transgalakticke vypravy vseobecnym ukazem — a k tomu podle meho nazoru dojde — budou se kazdou chvili vracet na Zemi rakety s lidmi rocniku 3100, 3200, 3500, 4000 atd.; vznikne tak nezvykle sousedstvi ruznych pokoleni a budou muset byt vynalezeny nove formy vzajemneho souziti, ktere urychli splynuti onech vracejicich se kolektivu se spolecnosti.
Jsou to ovsem problemy velmi vzdalene budoucnosti a ona sama se s nimi bude muset vyporadat; zminil jsem se o nich, protoze myslim, ze pro pokrok je charakteristicky proces vyskytu tezkosti v okamziku, kdy se pred nami otviraji nove oblasti zivota… To je vse, co jsem chtel rici.“
Goobar odlozil kridu.
„Mate nejake dotazy?“ zeptal se, hlede do salu. Snazil se marne setrit kapesnikem s prstu zatvrdly kridovy prach. Jiz ke konci prednasky vystoupilo nekolik desitek lidi pred prvni sedadla. Nyni opousteli vsichni sva mista a sestupujice ulickami dolu, tisnili se pred tabuli, jako kdyby je pritahoval retez vzorcu napsanych neuhlednym rukopisem. Trehub, ktery sel kolem mne, hledel pred sebe nevidoucima ocima, pohnul rty, jako by chtel neco rici, ale nevydal ani hlasku a zase se obratil k tabuli.
Podival jsem se na Goobara. Byl velmi unaven, opiral se obema rukama o stul. Hledal jsem na jeho tvari hrdost, triumf z nadlidskeho uspechu, kterym pred lidmi otevrel cely vesmir. Nic podobneho v ni nebylo. Hledel na lidi stojici bez pohybu, jeste stale mlcici a usmal se temer nepozorovatelne — stejnym usmevem, ktery jsem zahledl ve vzduchoprazdnu na jeho tvari obracene do nekonecne hlubiny vesmiru.
Tezko zachytit naladu, jaka se nas zmocnila po Goobarove prednasce. Kdyz se rozplynul prvni dojem, kdyz podrobna zprava byla vyslana k Zemi proudem radiovych vln (mela k ni doletet priblizne za dva roky), zvlast za tim ucelem utvorena meziskupinova organizacni rada zacala rozdelovat mezi kolektivy badatelu programy novych praci, spojenych s problemy transgalakticke plavby. Konstrukteri se pousteli do vypoctu raket noveho typu, schopnych prekonat prekazku mezni rychlosti; mechaneuriste meli vypracovat nove typy automatu, nutnych pro rizeni rakety: prace bylo nad hlavu a bylo jasne, ze se kolektivu GEY podari zvladnout ztezi nepatrnou cast ukolu. Goobar a ostatni biofyzikove rovnez nemeli v umyslu odpocivat na vavrinech, nybrz hledali dalsi dusledky teorie. Vsechno se to delo s jakousi, rekl bych, organizovanou vasnivosti, ktera lidi zachvatila; zaroven zavladl na rakete svatecni, jasny klid: tri hodiny prednasky daly nam tolik sily k vitezstvi nad kosmickou pustinou, ze jsme si temer prestali uvedomovat jeji ledove temno, dale se rozkladajici okolo GEY. Vecer pristiho dne jsem se nemohl ubranit usmevu, kdyz jsem videl na hvezdne palube desitky pratel, prochazejicich se jako v prvych dnech cesty — ne, jeste nenuceneji; zastavovali se, ukazovali si vzdalene souhvezdi jako svetla mest, ktere musi v budoucnosti navstivit.
Pozde vecer jsem zasel k Ter Haarovi, historik sezval pratele: Ametu, Zorina, Nilse, Tembharu, Rudelika a mne na lahvicku vina, abychom v rodinnem kruhu oslavili nas velky triumf.
Zdrzeli jsme se u historika do pozdni noci. My, kteri jsme doposud mlcenim prechazeli problemy galakticke kosmodromie, hovorili jsme ted o ni jako o davno tusene samozrejmosti. V jiste chvili, uz hodne po pulnoci, rekl Ter Haar, ktery skoro po celou dobu nepromluvil: „Vite, ze se GEA neda prestavet na ‚nadlimitni raketu?“
„Samozrejme,“ odpovedel mlady Rudelik, „sila motoru je prilis mala, krome toho potrebuje uplne nove automaty.“
„Od cile nas deli jeste skoro tri roky,“ pokracoval historik, jako kdyby preslechl tuto poznamku, „pak zahajime pruzkum planet Centaura, ktery potrva snad dve nebo i vice let, pak osm let cesty domu — celkem sedmnact let; nebudeme uz nejmladsi, az se octneme na Zemi. Pristi vyprava, ta „opravdova“ transgalakticka vyprava neodstartuje nijak zvlast brzy — mnoho casu jiste uplyne ve zkouskach a pokusech…“
„A co na tom? Nechapu, proc to rikas, profesore?“ zeptal se Rudelik podrazdene. Take my jsme pohlizeli nikoli bez udivu na historika, jenz pokracoval, aniz se dal zmast:
„Jiste, ze nikdo z nas neodleti do prostoru galaxie… cili v nasem zivote se nic nezmenilo. Vsechno zustava pri starem — Goobaruv objev v nejmensi mire nebude mit vliv na nase osudy — ani ted, ani v budoucnosti, neni-liz pravda?“
Po chvili vseobecneho ohromeni vykrikl Rudelik:
„Co to rikas? Jsi slepy, clovece, nevidis-li to, co se deje na GEI?“
„Naopak, vidim, a prave proto bych rad poznal pricinu toho nadseni, protoze, jak jsem uz rekl, na nase vlastni osudy…“
„To se ti povedlo!“ dokoncil rozzlobene Rudelik. „Pry se nezmeni nic na nasem osudu, a ja ti rikam, ze se zmenilo vsechno. Profesore! Clovece! Coz jsi s nami nebyl po ta ctyri leta, coz jsi necitil ten straslivy tlak vyckavani, ktere prestoze bylo potlacovano, stale zaplasovano, vracelo se znovu po kazde pod novou maskou? A nebylo zadne nadeje pro budoucnost — stacilo si predstavit, ze k hvezdam o malo vzdalenejsim, nez je a-Centauri, poleti rakety tricet, ctyricet let, ze cesta bude vecnym vezenim, ze mezihvezdny prostor bude pohlcovat rakety a vracet Zemi starce nebo deti neznajici skutecne modre nebe, ze za hranice takoveho Siria se nikdy nedostaneme — stacilo, kdyz si clovek uvedomil toto a ruce mu klesaly… A ted vime, ze cesty budou vypadat docela jinak, ze postavime hraz zaplave kosmicke pustiny, ze nejen nebude pohlcovat, nicit zivot tim, ze ho zmeni v obludne cekani vlekouci se po leta, ale ze si ji lide nebudou uvedomovat. To neni vsechno! Ze clovek, cestujici rekneme z Eurasie do Australie zestarne mozna vic, nez kdyz bude cestovat se Zeme na mlhovinu v souhvezdi Honicich Psu, protoze na Zemi zastavit cas neumime, zatim co to bude na hvezdne rakete mozne a dokonce nutne!“
„To vsechno je velice krasne,“ trval tvrdosijne na svem Ter Haar, „ale ty mluvis porad o tech budoucich vypravach. Budiz, ale co mas ty, ktery nezijes na palube toho transgalaktickeho ‚nadlimitniho' letadla, nybrz na ‚starosvetske GEI, co ty mas z tohoto objevu?“
Rudelik se po nas zoufale rozhledl, nekolikrat pohnul rty, povzdechl, pokrcil rameny a nerekl nic.
Najednou se dal Ter Haar do smichu. Smal se dlouho, samojediny; konecne mezi jednim a druhym zachvatem smichu rekl: „Ne… ne… moment pockejte…“
Zavrel oci, otrel si z vicek slzu a rekl:
„Musite mi to odpustit. Nemel jsem v umyslu bavit se na vas ucet. Problem je skutecne zavazny a zajimavy, totiz jak neobycejne mnoho z toho, co tvori nejbytostnejsi napln naseho zivota, lezi ve skutecnosti za jeho fyzickymi hranicemi!“
„Ano,“ rekl Nils, „ale bude tomu tak vzdycky? Budou lide vzdycky umirat?“
Zavladlo ticho, ktere prerusil Tembharuv hlas.
„Predstav si, Nilsi, predmet, skladajici se ze tri rovnych tyci, jejichz konce jsou spolu spojeny. Jaky to bude obrazec?“
„Trojuhelnik.“
„Spravne. Trojuhelnikovity obrazec vznikne, dojde-li k takovemu spojeni, at chci nebo nechci. Kdyby mi nekdo naridil spojit tyto tri tyce a zaroven kategoricky prikazal, ze obrazec, ktery vznikne, nesmi byt trojuhelnik, reknu jako konstrukter, ze je to neresitelny ukol — stejne dnes jako za miliardu let. Tak, abych se vratil k tvym slovum; je smrt nezbytna pro existenci zivota, nebo ne?“
„Jak muze byt nezbytna? Smrt je prece poprenim zivota.“
„Smrt jednotlivce ano, ale nikoli druhu. Kdybych chtel uzavrit do jedineho slova odpoved na otazku, co je motorem biologickeho vyvoje, odpovedel bych: promenlivost. Kdyby ji nebylo, vegetovala by prvotni plazma vznikla v hlubinach archeozoickeho oceanu do dnesniho dne ve stejne forme a nevydala by ze sebe nepredstavitelne mnozstvi forem rostlinnych i zivocisnych, z nehoz se vyvinul clovek. A ted: proc je mozna promenlivost? Proto, ze jedny formy ustupuji Jinym, ze prichazi na svet potomstvo, a v tomto procesu probihaji z pokoleni na pokoleni tezko postizitelne, male, ale v milionech se scitajici zmeny, ktere davaji vzniknout novym druhum a typum. A toto zanikani rodicovskych forem ve prospech forem potomstva, toto ustupovani jednech pokoleni druhym, prelozeno do naseho normalniho jazyka, ma jmeno smrt. Bez smrti nebylo by promenlivosti.
Bez promenlivosti nebylo by vyvoje. Bez vyvoje by nebylo cloveka. To je odpoved na tvou otazku.“
„Dokazals',“ rekl po delsi chvili Nils, „ze u zakladu — abych tak rekl, konstrukcnich predpokladu — vyvoje lezi smrtelnost jeho vytvoru, s tim souhlasim. Ale nedokaze-li vyvoj dat vzniknout nesmrtelnosti, nepodari se to cloveku?“
Tembhara mlcel.
„I kdyby…“ ozval se hlas z pozadi pokoje, „i kdyby…“
Ohledli jsme se tam. To mluvil Ameta.
„Co je to smrt? Priserne memento pomijejicnosti? Obraz toho zahanbujiciho prachu, v nejz se zmenime? Vedomi, ze vitezime nad vrstvou hmoty tim, kdyz podstupujeme boj se zemi, nebem a hvezdami jen proto, abychom se do ni vratili? Ano. A jeste vedomi toho, ze spalovani bilkovin v nasich telech, z nehoz prameni hudba i rozkos,
