vchodem do parku, uvedomil jsem si, ze po celou dobu navstevy jsem tak dokonale pustil z hlavy obavy, ktere me trapily, jako kdyby vubec neexistovaly. Rudelik mi pomohl, Ameta a Zorin to nedokazali. Proc?
Nejasne jsem citil, ze klid obou pilotu je vlastne zkroceni tehoz neklidu, ktery mucil take mne. Avsak Rudelik plne zabrany do sve prace nemel o nem ani tuseni. Jak jsem mu zavidel jeho matematicke starosti! Kdyz jsem takto uvazoval, objevil se na palube nejaky clovek, presel mimo mne a zmizel v zatacce chodby. Zvuk jeho kroku utichl a v prazdne prostore se ozyval jedine sborovy zpev deti, ktery sem zaznival z parku. Chtel jsem se v myslenkach vratit k Rudelikovi, ale neco mi v tom branilo. S neurcitym pocitem, ze se deje neco zvlastniho, jsem vstal. V tomto okamziku jsem si vzpomnel, ze za zatackou chodba konci u prepazky, oddelujici obytnou cast rakety od atomovych komor. Co mohl v teto slepe ulicce hledat clovek, ktery prosel okolo mne? Chvili jsem naslouchal — bylo ticho. Sel jsem k zatacce. Tam, v poloseru u pancerove steny nekdo stal a tiskl celo na kov. Kdyz jsem k nemu dosel na dva kroky, poznal jsem ho: byl to Diokles. V tichu zretelne zaznival vzdaleny zpev:
„Co tady delas?“
Ani se neuhnul. Polozil jsem mu ruku na rameno. Bylo jako ze dreva. V prudkem zachvatu strachu uchopil jsem ho za paze. Pokousel jsem se odtahnout ho od steny. Vzpiral se. Vtom jsem spatril jeho tvar, tak bezvyraznou a klidnou, jako kdyby se vubec nezucastnila tohoto zapoleni. Ruce mi klesly samy. V prazdne zatacce chodby zvonily dute detske hlasky:
„Diokle!“
Ticho.
„Pro lidskou lasku, Diokle! Rekni neco! Co je s tebou, nepotrebujes neco?!“
„Odejdi.“
V nahlem osviceni jsem si uvedomil, ze tato cast chodby je nejhloubeji do zadi vysunutym mistem rakety, mistem obracenym k Polarce. To znamena mistem blizsim Zemi nez kterekoli jine. Blizsim o nekolik desitek metru — v pomeru k svetelnym rokum, ktere nas od ni delily. Byl bych se dal do smichu, kdyby to nebylo k placi.
„Diokle!“ zkousel jsem to znovu.
„Ne.“
Jak vyznelo srovnani techto dvou vykriku! Zretelneji nez nejdelsi vysvetlovani rikalo, ze jeho „Ne!“ je necim jinym nez pouhym odmitnutim nabizene pomoci, ze se nevztahuje pouze na mne, nybrz na kazdeho cloveka, na celou raketu, Ze je to „Ne!“ vmetene ve tvar vsemu, co existuje; padl na mne pocit z meho priserneho snu; citil jsem totiz, ze se propadam do jakehosi bezedna, ustoupil jsem a odchazel druhou chodbou cim dal tim rychleji, temer poklusem, jako kdyby me pronasledoval zpev:
O teto udalosti jsem se neodvazoval nikomu rici. Odpoledne jsem zajel, tentokrat jiz umyslne, do nulteho poschodi. Me podezreni se potvrdilo. Zastihl jsem tam pet nebo sest lidi, kteri stali v pruseciku chodeb a zirali do trychtyre, Jako by je hypnotizoval matny lesk panceroveho kotouce. Pri zvuku mych kroku (zacal jsem naschval hlasite dupat), probehlo hlouckem stojicich trhnuti a line se rozesli ruznymi smery. Zdalo se mi to neobycejne podivne. Zajel jsem k Ter Haarovi a vypravel jsem mu o cele udalosti. Dlouho premyslel. Napred mi nechtel nic rici; kdyz jsem nalehal (domnival jsem se ne nepravem, ze k teto veci bude mit co rici), pravil konecne:
„Je tezke to definovat. Pro tento ukaz nemame slov. V staroveku by tento shluk lidi nazvali dav…“
„Dav?“ opakoval jsem. „Co to znamena? Ma to snad neco spolecneho s tak zvanym vojskem?“
„Ach ne, vojsko, to je spis protiklad tohoto pojmu, to byla forma urcite organizace, zatim co dav je neorganizovany shluk vetsiho poctu lidi.“
„Promin,“ povidam, „ale jich tam bylo jen nekolik.“
„Nevadi, to je vedlejsi! V minulosti, doktore, nebyli lide bytostmi tak racionalnimi jako dnes. Kdyz na ne pusobily neobycejne silne pohnutky, prestali se ridit rozumem. Takovy podnet nemusel nutne pusobit jednorazove, najednou, nybrz treba po dlouhou dobu. Nasi soucasnici maji tak vysoky smysl pro odpovednost za sve ciny, ze se nikdy nepodrobuji nici vuli bez vnitrniho souhlasu, ktery je vysledkem uvazovani o situaci. Naproti tomu v minulosti, za mimoradnych, zivotu nebezpecnych okolnosti, na priklad pri zivelnich pohromach, dav, jehoz se zmocnila panika, byl schopen, musim to rici, doktore, dopustit se dokonce zlocinu…“
„Ale dovol, co je to zlocin?“ zeptal jsem se ho. Ter Haar si mnul celo, nucene se usmal a rekl:
„Mas pravdu. V zasade jsou to vsechno me blahove domnenky. Snad jsem se mylil. Zname prilis malo fakt, abychom mohli vyvozovat teorie. Vis ostatne, ze jsem posedly historii a snazim se merit vsechno jejimi kategoriemi…“
Na tomto miste jsme rozmluvu prerusili; kdyz jsem prisel do sveho bytu, chtel jsem si promyslit, co mi rekl Ter Haar, a dokonce jsem volal trionovou knihovnu. Mel jsem v umyslu nahlednout do nejakeho historickeho dila, ktere pojednava o „davu“, ale neumel jsem automatum vysvetlit, oc mi jde, a tak z cele veci seslo.
Uplynul den a druhy bez vyznamnejsi udalosti. Dospeli jsme k nazoru, ze krize, kterou zavinilo zrychleni, minula. Nasledujici udalosti mely dokazat, jak hluboce jsme se mylili.
V poledne pristiho dne se objevil u mne nenadale mlady Nils Yrjola; vletel do pokoje jako puma, volaje ve dverich:
„Doktore! Hrozna vec! Pojd, pojd se mnou!“
„Co se stalo?“
Priskocil jsem ke stolku, na nemz mam stale pripraveny kufrik s nastroji a leky.
„Ach to ne, ne,“ rekl chlapec uz trochu klidneji, „to ne, v parku nekdo vypnul videoplastiku, povidam ti, ohavny pohled! Uz je tam spousta lidi, pojd!“
Sel jsem, ci spise bezel jsem za nim, protoze me nakazil svym vzrusenim.
Sjeli jsme vytahem dolu. Kdyz se rozhrnula zaclona divokeho vina, zustal jsem stat jako vryty do zeme.
Primo prede mnou vyhlizel park jako drive; za kvetinovymi zahony zvedala svou cernou korunu kanadska jedle, dale bylo videt balvany nad potuckem a hlinity pahorek s altankem — ale to bylo vsechno; kolem tech nekolika desitek metru rostlinstva, kameni a zeme se zvedala hola kovova stena, nezastrena vidinou nekonecnych dalek. Tezko napsat, jak otresny to byl pohled. Nehybne, jako nezive stromy v nasedlem, kalnem svetle nouzovych lamp, zelezne steny a plochy strop, ktere je obklopovaly — ani stopy po modre obloze. Ohraty vzduch se ani nehnul, ani nejslabsi vanek nepohyboval vetvemi.
Uprostred se shromazdilo mnoho osob, ktere stejne jako ja uprene hledely na tak otresne vymluvne trosky iluze. Rozhrnuv zaves divokeho vina, vbehl sem Yrjola, rozhnevany, s pevne stisknutymi rty. Za nim jsem spatril nekolik videoplastiku. Vybehli nahoru; za chvili zavladla uplna tma, videoplastikove vypnuli rezervni svetla, aby znovu
