vzhuru po stenach.
Schrey se zarazil. Zustal stat nekolik kroku za automatem. Dival se na to, co se delo v sale. Jeho pohled prejel po luzku s pacientkou, po rozbitych, bez ladu a skladu po zemi rozhazenych nastrojich, krvavych skvrnach, konecne se zastavil na mne.
„Ted… se narodilo?“ rekl divaje se na dite, ktere jsem drzel na rukou. Slaby, nevesely usmev zmekcil jeho rty.
„Co je s ni?“ zeptal jsem se.
Schrey pochopil.
„Co rikas?“
Nemohl jsem vydat ze sebe ani hlasku. Anna byla prece dnes v noci v jeho pracovne.
„Co… co je s ni?“ opakoval jsem. Neodvazoval jsem se vyslovit jeji jmeno.
„S Annou?“ dovtipil se Schrey. „Byla u mne v byte, hned sem prijde… co to delas, udusis to dite!“ vykrikl, protoze jsem je mimodek pevne tiskl na prsa. Dychal jsem nyni jako po tezkem zavode.
„Co se stalo, profesore?“
„Vim tolik, co ty. Prave mi telefonoval Ter Akonjan, pokousel se volat do ambulatoria, ale nedozvonil se.“
„Nehnul jsem se odtud.“
„Ano,“ prikyvl hlavou Schrey. „Astrogator nechtel svolavat lekare verejnou siti, aby tim nevyvolal neklid. Musime se pripravit, hned zacnou nosit ranene.“
Z chodby se ozvaly kroky a hlasy. Anna otevrela dvere. Vesla pozpatku. Priskocil jsem k ni a zustal jsem stat bez hnuti, drze jeste stale dite na rukou. Chodba byla tmava, jen z dalky se blizil pruvod mihotavych svetelek, ktera se nesla asi metr nad zemi. Byla to nositka zakryta bilym platnem. Zpod nejblizsiho prikrovu couhala bezvladna, pasivne se komihajici zenska ruka.
GEA, ktera urazila v kazde vterine vzdalenost 177 000 kilometru, setkala se na sve pouti s meteorem. Kdyz jej radarova ozvena odhalila, byl vzdalen 90 000 kilometru. V tisicine vteriny zamerily a spustily automaty vrhac energie a meteor, zasazeny vybojem paprsku, se rozpadl. GEA, letici dale stejnou rychlosti, dorazila na misto exploze v dobe, kdy jeste probihal proces atomoveho rozpadu. Vlna plamennych zplodin zasahla pancerove platy na hrbete rakety a roztrhla je v delce deviti metru. Do trhliny vnikl chuchvalec rozzhavenych plynu, roztrhal vsechny vrstvy izolacniho plaste a prorazil nadrze s vodou tam, kde pod nimi probiha potrubi chladici site, v niz cirkuluje kapalne helium.
Prave v teto dobe automaty kontrolovaly nepropustnost potrubi, kapalne helium cirkulovalo pod tlakem a vsechny kohoutky, ktere privod helia automaticky vypinaji, byly zablokovany. Zkapalneny plyn o teplote tri stupnu nad absolutni nulou vytryskl obrovskou silou, roztrhal potrubi ve znacne delce a rezervni ventilacni sachtou zacal jako drava bystrina stekat dolu, do ustredny, splyvaje po povrchu automatu. Vsechny elektricke draty, s nimiz plyn prisel do styku, vlivem mrazu se staly supervodici. A souhru impulsu vystridal chaos zmatenych proudu. Kaskadou se hrnouci helium vys a vyse zaplavovalo casti velinu; supervodivosti zachvacene automaty jeden po druhem vypovidaly sluzbu.
V pilotni kabine, ktera lezi primo pod velinem, takze strop jedne je podlahou druhe, zdrzoval se tehdy — byly tri hodiny ctyricet sedm — pouze jeden clovek, astrogator Songgram, ktery mel sluzbu. Nemohl uzavrit hlavni privod tekuteho helia, ani spustit hermeticke izolacni steny, ani ucpat trhliny v plasti rakety provizornim tesnenim; nektere elektricke mozky byly ochromeny uplne, jine fungovaly jako by zesilely a prekrucovaly rozkazy a vysilaly ve zlomku vteriny desitky protichudnych prikazu. Songgram se nemohl s nikym dorozumet a byl stezi s to ohlasit poplach nouzovou fonickou siti, protoze jeji kabely v urcitem miste prisly do styku s tekutym plynem.
Byl sam pred tabulemi ciferniku a ukazatelu, ktere uz nic nemerily a neukazovaly. Vsechna kontrolni svetla se rozzihala a hasla bez spetky smyslu, bloky transformatoru se trasly, jedny obvody odpadaly, v ostatnich pretizeni spalovalo cele serie pojistek, takze plameny fialovych vyboju ozehovaly izolacni desky. Songgram vedel, ze drive nebo pozdeji helium hromadici se nad jeho hlavou vyplni ustrednu az do stropu a ochromi i ten nejhloubeji skryty elektricky rozvod z hlavnich atomovych reaktoru, coz se rovnalo zniceni cele rakety.
Neni znamo, co si myslil, ale vsechno, co delal, bylo zaznamenano, protoze registracni pristroj pracuje automaticky, na principu supervodivosti. Nebyl tedy ochromen. V pilotni kabine bylo stale chladneji, se stropu, ktery nesl silnou vrstvu kapalneho helia, cisel desivy chlad, na tabulkach pultiku se usazovala jinovatka, dech se dral z ust v podobe bile pary a nahore helium stale kypelo, sumelo a zaplavovalo vyssi a vyssi oddily automatu a otvorem v panceri rakety unikaly kazdou vterinu stovky a stovky krychlovych metru vzduchu. Songgram se znovu pokusil spustit odstrediva cerpadla, na dalku rizene izolacni steny a zapnout nouzovou sit, vedouci rovnobezne se siti hlavni — nadarmo.
Zbyval jediny zpusob. Vedel, ze helium nadrzene asi v metrove vrstve nad nim zacne stekat do pilotni kabiny, otevre-li ventilacni otvory ve strope. A nez vyplni pilotni kabinu, vynori se automaty v ustredne, teplota nahore se zvysi, ne o mnoho, ale prece dostatecne, aby automaty mohly zacit normalne fungovat a pak jiz dalsi privod helia samy prerusi. Elektricke rizeni bylo uz zablokovano. Musel tedy zaklopky otevrit rucne pomoci volantovych matic v bocni stene pilotni kabiny. Kdyby otevrel pouze jednu zaklopku, stacil by jeste uteci z kabiny, ale nebyl si jist, zdali takto vzniklym odpadem bude z velinu vytekat vice helia nez do ni proudi prasklym potrubim. Ale jistota byla velmi nutna. Kdyby otevrel vsechny ventily, nestacil by uteci. Kapalne helium zmrazuje tak rychle, ze clovek, ktery se do neho ponori, zmeni se ve vterine ve sklenenou mumii.
Naposledy zkousi Songgram zapnout odstrediva cerpadla — bezvysledne. Pak prestal mackat kontakty. Ctyri a jednu tretinu vteriny nepodnikal nic a pak zacal otvirat jednu zaklopku po druhe. Stacil otevrit ctyri. Ctyrnasobnym vodopadem zacalo vtekat helium do pilotni kabiny, automaty nahore se vynorily a vsechno se delo tak, jak predpokladal. Jedny automaty uzavrely privod helia, jine zapnuly cerpadla, ktera vysala plyn z pilotni kabiny, dalsi zalepily trhlinu plombou z rychle tuhnouciho kovocementu; aby odlehcily stropu velinu, vypnuly gravitacni soustroji a postupne spoustely hermeticke uzavery uvnitr GEY, aby se vyparujici helium nemohlo smisit se vzduchem v obytne casti rakety. Pak se z nouzovych otvoru vynorily zastupy mechanoautomatu, vklouzly do rezervni sachty mezi izolacni prepazky velinu a pod prasklou nadrz s vodou. Pracovaly nepretrzite do sesti hodin do rana, kdy byly ve vnitrku rakety odstraneny posledni stopy katastrofy.
Jen nekolik osob bylo zraneno ulomky potrubi, ktere prasklo ve tretim a ctvrtem poschodi. Kdyz jsem osetril ranene, sel jsem s Yrjolou do vysusene a jiz opravene pilotni kabiny. Kdyz jsme ji opousteli, bylo jiz skoro sedm hodin. Chodby naplnovalo svetlo umeleho svitani, bylo ticho a prazdno. Yrjola presel to misto chodby, kde se nase cesty dvojily, a sel dale jako kdyby me nemohl opustit. Najednou, uz prede dvermi nemocnice — vracel jsem se totiz k obetem katastrofy — zustal stat.
„Kdybych nebyl delal ten vypocet…“
Tazave jsem na neho pohledl. Nedival se na mne.
„Nemohl jsem si to odpustit… On nemusel… vis? Stacilo otevrit jediny ventil. Mel nadeji.“
Pochopil jsem.
„Nevedel?“
„Nemohl vedet. Aby provedl vypocet, potreboval by nekolik minut. Nedopral si je.“
Mlcel jsem. Jeste mi tanul pred ocima obraz, ktery jsem si odnesl z pilotni kabiny: prazdna velka mistnost, odstranene stopy katastrofy, a socha astrogatora s rukama na poslednim, do konce nedotocenem kole. Yrjola tiskl mou ruku silneji a silneji.
„Tys… ho neznal…“
Umlkl a ja jsem letos po druhe uvidel plakat muze.
Pristiho dne zacali inzenyri pokryvat vrstvou kovu plast GEY v miste, kde byl protrzen. Byly otevreny nouzove vychody a na vnejsi stranu plaste rakety nastoupila ceta mechanoautomatu. Ameta pro mne prisel do nemocnice. Naskytala se totiz jedinecna prilezitost podniknout vylet do vzduchoprazdna.
Tam, kde se na nejdolejsi palube sbihaly chodby, byly prace v plnem proudu. Z sachty se kazdou chvili vyklonil nejaky automat. Ostatni, ktere cekaly u transporteru, vykladaly na nej nastroje a kov; potom obrneny stroj, aniz se obratil, vycouval pozpatku do vytahu krokem tak tezkym, ze se zdalo, ze se pod nim pronasi podlaha. Zajemcu o prochazku na vnejsi strane GEY se naslo neobycejne mnoho, museli jsme tedy hezkou chvili cekat, nez na nas doslo. Konecne jsem byl v tlakove komore. Ameta, pripraveny jiz na cestu, pomohl mi navleci skafandr. Vlezl jsem do neho siroce rozsklebenym otvorem pro hlavu, pak mi vlozili na ramena kulatou, vpredu a vzadu sklopenou desku,
