prechazi v hnilobny proces rozkladu. Ano. Ale to je zaroven zdroj nesmirne cenne hodnoty kazdeho okamziku, kazdeho dechu, prikaz vydat ze sebe sve nejlepsi sily pro to, abychom nasledujicim generacim dovedli odevzdat a vykonat pro ne co nejvice, pripominka neodvratne zodpovednosti za kazdy cin, protoze nic z toho, co ucinime, neni mozno odvratit ani zapomenout v case tak kratkem jako je lidsky zivot. A skrze to vsechno uci nas smrt milovat zivot a hlavne ostatni lidi, stejne smrtelne, stejne plne odvahy a bazne, stejne vzpinajici touhami za hranice fyzickeho byti a budujici s laskou budoucnost, kterou jim nebude doprano spatrit. Kdyby clovek dosahl nesmrtelnosti, musel by obetovat nejdrahocennejsi vec — pamet — jak jinak by mohl obsahnout to ohromne more vzpominek, jemuz se rika nekonecno?
Musel by mit chladnou moudrost a nelitostny klid bohu, v nez verili lide staroveku, ale kdo by chtel byt takovy blazen, aby se chtel stat bohem, muze-li byt clovekem? Kdo by chtel zit vecne, muze-li dat svou smrti zivot jinym, jako astrogator Songgram. Po takovem svete netouzim! Kazdy uder meho srdce je oslavou zivota, a proto vam rikam: ja si nedam vzit smrt.“
SLUNCE CENTAURA
Vedoucim astrozoologicke sekce byl profesor Entreul, velmi krepky a popudlivy starec, temer devadesatilety. Jiz na GEI uverejnil svou stou praci. Za sveho temer stoleteho zivota vytvoril systematiku bytosti obyvajicich planety slunci odlisnych od naseho, totiz veleobru, obru, Cefeid, radiovych hvezd, bilych i rudych trpasliku.
Jak je znamo, astrozoologie je oborem, na jehoz ucet se nejcasteji vtipkuje; neni na tom nic divneho, uvedomime-li si, ze — trebas je pestovana jiz po staleti — ucenci, kteri se ji venuji, nikdy nevideli zivy organismus vznikly mimo Zemi, krome nekolika druhu lisejniku a mechu na Marsu. Je v ni tedy premnoho planeho teoretizovani a temer tolik navzajem se potirajicich skol, kolik je odborniku. Entreul byl mimo jine objevitelem (zlomyslni lide rikali „vynalezcem“) smyslu cichohmatoveho, kterym podle jeho nazoru musi byt obdareny bytosti na planetach, pohrouzenych do vecne noci. Tento smysl umoznuje pry nejen vnimani pachu, nybrz i tvaru predmetu, ktere je vydavaji. Schuze astrozoologicke sekce, na nichz se diskutovalo o takovych a podobnych otazkach, byly jedinym nekonecnym pasmem sporu. Obycejne se jich ucastnilo mnoho hosti, touzicich ne tak po tom, aby rozsirili sve znalosti o zalidneni jinych svetu, jako po tom spatrit Entreula metajiciho v ohni diskuse hromy a blesky na sve odpurce!
Jednou, kdyz byla na poradu otazka vzhledu bytosti ze soustavy planet a Centauri, zvedla se jakasi postava z posledni rady kresel a zadala o slovo: byl to profesor Trehub.
Antagonismus Entreula a Trehuba byl vseobecne znam. Musime priznat, ze znamenity fyzik podnikal co mohl, aby jej prizivil. Hned rikal, ze astrozoologie je „ditetem nedonosenym o devet stoleti“, protoze vznikla o devet stoleti driv, nez mohly byt potvrzeny jeji hypotezy hvezdnymi lety, hned zase, kdyz byl dotazan v kuloarech zasedaci sine, jaky je jeho nazor na posledni Entreulovu praci, vypravel: „Ping-Mua se ucil u Fu-Cena umeni zabijet draky. Po sesti letech trudneho uceni ovladl toto umeni dokonale, ale nikde se nenasla prilezitost, aby je vyzkousel…“
Zeptal jsem se ho kdysi, proc citi k astrozoologovi takovy odpor. Odpovedel mi:
„Jak znamo, jsou nejstastnejsi tehdy, kdyz nejaka hvezda vubec nema planety. Popisuji pak do nejmensich podrobnosti, jak by vypadali tvorove obyvajici planety teto hvezdy, kdyby ta hvezda nejake planety mela. Jsou to scholastikove tricateho stoleti. Maji prilis malo duvery v prirodu a prilis mnoho duvery v sebe.“
Kazdy takovy Trehubuv vyrok pronikl drive ci pozdeji k Entreulovu sluchu a uvedl starce do zurivosti — v niz se ostatne citil jako doma — protoze to byl, jak se rikalo, normalni stav jeho mysli.
Kdyz tedy Trehub pozadal o slovo, astrozoologove se najezili, hoste zbystrili sluch, vetrice nejakou novou jizlivost. Trehub smrtelne vazne prohlasil, ze podle jeho mineni clovek vubec nebude s to spatrit bytosti ze soustavy Centaura. Zavladlo ticho plne ohromeni; pak dodal, ze navrhuje jisty pokus:
„Ja,“ rekl, „budu predstavovat cloveka, pred jehoz ocima stoji prave takova ziva bytost, a vy se me budete ptat, jak vypada. Jestlize se vam podari na zaklade mych svedomitych, podrobnych a s nejlepsi vuli sdelovanych popisu zrekonstruovat i ten nejvseobecnejsi obraz teto bytosti — uznam nase vitezstvi. V opacnem pripade vyjde najevo, ze jsem mel pravdu ja.“
Astrozoologove se potichu radili. Entreul mel podezreni, ze jde o nejaky paradox nebo zert; Trehub jej ujistil, ze ma ty nejpoctivejsi umysly. Konecne vystoupil Entreul doprostred sine a pozval tam i Trehuba, ktery rekl, ze bude radeji mluvit ze sveho mista. Stary badatel hvezdne fauny vystrcil sivou bradu jako k utoku a zacal:
„Jak velka je tato bytost?“
„Nekdy je to o neco vetsi nez clovek, nekdy se zmensi, nekdy je docela mala.“
„Znamena to, ze se smrstuje a natahuje?“
„Ne, deje se to nepochybne tak, jak clovek zdanlive zmensuje svou vysku, kdyz kleka, useda, nebo se shyba.“
„Ona bytost muze tedy klekat, sedat a shybat se. Proc jsi to nerekl hned?“ zeptal se Entreul, ktery se dostaval do varu.
„Rikal jsem to jen vzhledem k cloveku, protoze ke klekani je treba mit nohy, ke skloneni je treba mit zada a ramena — nic takoveho u ni nevidim.“
„Ma tato bytost okoncetiny?“
„Zda se, ze ma.“
„Jak to, zda se? Nejsi si tim jist?“
„Ne.“
„Proc?“
„Zalezi mi na tom, co mezi okoncetiny pocitame. Kdyby tvor z jine planety uvidel po prve cloveka, mohl by dospet k nazoru, ze clovek ma pet okoncetin a pripojil by, ze patou vydava hlas a prijima potravu, jestlize by uznal hlavu za okoncetinu. Zni to podivne, ale je to jen dusledek mimolidskeho stanoviska. Tak i ja vidim casti bytosti, zdanlive se odlisujici v prostoru, ale nevim, neni-li to zuzeni jejiho trupu.“
„Nejsou tyto casti zdanlive se odlisujici v prostoru, nahodou umeleho puvodu, jako na priklad obuv nebo lidsky odev?“ ptal se Entreul a preletl nas pohledem, ktery jako by rikal: „Chtel me prechytracit, ale padla kosa na kamen.“ Trehub neodpovedel ihned a po starcove tvari se zacal rozlevat vyraz triumfu, ktery hasl postupne, jak astrofyzik vysvetloval:
„Nevim, co na teto bytosti je umele a prirozene. Take mimozemska bytost by nevedela, kde konci nas odev a zacina telo. Snad by se domnivala, ze jiste partie lidskeho tela pokryva zaschly vymesek hrbetnich zlaz, jak by mohla nazvat odev. Kdyby pak uvidela cloveka na koni, mohla by si myslit, ze je to nejaka odruda centaura a kdyby na konec uvidela, ze jezdec seskakuje s kone, byla by ochotna si myslit, ze je to akt disociace jednoho individua ve dve… Tak mozna to, co vidim, vubec neni jednou bytosti, ale dvema a mozna dokonce, ze celym jejich konglomeratem…“
Entreul se rozciloval, ale po chvili rozmysleni rekl:
„Snad si udelas jasno o tom, ktera cast bytosti jsou okoncetiny podle cinnosti, jake zastavaji.“
„Ptas-li se takto, dopoustis se omylu. Jak vidim, zacinas se shodovat s mym nazorem, ze bytost je utvarena tak odlisne od cloveka, ze je nemuzeme spolu srovnavat, avsak prijimaje to, myslis, je-li jeji telo nicim nepodobno telu lidskemu, ze si jsou snad podobne jeho cinnosti; ale tu opet, ovsem bezdecne, upadas do antropocentrismu. Bytost skutecne vykonava ruzne pohyby, ale jejich vyznam je mi zcela nejasny.“
„Dobra,“ rekl Entreul, „zkusme to jinak.“ Primhouril oci, jako kdyby skryval ostri nasledujici otazky, a rekl:
„Je to obratlovec?“
Trehub potlacil usmev.
„Abys poznal stavbu tela one bytosti, chces se uteci k morfologii a fyziologii. Nu, timto zpusobem by se ti podarilo dovedet se o ni mnoho, ale, abych ti mohl odpovedet, musel bych ji napred sam podrobit zkoumani. Mel jsem vsak odpovedet vylucne na otazky, tykajici se jejiho vnejsiho vzhledu. Tak co, muzes ji nacrtnout, treba co nejzbezneji?“
Stary astrozoolog mlcel.
„V zakladech mysleni kazdeho z nas,“ promluvil Trehub, „skryva se atavisticke, mimovolne presvedceni, ze
