily na nasem nebi jako hvezdy oslnujici belosti, vzdalene od sebe o nekolik obloukovych minut. Jinou, daleko slabsi dvojici byly Sirius a Beteigeuze, ktere tvorily modrocervenou zdanlivou dvojhvezdu.
Sarlatovy trpaslik — Proxima Centauri — zatim rostlo pomalu, takze ani ze dne na den, ani z tydne na tyden nebylo mozno pozorovat rozdil jeho prumeru; presto vsak tma hvezdnych palub sotva znatelne ridla, jejich cern slabla, vytlacovana neobycejne slabounkym serem.
Jednou rano zacali si lide neco ukazovat v teto sini, zalite nejtmavsim purpurem: nase tela a predmety zacaly vrhat na palubu stiny.
Kdyz se vzdalenost, ktera nas delila od Sarlatoveho trpaslika, snizila na sest set miliard kilometru, ozval se davno neslyseny zvuk varovnych signalu, a od teto chvile se kazdy vecer opakoval: GEA snizovala rychlost. Prekvapujici bylo, jak jsme ve vzpominkach hledali ty drtive pocity, jak v nas probouzel kdysi tento signal, ktery dnes znel jako fanfary vitezstvi. Po sestnacti tydnech brzdeni zpomalila nase raketa rychlost na 4000 kilometru za vterinu a blizila se jiz k prve planete Sarlatoveho trpaslika. Jeji ekliptika svirala se smerem letu GEY 45°: astrogatori zamerne nevedli raketu do roviny obehu planet, nebot se dalo predpokladat, ze je vyplnena— podobne jako oblast naseho Slunce— meteorickym prachem, ktery ztezuje manevrovani. Prvni planetu jsme minuli ve vzdalenosti ctyr set milionu kilometru, astrofyzikove a planetologove meli nepretrzite denni i nocni sluzby u svych pozorovacich pristroju. Nepriblizovali jsme se k planete, protoze to byl skalnaty zledovately svet, pokryty vysokou vrstvou zmrzlych plynu.
Devatenacteho dne potom, co minula jeji drahu, pohybovala se GEA v nepatrne vzdalenosti — sotva ctyri sta tisic kilometru od ekliptiky; na kosmicky prach jsme stale jeste nenarazili. Pozde vecer, kdyz jsem si sel lehnout, ozvaly se reproduktory, ktere hlasily, ze za okamzik poda observator zvlastni hlaseni. Po minute cekani se ozval hlas astrofyzika Trehuba, ktery rekl, ze pred ctvrt hodinou protala GEA pruh plynu prekvapiveho chemickeho slozeni a nyni manevruje, aby nasla jeho stopu.
Chvatne jsem se oblekl a vyjel na hvezdnou palubu, ktera se hemzila lidmi, prestoze uz bylo po pulnoci. Daleko dole, pod levym bortem horel v temnotach Sarlatovy trpaslik, ve zdanlive nehybne obrube plamennych jazyku. Zare, jakou vydaval, byla sotva jednou dvacetitisicinou zare slunecni, presto vsak byl kosmicky prostor nasakly krvave zbarvenou mlhou. Vyse se vsak rozkladala stale stejna temnota. V tom se ze vsech prsou vydral vykrik.
GEA vletela do pasma plynu, ktery svitil pri styku s plastem rakety. V okamziku zahalil borty bledy, chvejivy svit: horel a rozstrikoval se v pruhy a hasl daleko zpet za zadi, takze jsme se ritili mrakem prizracnych zablesku. Zakratko GEA opet vletla do vzduchoprazdneho prostoru a znovu, jeste vice zpomalujic rychlost, takze temer zustala stat v prostoru, zvedla spicku vzhuru (vsechny tyto manevry vyvolaly jako obycejne dojem, ze krouzi a toci se nehybne sfery hvezd) a znova narazila na vrstvu neviditelneho plynu. Byl nesmirne zredeny a kdyz do neho raketa vletla pomalu, nerozsvitil se, teprve az nase rychlost vzrostla na devet set kilometru za vterinu, zacaly ionizovane atomy zarit, v dusledku srazky s plastem rakety, a okolo sten paluby se znovu zatrepetaly blede svetelne jazyky.
Objevil se mezi nami astrofyzik, ktery prave skoncil sluzbu. Vypravel, ze podle analyzy vrstva plynu, v nemz se pohybujeme, je molekularni kyslik. Vyvolalo to vseobecny udiv, protoze v mezihvezdnem prostoru se s pasmy volneho kysliku nesetkavame.
„Astrogatori maji za to,“ rekl astrofyzik, „ze jsme vletli do ohonu nejake nesmirne zvlastni komety a jsou ochotni obetovat trochu casu, aby ji objevili. Proto GEA vplula do proudu plynu a hnala se vpred, jako kdyby je rozrazela.“
Tento pruh, jak po nekolika hodinach prokazaly vypocty automatu, jevil zakriveni, ktere potvrzovalo domnenky, ze je to plynny ohon nejakeho kosmickeho teliska, prilis drobneho, abychom je mohli pozorovat. Nasledujici den, noc a jeste jeden den minul v honicce za prchajici pred nami a stale jeste neviditelnou hlavou komety. Az treti noc, opet hodne pozde, promluvil vsemi reproduktory Trehub a oznamil, ze hlavni teletaktor objevil hlavu komety vzdalenou od nas devatenact milionu kilometru.
Do observatore tahla procesi, avsak hlava komety viditelna jako bledy bod ve tme po dlouhou dobu nezvetsovala svuj zdanlivy prumer. Vecer jiz bylo mozno zmerit jeji velikost. Nebyla v prumeru vetsi nez kilometr. Astrogatori usoudili, ze venovali zahade komety jiz prilis mnoho casu: je to problem nepochybne velmi zavazny pro astrofyziky, koliduje vsak s hlavnim cilem cesty a musime se nyni vratit na opusteny kurs. Presto vsak si astrofyzikove vyprosili jeste jednu noc honby za kometou: protoze „zalidneni“ v teto oblasti kosmu je nepatrne, zvetsili jsme rychlost na devet set padesat kilometru za vterinu a raketa v zavojich stale prudceji planouciho kysliku letela po stopach komety. V pet rano promluvil do mikrofonu Trehub a po jeho prvnich slovech se vsechna srdce rozbusila prudceji, protoze hlas muze, ktery se vzdy dovedl opanovat, se trasl:
„Vola Ustredni observator GEY. Tak zvana hlava komety neni kosmicke teleso, nybrz umelym utvarem podobnym nasemu kosmickemu letadlu.“
Tezko vypsat vzruseni, jake zavladlo na palubach. Raketa se dale pohybovala primocare za bledou skvrnou prchajici v tmach; v obou observatorich byl takovy navalme astrofyzikove byli konecne nuceni pozadat cast zvedavcu, aby odesli, protoze jim prekazeli v praci. Pak se vsichni, vyzbrojeni pozorovacimi pristroji, jake jen byly po ruce, shromazdili na levem bortu predni paluby, odkud bylo jiz pouhym okem videt mlhavy bod, ktery se ospale pohyboval na nehybnem hvezdnem pozadi.
Kdyz se zmensila vzdalenost, ktera nas delila, na tisic kilometru, zamerila GEA vysilaci anteny na cizi letadlo, vyvinula plnou palebni silu svych mohutnych vysilacu a poslala mu vyzvu. Uvedomujice si, ze nam nezname bytosti neporozumeji, vysilali jsme bez ustani Pythagorovu vetu a ostatni proste geometricke poucky. Avsak nase volani kosmickym prostorem zustalo bez odpovedi. Prijimace zamerene na letadlo mlcely.
Pak jsme zacali signalizovat svetly: z trysek ve spicce rakety vyletely do cerneho prostoru atomove svetlice, rozvetvujici se v zily stribrneho ohne, signalni svetlice zelene i modre, avsak letadlo mlhave viditelne v dalce naporad zachovavalo hluboke mlceni.
Konecne odpoledne rozhodla rada astrogatoru, ze vysle lehke pruzkumne letadlo; na jeho palube mely byt pouze automaty a v sestnact hodin mistniho casu prihlizelo shora asi dve ste osob, ktere se shromazdily na horni galerii letiste, jak traktory tahnou ctrnactitunove oble doutnikove teleso na startovni drahu a jak do jeho vnitrku nastupuji automaty v matovych brnenich.
Strela se ponorila do odpalovaci komory, vnitrni uzavery se zavrely, a za okamzik, kdyz pro nas neviditelny prvni astrogator stiskl vypinac na pultiku ustredni pilotni kabiny, proletl nitrem GEY zvuk duty, temny, jako uder gigantickeho orloje. Ocelovou konstrukci rakety probehl sotva postizitelny zachvev; raketa, odpalena z komory v
