rozhorivala nehybnymi plameny. Zahledel jsem se do dalky, jako kdybych se dival do nekonecnych, obrovskych zastupu dni, ktere prijdou, jako kdybych videl nesmirne poklady, jimiz me zahrnou — a citil jsem, jak hlasite mi busi srdce a bylo mi tak smutno a tak stastne…
Spolecensky vecer se protahl do pozdni noci. Konecne se hluk v sale pozvolna utisoval a zdalo se, ze svetla temneji. Citil jsem unavu; nastavaly chvile, kdy se vsude mlcelo a kdy bylo slyset jen lehke kroky obsluhujicich automatu. V jedne takove chvili zaintonoval nekdo neobycejne starou pisen. Melodie se zacatku klopytla, prejimana jednemi ci druhymi usty, konecne obehla dokola a chytla vsechny. Mne stejne jako ostatnim nekdy vypadla misty slova. Malokdo si je pamatoval. Byla prastara, podivna, sotva srozumitelna: o lidech vyobcovanych, mucenych hladem a jejich posledni bitve. Kdyz nektere hlasy umlkly, valila se pisen dal jako kamen ritici se po svahu, pak vzplaly jine hlasy, zvedaly ji, a tak znovu vzletla, znovu rostla. Hned za sebou jsem slysel mohutny bas. Obratil jsem se. Stal tam Ter Akonjan. Jeho tvar vypadala, jako kdyby se v ni vice nez jindy soustredila pochmurna krasa hor, v nichz se narodil, a on, ktery snad nejvice z nas touzil po mezihvezdne pouti a zasvetil zivot, aby se uskutecnila, stal a zpival starou hymnu Pozemstanu a ze zavrenych oci mu kanuly slzy.
O deset dni pozdeji probudil me v noci zvonek z nemocnice: prisla tam rodicka. Hodil jsem na sebe plast, nahledl jsem do Anniny loznice: jeji luzko bylo netknute. Vecer rekla, ze musi ve Schreyove laboratori dokoncit nutnou serii pokusu a ze se vrati dosti pozde. Podival jsem se na hodinky, byly bezmala tri hodiny. Dopalilo me to. Uminil jsem si, ze ji rano reknu nekolik trpkych slov a sjel jsem do porodniho salu. Ve ztlumenem svetle jsem spatril Milu Grotrianovou, zenu astrofyzika Rilyanta. Rodila poprve a byla trochu rozcilena. Ptal jsem se, kde je jeji manzel. Ukazalo se, ze sleduje v observatori nejake dvojhvezdy. Abych zahnal jeji strach, zacal jsem si zertem narikat na nas spolecny trpky udel — prehnanou pracovitost manzelu a manzelek. Rilyant telefonoval kazdou chvilku a ptal se, jak porod probiha; protoze me to rusilo, rekl jsem mu nakonec, aby si hledel sve hvezdy a ja ze si budu hledet jeho zeny…
Porod pokracoval zvolna, ve ctyri me znepokojil tep plodu; cekal jsem nejakou dobu, spolehaje se na silu prirody, ale kdyz srdicko nenarozeneho zacalo zrejme slabnout, rozhodl jsem se, ze dam Mile injekci. Pripravil jsem si nastroje a nasel na velmi bile zenine ruce modrou zilku.
„Nebude to ani trosku bolet,“ rekl jsem, „pozor, no, a uz to je…“
Ze strikacky mizela pruhledna tekutina. Kdyz jsem ucitil odpor pistu, vytahl jsem strikacku. V temze okamziku strop nad nami zasvitil cervene a soucasne vykrikl rincivy hlas, prichazejici ze vsech rohu mistnosti:
„Pozor! Poplach druheho…!“
Vtom jsem uslysel ostry tresk. Podlaha pod nohama se zatrasla a vsechna svetla zhasla. Zustal jsem v uplne tme nad luzkem rodicky. Vterinu bylo ticho tak naproste, ze jsem slysel, jak se pri dychani tre jeji kosile o pokryvku, kterou byla prikryta. Zacal jsem smatrat po vypinaci nouzovych svitilen — vzpomnel jsem si, ze je v hlavach postele. Nez jsem jej nasel, pocitil jsem neobycejne prudky naraz, jako kdyby do podlahy salu uderilo neviditelne kladivo a soucasne se ze skrytych reproduktoru zacal valit kovovy rinkot, stupnujici se do krecoviteho vyti.
„Milo!“ vykrikl jsem, „drz se luzka, Milo!“
Naraz mne vymrstil od luzka, upadl jsem a ztratil orientaci.
Vyskocil jsem, narazil hlavou o nejakou prepazku, prisel novy naraz, zavravoral jsem, natahl ruce pred sebe. Vsechno se odehravalo potme, pred ocima mi tancily nejake barevne skvrny, nadarmo jsem trestil zraky do tmy, abych vubec neco uvidel. Necitil jsem ani nejslabsi strach, pouze nesnesitelnou bezmocnost, ktera se menila v hnev. Tu z hlubin hlasu, ktere nad nami jecely jako sbor zatracencu, ozval se kvilivy lidsky hlas, zapasici s nejvyssim vypetim sil o dech:
„…poplach… tretiho stupne… zapinam… nouzovy proud… pozor…“
Pak dvakrat zaburacelo, jako kdyby zrovna vedle mne vybuchla naloz traskavin a stale slabsi hlas vykoktal, ze jsem se spis domyslil, nez uslysel:…..konec…gravitace…“
Me telo ztracelo vahu. To jsem pekny hlupak! mihlo se mi hlavou. Proc u sebe nemam svitilnu?
Nenosil jsem ji, protoze se zdalo, ze osvetleni je naprosto zajisteno pred poruchami. Zustal jsem viset ve vzduchu, bezmocny jako stene, chycene za krk; nemohl jsem dosahnout nohama na podlahu a volal jsem zoufale:
„Milo! Promluv!“
Svetlo se rozzehlo. Horela nizko umistena zelena nouzova svetla. Visel jsem sikmo ve vzduchu ve vzdalenosti asi ctyr metru od luzka. Mila napul sedela, jednou rukou si tiskla bricho a druhou se krecovite drzela kovove pelesti. Po nekolika marnych pokusech se mi podarilo dostat se k ni. Byla neobycejne bleda. Pohledli jsme si do oci. Pokousel jsem se o usmev.
„To nic, bude to nejaka mensi porucha!“ zvolal jsem, prestoze me nemohla slyset. Vyti nad nasimi hlavami neustavalo. Novy naraz me div zase neodhodil od luzka.
Chvatne jsem se privazal popruhem k pelesti, abych mel volne ruce. Raketou zase probehl otres, ale tentokrate jiny. Vzdy po nekolika vterinach se opakoval pekelny svist, zakonceny dutou ranou. Pochopil jsem: hermeticke prehrady oddelujici neprodysne jedny prostory GEY od druhych, se postupne uzaviraly. To nebyla porucha, ale katastrofa.
Primo pred sebou jsem mel Milinu tvar s obrovskyma vytrestenyma ocima. Jeji telo se prohnulo, kricela neco, co jsem neslysel. Prilozil jsem hlavu k jejim ustum.
„Mami, mami…“ doletal ke mne hlas, jako z velke dalky. Dalsi bouchnuti zapadajici prehrady, snad primo za dvermi salu. V tomto okamziku, ve zlomku vteriny jsem si uvedomil najednou dve veci: ze porod pokracuje a nic krome smrti jej nemuze zastavit a ze Annina laborator je zrovna pod pancerovym plastem rakety v nejvyssim patre. Pred ocima mi vyvstalo bezbranne drahe telo a masy zeleza riticiho se tmou. Jako by mi nekdo vrazil nuz do srdce. Cely jsem se schoulil a uskocil jsem, abych tam bezel, abych holyma rukama rozbil ocelove steny, abychom zahynuli spolecne. Trhal jsem sebou jako sileny, protoze jsem zapomnel na popruh, kterym jsem se pred chvili sam privazal k luzku.
Rodicka se svijela, jeji siroce otevrena usta kricela. Prestal jsem sebou zmitat. Natahl jsem ruku, ucitil jsem horkou, vlhkou hlavicku a krvi slepene vlasky ditete. Prizracne svetlo nouzovych lamp se traslo, me telo ztratilo vahu, nastroje poletovaly okolo nasich hlav, v jistem okamziku se vznesla velka sklenena nadoba s krvi pro transfuzi do vzduchu, preletela okolo meho spanku, zaleskla se cervenave proti zelenemu svetlu a odrazila se od steny prepazky. Mila stenala — neslysel jsem to, videl jsem pouze bolesti rozchlipene rty, lesk zubu.
Nad nami se prevalovalo vyti, bublani, praskot. Naklonil jsem se jeste vic, zaclonil jsem svym telem jeji bricho, kterym probihaly vlny kreci. Svetlo zablikalo, jeste vterinu jsem videl lampy jako fosforeskujici koule, pak nastala tma a zaroven s ni naproste ticho, v nemz se najednou ozval slaby, ale dobre slysitelny plac. V leve ruce jsem drzel, sam nevim jak dlouho, nastroj, po hmatu jsem nasel pupecni snuru — stiskl jsem ji. Podarilo se mi dosahnout na stolek, vytrhl jsem z krabicky rousku, slozil ji a ovinul jsem telicko novorozenete. Nahore neco cinklo.
„Drz se,“ vykrikl jsem na zenu, ale ocekavany naraz se nedostavil. Reproduktor delsi dobu cinkal, pak se ozval znamy hlas. Mluvil Yrjola.
„Pratele, at jste kdekoli, zachovejte klid. GEA se srazila s malym kosmickym telesem. Situaci jsme zvladli. Prechodne je pet hornich palub rakety oddeleno od ostatnich casti letadla. Zachovejte vsichni klid a zustante na svych mistech! Zapojujeme nyni nouzove gravitacni soustroji, pripravte se, ze pritazlivost zacne zase pusobit. Za patnact minut budeme vysilat dalsi zpravy.“
Reproduktor cinkl a nastalo ticho. Svetla zase zaplala. Ozyvalo se dute, caste bouchani: gravitace se vracela, na podlahu padaly nastroje, nadoby, pristroje, nejake sklo se rozbilo a strepy se hlucne rozprskly po kamennych deskach. Musel jsem chvili zapasit s uzlem na popruhu, jimz jsem se privazal k luzku; kdyz jsem se uvolnil, zanesl jsem dite do umyvarny. Z kohoutku tekla tepla voda. Dite se pri koupani zacalo hybat, plakalo stale hlasiteji a mzouralo velkyma modryma ocima. Zalepil jsem mu ranku na brisku a vratil jsem se k matce, jeste stale zaposlouchan do toho, co se odehravalo vne salu. Napred bylo slyset vzdalene bublani, jako by z vysky padaly cele kaskady vody. Pak horecne busila kladiva a ozvalo se syceni plynu, ktery pod tlakem unikal z uzkeho potrubi; neco zaskripelo, nejaka obrovska sila vlekla po drsnem povrchu tezky predmet; vtom jsem zaslechl kratky hvizdavy zvuk, ktery zaplavil me srdce teplem: nekde se rozjel vytah.
Plynuly minuty. Mila, velmi unavena, lezela naznak, jeji tvar byla drobna a detska, podobna tvaricce ditete, ktere jsem stale jeste drzel v rukou, zavinute do rousek.
Uz jsem udelal vse, co jsem udelat mel, myslil jsem si: dite zije, s Milou je to v poradku, ted mohu odejit… Ale stal jsem dale. Otevrely se dvere, vstoupil doktor Schrey. Za nim nesl automat vysoko zvednutou kulatou lampu. Vydavala silne, mlecne bile svetlo. Jak kracel, stiny predmetu, okolo nichz sel, pohybovaly se jako zive, splhaly
