astrogator, ktery mel sluzbu — nebyl pritomen, ale i on sledoval z Ustredni pilotni kabiny beh udalosti na televizoru.
Uderem seste vesel postrannimi dvermi u katedry profesor Goobar. Vystoupil na podium, dlouho prebiral kousky kridy geometricky poskladane pod tabuli, nez si jeden z nich vybral, pak se obratil, lehce se uklonil a zacal hovorit.
Zacal tim, ze vypocetl radu vseobecne znamych fakt, zminil se o mihani vedomi, kdyz se lide blizi mezne rychlosti, a o pokusech prekrocit tuto rychlost, ktere skoncily smrti experimentatoru. Na konci hutneho uvodu rekl:
„Vetsina odborniku se domnivala, ze cesty rychlosti presahujici 190 000 kilometru za vterinu se nikdy nedaji uskutecnit, jen malokteri vyslovovali nadeji, ze se podari objevit prostredky chranici cloveka pred zhoubnymi nasledky nadlimitni rychlosti. Protoze vseobecne uznavana teorie zivotnich procesu vylucuje objev takovych prostredku, domnivali se tito specialiste, ze je tato teorie nespravna a ze bude vyvracena. Pokud jde o mne, nikdy jsem nevychazel z predpokladu ani prve, ani druhe skupiny kolegu. Ze stanoviska prvni skupiny ne, protoze prijeti jejich predpokladu uznava veskere badani v teto oblasti za predem odsouzene k nezdaru. Ze stanoviska druhe take ne, protoze existujici vedecke teorie budou nahrazeny novymi ne proto, ze jsou nespravne, — toto udobi vedy uz mame za sebou — ale proto, ze nova teorie je vzdy obecnejsi nez predchozi a obsahuje ji v sobe jako jeden zvlastni pripad. Tak jsem si vzal za ukol objevit takovou novou teorii zivotnich procesu.“
Salem probehl lehky sum.
Goobar napsal na tabuli kazdemu znamou stavovou rovnici zive bunky a oklepavaje s prstu kridu, pokracoval:
„Kolegove jsou prekvapeni mym tvrzenim, ze muze existovat teorie jeste obecnejsi nez ta, kterou vyjadruje napsany vzorec. Skutecne, obsahuje vsechny zname prubehy zivotnich procesu v organismech zemskych, od nejprostsich, jako jsou bakterie, po nejvyssi, jimz je clovek. Lze tedy vymyslit teorii jeste obecnejsi?
Jedinou moznost jsem videl v tomto pojeti: zivot na Zemi je pouze jistym zvlastnim pripadem cinneho byti existujiciho v planetarnich systemech vesmiru. Na jinych planetach mohou vegetovat organismy vznikle jinak nez na Zemi. U nas se zivot vzdycky projevuje za pritomnosti existence bilkovinnych sloucenin. Jiz davno byla vyslovena domnenka, ze mohou existovat struktury podobne bilkovine, utvorene na kostre atomu kremiku, tak zvane silikolipidy. Opiraje se o tuto domnenku, rozhodl jsem se hledat nejobecnejsi zakon, platny pro vznik forem zivota, jake jen mohou vzniknout v milionech a milionech planetarnich soustav kosmu. Moznost vytvorit takovou teorii na podklade pokusu byla vyloucena, protoze nemame ani stin vedomosti o tom, jak mohou takove nezname organismy vznikat; jedinou schudnou cestou byla konstrukce hledane teorie, dedukce, ktera by se opirala o nejvseobecnejsi zakony platne pro cely kosmos, to jest o zakony nezive hmoty. Jak znamo, vzniklo nove odvetvi matematiky, tak zvana biotenzorika, ktera ma matematicky obrazet prubehy zivota na zemskych organismech; vzal jsem si tedy za ukol najit jeji matematicke „pribuzne“, a mohu rici, ze se to nasemu kolektivu po mnohalete praci podarilo.“
Opet se ozval sum podobny dutemu vzdechu, ktery jako vlna probehl shromazdenim a ihned utichl.
Goobar napsal prvni vzorec, naklonil hlavu, chvili si jej prohlizel, pak zacal velmi rychle psat. Jedna rovnice vyplyvala z druhe, v mrtvem tichu dute skripala krida, obcas tukl ulomek spadly na podlahu. Tabule se pomalu pokryvala tezko citelnymi znackami. Souvislost dedukci uz jsem davno ztratil a dalsi postup jsem mohl sledovat jedine na chovani vedcu. Ti, kdoz na pocatku psali, odlozili prirucni pristroje. Nakloneni v kresle, sledovali kazdy objevujici se clanek, obcas svrastili celo, obcas jejich obliceje ztuhly, pak se na nich objevil opet jakysi neznatelny usmev nebo ulehceni, jako kdyz spatrime v davu znamou tvar. Pritom napeti v celem sale neustale rostlo, ten ci onen se chytil obema rukama desky stolu, jako kdyby chtel vstat a zapomnel na to v puli pohybu. Tembhara, sedici o radu prede mnou, vlhcil si jazykem suche rty a jeho sousedka Cakandzanova, si tiskla obema rukama spanky, jako kdyby se chtela izolovat ode vseho, co nebylo tim roztahujicim se hadem rovnic, ktere se rozbehly konecne az k ramu tabule. Goobar neupadl ani na okamzik do rozpaku a psal dale po lestenem mahagonovem ramu. Kdyz skoncil prvni cast, rekl:
„Ted zmenime determinanty.“
Stiskl kontakt, mechanicky zvedac vytahl nahoru popsane tabule a spustil na jejich misto nove; vedec foukl na dlan posypanou bilym prachem a psal dale. Najednou prestal, zase se podival na vzorce, s hlavou na stranu jako ptak, a pak rekl svym lehce chraptivym hlasem:
„A ted dosadime vsude homogenni formy a dostaneme…“
Napsal kratkou dvouclennou rovnici a rekl:
„Jak vidite, odvozeny vzorec, vyjadreny v nejobecnejsi forme, dokazuje neodvratne zastaveni zivotnich procesu za meznou rychlosti. Jinymi slovy — za touto rychlosti musi nastat smrt.“
Kratka ozvena, jako zduseny povzdech jedine obrovske hrudi, zachvela vzduchem. Goobar nevzrusen mluvil dal:
„To je zcela jiste. Smrti neni vyhnuti. Na tomto miste dedukce konci. Po dlouhou dobu jsem nevidel vychodiska; zdalo se mi, ze dal zadna cesta nevede, ale neni to pravda. Co se stane, uvazoval jsem, postavim-li problem na hlavu, zavrhnu-li zpusob vseobecne vzity, a budu vychazet nikoli ze strany zivota, ale prave — od strany smrti? Prijmeme-li jako dany — prave organismus zabity velkou rychlosti, zabity najednou, a uvedu ho do nizsi rychlosti?“
Goobar se zase obratil k tabuli, smazal nekolik znaku rukavem a zaroven psal a mluvil: „Dosadme jeste jednou parametry pole… ted Garganova transformace… a mame…“
Napsany vzorec obkreslil rameckem. Jeste se krida v jeho prstech neodlepila od cerne desky a uz zaznel tlumeny sborovy krik. Podival jsem se po sale. Mechaneuriste, biologove, matematici vyskocili ze svych mist a strnuli jako zasazeni bleskem uzasu; jedni nakloneni, jini tezce opreni o stolky, upirali zarici oci na tabuli. Goobar setrel s cela tezke kapky potu, obratil se k amfiteatru jako kdyby nepozoroval, co se v nem delo, pokracoval;
„Jak vidite, smrt, ktera nastava, kdyz prekrocime meznou rychlost, neni neodvratna… Kdyz zrychleni roste pomalu, nasleduje postupne odumirani organismu, rozpadajici se enzymaticke skupiny zacinaji otravovat a nicit tkane, nastava rozklad. Prekrocime-li vsak meznou rychlost velmi rychle, jako kdyby cela molekularni struktura upadla do stavu klidu, a kdyz pak stejne rychle sestoupime na nizsi rychlost, vsechny tkane zacnou fungovat tak jako postrcene kyvadlo hodin, na nejakou dobu zastavenych. Jake zrychleni je nutno udelit organismu, aby prekrocil meznou rychlost a dostal se do pasma prekonatelne smrti? Vzorec odpovida: zrychleni dvestekrat vetsi nez zemske — jinymi slovy organismus bude vazit 200 x ziva vaha. Clovek tedy bude vazit patnact tun. Takove zrychleni ho nezabije, bude-li pusobit pouze velmi kratky zlomek vteriny a vice nepotrebujeme. Tak je mozne, obrazne receno, prorazit hraz mezne rychlosti. Jake jsou dalsi perspektivy? Predstavme si, ze mame raketu s lidskou posadkou, ktera dosahuje podlimitni rychlosti a pak prejde jednim skokem na rychlost vyssi. Nasleduje temer uplne zastaveni vsech zivotnich funkci. Muzeme pak rici, ze cestujici podlehli smrti, ktera vsak je presto prekonatelna, a to i po velmi dlouhe dobe, jestlize rakety stejne rychle preskoci z rychlosti nadlimitni do podlimitni — lide obzivnou.
Je treba zduraznit, ze stav takto zpusobene prekonatelne smrti, nebo, chceme-li radeji, druh nejhlubsi letargie, muze trvat libovolne dlouho: stovky let, nebo tisice let — protoze v rakete pohybujici se rychlosti rekneme 999/1000 svetelne rychlosti, prakticky prestane plynout cas, protoze ustanou zivotni procesy, eo ipso take starnuti. A tak tedy raketa muze podnikat vypravy do libovolne vzdalene casti vesmiru. I kdyby mela cesta trvat sto tisic let, k cili doleti titiz lide, kteri opustili Zemi, a ne jejich vzdaleni potomci: tito lide nepodlehnou ani starnuti, ani jakymkoli obtizim cesty; toto obrovske udobi nebude pro ne vubec existovat, protoze pro tu dobu nebudou pri vedomi. Jak vidite, otviraji se tady perspektivy nesrovnatelne sirsi, nez kdybychom mohli cestovat zivi, aniz se zpomalilo uplyvani casu, protoze v takovem pripade muselo by se cestovani vzdycky vmestnat do hranic zivota jednoho pokoleni. Muzeme tedy rici, ze je k nam priroda nesmirne laskava…
Tento novy zpusob cestovani,“ pokracoval Goobar, „musi s sebou prinest i vyznamne dusledky psychologicko-sociologicke. Predevsim je to vubec prvni dostupny nam zpusob libovolneho brzdeni casu a jeho zpomalovani, a eo ipso take starnuti nasich tel: je to zpusob, jehoz pomoci clovek ve stavu prekonatelne smrti muze nejak preskakovat cele veky a dozit se nejvzdalenejsi budoucnosti. Naskytuje se nesmirne mnoho problemu, zminim se vsak jen o jednom.
Skupina lidi nastupujicich vypravu do hlubin galaxie vrati se na Zemi po nekolika stech letech, ba mozna po tisici letech. Tito lide opousteji Zemi nachazejici se v urcite vymezene etape vyvoje, zanechavaji na Zemi sve mile, pratele, jsou vychovani v konkretni kulturni formaci, maji ustalene zvyky, zaliby v oblasti umeni, denniho zivota, vedecke prace, atd. Vraceji se vsak do spolecnosti, ktera je jim uplne neznama, nebot se neustale po cela staleti vyvijela, zatim co oni se zastavili v te etape, jaka byla v okamziku, kdyz opousteli Zemi. Vznikaji z toho velke nesnaze. Vracejici se kolektiv lidi bude do znacne miry vyobcovan z pozemske spolecnosti; stanou-li se
