ktera se podobala velkym krajkovym okruzim, jaka se nosila ve staroveku s tim rozdilem, ze misto krajek byla z kovu a byla dosti tezka, protoze je v ni umisten prenosny, vyhrevny atomovy reaktorek i dychaci pristroj. Na desku mi nasadili pruhlednou prilbu, pred ocima se valcovite zaoblujici. Pri kazdem pohybu jsem citil, jak se mi po tele presouvaji silne vrstvy skafandru, vnejsi kovova, pokryta lisovanou stribrnou plsti, a vnitrni, na omak atlasova; v gravitacnim prostoru nebyl ovsem pohyb v takovem odevu lehky. Postrcen zezadu, dostal jsem se do tlakove komory: v okamziku, kdy jsem si nasadil prilbu, svetla pohasla v nazloutly prisvit a ja ztratil Ametu z oci.
Automat u vychodu zkontroloval poslednim obradnym pohybem tesneni mych kyslikovych zaklopek, pak se vnitrni dvere zasunuly. Nekolik vterin bylo slyset stale tissi syceni vzduchu, pak se pomalu otevrely vstupni dvere u mych nohou, protoze je vnitrni tlak uz nepridrzoval. Pocal jsem sestupovat po zebriku, pak se poprve po ctyrech letech octly napred nohy, pak trup a hlava, na vnejsi strane rakety.
Drzel jsem se posledniho pricle zebriku a polozil jsem nohy na pancerovy povrch GEY; magnety podesvi se pevne prichytily. Postavil jsem se. V ocich jsem jeste mel zablesky svetla, ktere jsem si pod vicky prinesl z rakety. Po nekolika vterinach zhasly posledni a ja jsem prohledl. Vnejsi plast GEY byl zcela nehybny — pri vytvareni umele gravitace rotovaly jako obrovsky kolotoc pouze vnitrni obytne mistnosti. Tady, kde jsem stal, vladla absolutni nehybnost. Nakupena mracna Mlecne drahy obihala tmu nezmernym kolesem, ktere predstiralo, ze je to obzor.
Skafandr ztratil vahu, pripadal jsem si bezbranny, nahy, celym povrchem tela vydan vsanc kosmicke prazdnote. Ze strachu, aby me nejaky neprozretelny pohyb neodtrhl od pancere ve tme neviditelneho, klesl jsem na nej a pritiskl jsem se k jeho tvrdemu povrchu. Vzpomnel jsem si, ze me spojuje se vstupnim otvorem dlouhe jistici lano, kterym byl skafandr opasan, drive nez jsme vysli ven. Hledal jsem horecne jeho karabinku a nahodou jsem zmackl vypinac magnetu a zritil jsem se do prazdna. Rozsirenyma ocima jsem pozoroval, jak se lano line rozviji a tvori poletujici volne smycky (bylo nafosforizovano). Natahovalo se, napinalo jako dlouha pupecni snura, az jsem zustal viset sikmo nad raketou — nebo pod ni — protoze ztrata gravitace porusila orientacni smysl. Pohnul jsem se, zvedl jsem hlavu — cerno a hvezdy; pohledl jsem pod nohy — hvezdy. Na vsech stranach mrtva temnota a v jejich propastech vychladly hvezdny prach. Dostal jsem prudkou zavrat a krecovite jsem zavrel vicka. Tep vyplnoval dutym zvukem maly prostor vzduchu kolem hlavy. Znovu jsem otevrel oci. Od znameho obrazce Velkeho vozu sklouzl muj pohled niz. Tam mezi? — a a — Cassiopey svitila nehybna zlutava jiskricka — Slunce; byla tak miziva, tak nepodobna vsem mym vzpominkam, ze jsem nepocitil ani nostalgii, ba ani udiv, ale jen lhostejnost, pod niz se skryvala nevira, nepristupna rozumovym argumentum, ze toto zrnicko prachu, nicim se nelisici od tisicu ostatnich, je svetlem me vlasti.
Chtel jsem se podivat na GEU. Myslil jsem, ze uvidim, jak se vznasi v prostoru jako temne, stihle vreteno — ale neuvidel jsem nic. Po druhe mi sevrela hrdlo priserna hruza; hlavou mi slehla desiva myslenka, ze se lano uvolnilo a ja zustal sam v cernem nekonecnu. V zachvatu panickeho strachu zacal jsem sebou divoce zmitat, abych se neceho zachytil, abych se pritiskl k nejakemu pevnemu bodu. Nadarmo jsem se svijel jako slepy cerv. Srdce mi tlouklo jako kladivo, oci bloudily po horizontu. Vsude miliardy nehybnych hvezd, z nichz vychazelo svetlo tak slabe, ze jsem v nem nevidel ani sve vlastni natazene ruce, jako bych se sam rozpustil v teto cerni, ktera vsechno rozleptavala. Existoval pouze sum krve a cerne nekonecno — nic vice.
Najednou se v mem zornem poli ukazal dlouhy bily had: lano, ktere me spojuje s raketou. Napjal jsem zrak, az to zabolelo, zahledl jsem GEU, ci spise vytusil jsem jeji rybi tvar z toho, ze na jistych mistech prostoru nesvitily hvezdy. Takto, jako cerny stin, odrazela se raketa od jiznich galaktickych shluku. Chvatne jsem svinoval lano a za chvili jsem obema koleny najednou narazil na plast rakety. Vzpomnel jsem si na magnety v botach — zapnul jsem je. Ted jsem mohl chodit. V cerni, ktera me obklopovala, zablysklo najednou zelene svetylko — lampicka, jakou ma vzadu limec kazdeho skafandru. Kdosi tam stal a dival se na pracujici mechanoautomaty. Priblizil jsem se k tomu mistu. Mechanoautomaty dvema radami obstoupily trhlinu, zejici v panceri. Nekolik priclonenych reflektoru osvetlovalo pracoviste. V jejich svetle bylo videt zubate okraje trhliny, vrhajici obludne stiny, zkroucene a zprohybane zarem, jaky tu panoval ve chvili srazky. Zatim co jedny automaty odrezavaly tyto ocelove cary, zasivaly ostatni ranu bici elektrickych plamenu a dalsi, ktere je nasledovaly, obrusovaly svary. Zpod jejich ramen vyletovaly do tmy trsy fialovych a zlatych jisker. Byla to neobycejna podivana, jako kdyby nejaci tvorove schouleni pod vecnymi hvezdami tvorili barevne, okamzik trvajici vesmiry, ktere ve chvili vzniku ihned hasly. Na druhe strane zarilo druhe zelene svetelko. Zamiril jsem k nemu. Znovu me obklopily hvezdami prosycene tmy. Nechtelo se mi verit, ze se GEA opravdu pohybuje. Presvedcoval jsem se o relativite pohybu: rychlost je prazdnym pojmem, neudame-li soustavu, v niz se pohyb deje.
Z pocatku se mi zdalo, ze clovek, ktery tu stoji sam, je Ameta, byl vsak vyssi nez pilot. Zvedl jsem ruku, abych mu ji polozil na rameno. Sama klesla dolu. Byl to Goobar. Stal s rukama zkrizenyma na prsou, matne osvetlen nedalekym mihotanim jisker, a s pohledem uprenym do nekonecne prazdnoty vesmiru se usmival.
POCATEK EPOCHY
Nevim, kdy jsem se do Anny zamiloval. Muselo k tomu dojit davno, ale pochopil jsem to az pri katastrofe, ktera nas oloupila o druha. Nase souziti nebylo ani ted pasmem dni lehce a klidne se odvijejicim, cesta nesla s sebou prilis mnoho udalosti, s nimiz jsem se nedovedl vyporadat, byval jsem rozzlobeny, bezradny a zdrceny tragickymi udalostmi, avsak tehdy ji miloval i muj smutek, a vzdycky jsem po ni tesknil, i tehdy, kdyz byla nejbliz.
Po dlouhe mesice jsem pracoval do pozdni noci. Spim pak obycejne tezkym spankem, rano se probouzim omameny, nevim, kdo jsem a jak se jmenuji a musim to teprve hledat v pameti, ponorene jeste ve snu, zatim co ja jiz bdim. Tehdy v teto chvili hledani cesty k sobe, jako prvni prichazelo vedomi jeji existence, naplnovalo me celeho a jako kdyby vystupovalo z tela, rozsvetlovalo pokoj a kazdy predmet, na nemz spocinuly oci. Zdalo se mi, ze bych byl jednim z nejbohatsich lidi na svete i kdybych ztratil vsechny vzpominky, celou minulost, a nepamatoval se na nic, krome na ni. Vecer jsme chodivali na vyhlidkove paluby, tam, kde jsem ji kdysi libal pod hvezdami. Divali jsme se do temnot, uvedomujice si vzajemnou pritomnost, aniz jsme se sebelehceji dotkli druh druha. Vysoko zarily shluky Plejad, mohutne perute svetel leticich prostorem. Jednou prerusila Anna mlceni slovy:
„Muj mily — tam okolo tech slunci krouzi planety, obydlene zivymi bytostmi, vid?“
„Ano,“ odpovedel jsem, neveda, kam smeruji jeji myslenky.
„Takovych planet, obydlenych zivymi, rozumem obdarenymi bytostmi musi byt v galaxii miliony — to je zcela jiste.“
„To je zcela jiste.“
„Pak tento cerny prostor neni mrtvy ani prazdny, jestlize jej miliony zivych tvoru neustale pronikaji svymi pohledy.“
Jak me prekvapila jeji slova, tak prosta a tak prirozena!
Samozrejme — uvazoval jsem — Anna ma pravdu, a kdyz se divam na chladne ohne Jizniho Krize, muj pohled se snad potkava s pohledem neznamych bytosti, ktere, i kdyz se od nas lisi, i kdyz vyrostly pod jinym sluncem, stejne jako my vidi hruznou, vecnou krasu vesmiru.
Ctyri mesice po katastrofe jsem obdrzel starosvetsky vytisteny listek se slovy:
„Skupina biofyziku na GEI klade si za cest zvati Vas na sirsi zasedani ve Velkem sala Ustavu, ktera se kona v osmnact hodin mistniho casu. Na programu:
1. Predbezna zprava profesora Goobara.
2. Diskuse.
Predbezna zprava se tyka problemu transgalaktickych letu.“
Jeste nikdy se cas nevlekl tak nesnesitelne jako toho dne. Pri praci v nemocnici jsem se neustale dival na hodinky. Rozhodl jsem se, ze na schuzi prijdu v pet, ale octl jsem se v okoli Velkeho salu Ustavu biofyziky jakoby nahodou uz ve ctyri, v presvedceni, ze tam nikdo nebude. Jaky byl muj uzas, kdyz jsem uz zdaleka uslysel sum hlasu. V pet hodin dvacet minut byl uz sal plny, ze nebylo mistecka volneho. Ze sveho mista, v hornim rohu amfiteatru jsem videl more pohybujicich se hlav, ve vsech ulickach stali namackani lide, volna byla jen uzka prostora pod cernymi tabulemi. Byla zde cela posadka GEY; laboratore a paluby se vyprazdnily, jen jediny clovek —
