tedy, avsak nerozplynul se v nem jeste lehky udiv, ze stoji sam, vyvysen na zulovy podstavec.
Songgram, kdyz se ho socharka ptala na jeho nazor, rekl pouze:
„Mas ve mne vice duvery nez ja sam…“
Ctyri leta se cernaly na vypouklem kotouci umistenem pred hlavni armaturou kormidel cislice „281,4°“ a — 2,2°“, ktere oznacuji v stupnich galaktickou delku a sirku naseho kursu. Stribrny bod predstavujici raketu se blizil na velke hvezdne mape k polovine drahy, avsak nebe zustavalo nehybne. Jen necetne, nejblizsi hvezdy se line pohybovaly na cernem pozadi. Modre zarici Sirius se zvolna plazil k cervene Beteigeuse, hvezdy Centaura zarily stale nadherneji, avsak krome astrofyziku nikdo nemeril beh casu zmenami tak mizivymi ve srovnani s vecne mrtvou propasti, ktera lezela kolem nas. Zdalo se, ze dokonce i cas zamrza uvnitr rakety, kazdy nastavajici den byl podoben uplynulemu, umely cyklus rocnich dob uz zadneho neklamal a zmeny jsme pozorovali pouze na novych lidech, kteri se mezi nami objevovali, prestoze jsme byli uzavreni v hermetickem plasti rakety.
Jednou, kdyz jsme si hrali, zeptal se me ctyrlety Tembharuv syn (narodil se uz na rakete):
„Strycku, jak vypadaji opravdovi lide?“
„Co to rikas, chlapce,“ zvolal jsem, „jaci opravdovi lide?“
„No, ti na Zemi.“
„Ale prec my jsme se Zeme,“ odpovedel jsem, premahaje vzruseni. „Tvuj otec, tva matka, my vsichni… presvedcis se o tom sam, az se tam vratime. Vidas ostatne vselijake pribehy o zivote na Zemi a vis, ze lide na Zemi jsou uplne stejni jako my.“
„Ale,“ odpovedel chlapec, „to neni pravda, to je jenom video…“
Starsi deti nam pripominaly svou existenci nekdy nadmiru zivelne; vlastni park pro ne byl prilis tesny a pri rostouci expanzi svych her poradaly velke honby a lovy s revem rozlehajicim se pres cela patra GEY.
Cas plynul. Chlapci se stavali muzi, devcata dospivala v zeny, v atelierech a laboratorich se objevovaly stale nove mlade tvare. Zmeny se neomezovaly samozrejme pouze na doplnovani vedeckych a umeleckych kolektivu. Mnoho z nas ma mezi svymi nejblizsimi, krome pribuznych, kolegu, pratel, take mlade lidi, kteri budto prichazeji s duvernymi sdelenimi, anebo hledaji radu a pomoc. Takto navazane znamosti se nezridka meni v pratelstvi. Je to ukaz radostny i zarmucujici. Radostny, protoze mladi pritahuji jen ti, kdo vlastnim zivotem vytvorili hodnoty hodne nasledovani. Zarmucujici — protoze prvni takovy host zpravidla zvestuje, ze jsme prekrocili hranice vlastniho mladi. Nils Yrjola me navstevoval casto. Byl to ted neobycejne hubeny, vytahly chlapec, ktery ukazoval zuby nejen pri usmevu, ale i pri reci, jako kdyby vyrcena slova nakusoval jako male, stavnate plody. Byl neobycejne bystry a jeho vlohy byly tak smichany s podivinstvim napul detinskym, ze jeho automaty ve snaze oddelit ryzi kov od strusky se pri teto praci primo zalykaly. Stari odbornici, kdyz si prohlizeli jeho matematicke prace, kleli a zaroven se usmivali, protoze i jeho podivinske vytvory mely zvlastni rozmarny puvab. Tvorili nerozlucnou dvojici s Viktorem, o rok mladsim synem profesora Trehuba; mohli jste je najit na nejnepravdepodobnejsich mistech, zabrane v debatach, z nichz odchazeli s rozpalenymi hlavami.
Jednou vecer Nils, v jehoz chovani jsem v posledni dobe pozoroval zmenu — stal se zamlklym a casto se zahledel do prazdna — priznal se mi po obradnem a ostychavem uvodu, ze pise basne. Prinesl jich napred nekolik; cetl jsem je v jeho pritomnosti a protoze jsem citil, jak napjate sleduje moji tvar, snazil jsem se, aby zustala bez hnuti, protoze to byly velmi bidne verse. Brzy se objevil s tlustym svazkem novych. Touzil v techto rymovanych filosofickych traktatech po zmaru, snil o nicote jako o uteku pred utrpenim. Vytusil jsem zdroj techto pochmurnych nalad, protoze v nasledujicich basnich — nosil jich cim dal tim vic — se objevila zahadna zena. Byly v nich, zvlaste v metaforach, jiste osobite rysy. Jednou jsem si uz nemohl odpustit otazku:
„Napsal jsi tady:,tve oci cerne jako nebe' — jak to, vzdyt…“
„No, ona ma cerne oci,“ odpovedel a zacervenal se.
„Ale nebe je prece modre!“
Pohledl na mne uzasle a vykoktal:
„No, ano… ale ja jsem mel na mysli to skutecne nebe…“
Tak tedy pozemske nebe, tu blankytnou modr, kterou denne vidal v parku GEY, tu jiz pokladal za vylhanou v protikladu k bezmezne cerni obklopujici raketu. To si myslil on, jemuz pri odletu bylo ctrnact let.
Kdovi, uvazoval jsem, kolik takovych novych asociaci vznikne v myslich tech, kdo se narodili na GEI.
V den ctvrteho vyroci odletu se Zeme se konal uz tradicni spolecensky vecer posadky.
V tomto roce se konal vecirek ve velke sloupove sini. Jiz brzy vecer se naplnila lidmi. Kdyz jsem prisel s Ter Haarem, fyzikove z Rilyantova a Rudelikova kolektivu prave demonstrovali na svetelnych modelech cinnost dezintegratoru.
Je to vrhac zarive energie tak mocny, ze jeden jeho vyboj muze rozmetat v nic asteroid stredni velikosti. Spolu s radiolokacnim zarizenim chrani GEU pred srazkou s kosmickymi telesy, protoze pri sve obrovske rychlosti raketa neni s to provadet uhybne manevry, a jediny zpusob, jak zamezit katastrofe, je rozbiti telesa, s nimz se setka, zarivym vybojem. Podivana, jakou fyzikove pripravili, byla skutecne impozantni; scenou byl stred salu a v tomto prazdnem prostoru se odehralo „drama“ atomizace kusu hmoty, ktera zkrizila drahu rakety. V sale bylo tma, model rakety a meteoru vydavaly blede, fosforeskujici svetlo, a kdyz uz se zdalo, ze je srazka nevyhnutelna, vyletl ze strely paprsek ostry jako jehla a promenil ulomek skaly v rozzhaveny mrak. Kdyz se rozzala svetla, obklopili zvedavci fyziky a rozvinula se vasniva diskuse, do niz se brzy pisklavymi hlasy vmisily matematicke analyzatory. Ter Haar a ja jsme odesli na chvilku do parku; kdyz jsme se vraceli, uvideli jsme v chodbe pred vchodem do sloupove sine tri lidi, kteri sedeli ve vyklenku proti akvariu, Byli to Ameta, Nils Yrjola a paleopsycholog Achelis.
„Udobi nekolika tisic let,“ rikal paleopsycholog, „je v meritku biologickeho vyvoje mizive a stavba nasich tel, smyslu mozku, je stejna jako u lidi staroveku, presto vsak pro Argonauty bylo Stredozemni more prostorem bez hranic, zatim co my vzdalenosti Zeme od Slunce rikame ‚slunecni krok'; po nas mozna prijdou kosmonauti, pro ktere bude krokem cesty kiloparsek…“
„Cozpak neni mozno srovnavat astronauty s Argonauty,“ rekl Ameta. Po jeho tvari se pohybovaly zelenave a stribrite stiny.
„Velikost odvahy se ovsem neda merit velikosti dobyteho prostoru. To by byl nesmysl. Hlavy starovekych lidi sotva vycnivaly z mlh magickych pover, vsude videli zpivajici netvory, draky, bohy, a presto se plavili porad dal…“
„Srovnavani lidi ruznych epoch se mi zda trochu nebezpecne,“ poznamenal Nils, „lide ve staroveku byli prchlivi, nevyrovnani, meli stejne blizko k slzam jako k bojovemu nadseni…“
Ameta zvedl oci. Proti nemu za sklenenou deskou se pohybovaly hlavy ryb, ktere se dotykaly otevrenymi hubickami sklenene steny, jako kdyby potaji naslouchaly rozmluve.
„Byli to velice obycejni a velice dobri lide,“ rekl pilot, „a dovedu je dokonale pochopit. Meli odvahu snit, a ze sve sny odivali do pohadkoveho a pro nas nepochopitelneho roucha… to je vedlejsi. To, co jim prikazovalo opoustet rybarske osady a vydavat se na neprozkoumany prostor mori, je v zasade stejne jako to, co nas zene k hvezdam.“
„Jak to muzes rici?“ Nils vstal. „Staroveci lide delali objevy nahodou, pri honbe za vybajenymi, neskutecnymi cili. Byli to otroci baji.“
„Jsi nespravedlivy,“ poznamenal paleopsycholog. „Abych uvedl jen jeden z cele spleti mnoha cinitelu — v barbarske dobe byl kdysi zahadou mechanismus socialnich sil. Pri pohledu zblizka vypadal zivot jako vireni zrnek prachu ve svetelnem paprsku, preruseny kazdou chvili katastrofou. A zatim clovek touzil dopatrat se smyslu byti vlastniho i ostatnich lidi. Chtel je nalezt stuj co stuj, platil proto cenu logickeho nesmyslu a odchazel ze skutecneho zivota do pomyslneho zivota vecneho proto, aby dal pozemskemu zivotu smysl.“
Psycholog prestal hovorit, nebot videl, ze ho Nils neposloucha. Chlapec se dival do chodby. Prichazela odtamtud divka. Nils udelal krok vpred a vysel z naseho krouzku, aniz vedel, ze to ucinil. Devce se ohledlo. Z sera se vynorila druha postava. Viktor.
Oba dva prosli mimo nas a zmizeli nam z oci v dlouhem slouporadi. Nils strnul. Prsty jeho rukou udelaly lehky pohyb, jako kdyby neco mnuly. Najednou sebou trhl; jiste si uvedomil, ze je v ohnisku mnoha pohledu, narovnal se a prilis klidnym, zpomalenym krokem se blizil ke sklenene stene. Kousal se do rtu a hledel do zeleneho svetla, ktere se odrazelo v jeho nevidoucich, siroce otevrenych ocich. Tenkrat pri pohledu na toho chlapce jsem si vzpomnel, ze jsem jednou, kdyz jsem byl velmi mlad a nestastne zamilovan a smuten, celou noc bloudil venku a vratil se do chaty az rano, cely promokly, v satech umazanych od pryskyrice — bylo to v horach, tahla tezka mlha a huste mrholilo. Najednou me, celeho prokrehleho, vzpamatovalo prve zasvitoreni ptaka. Pristoupil jsem k oknu. Svitalo. Otevrel jsem siroce okno a dival se, jak se zeme a nebe stykaji v miste stale vice zaplavovanem svetlem; mlhy a mracna se
