„Sigma sest, kde je tady stanice vakuoveho expresu?“ zeptal se Petr a pristoupil ke stroji. Polozil ruku na chladny plast.
„Mimoradna stanice vakuoveho expresu… vzdalena ctyri sta metru na severovychod,“ odpovedel stroj. Jeho hlas byl stale nizsi, slova padala s prestavkami.
„Nejaka zbloudila Sigma,“ rekl Petr sve spolecnici. „Zda se, ze je vybita. Slyselas, jak smesne kokta?“
„Ja nejsem vy…vybita,“ odpovedel stroj s kovovym zachrestenim, ktere znelo podivne jako s jakymsi nadechem pohorseni.,Ja… mam spaleny modu…lacni okruh…“ zabrucel jeste jednou a utichl.
Petr vykrocil naznacenym smerem, pridrzoval pruzne vetvicky, aby neslehly devce, ktere slo za nim. Tmou zacal pronikat hluboky oranzovy prisvit. Kere prechazely ve volnou planinu. Vedlo po ni potrubi vakuove drahy a jeho steny vydavaly mdle svetlo. Nablizku stala stanice, chranena polokruhovitou striskou. Zde od hlavni trati odbocovala pripojka, ktera se skladala z kusu potrubi cim dal tim kratsich: celek vypadal jako ohromne varhanni pistaly obra, rozlozene na zemi. Stale mlcky vstoupili na schodiste. Petr stiskl volaci knoflik, devce se oprelo o kovove dvere. Divcina tvar byla nehybna a uzavrena. Jednou se jeji rty zachvely, pak otevrela usta. Snad chtela neco rici, ale jen si povzdechla. Konecne zaznel signal, dvere se otevrely a objevil se vnitrek maleho vagonku.
Podal ji ruku. Tu udelala maly pohyb, jako kdyby se ji nechtela chopit. Nakonec vzala jeho ruku a rekla rychle:
„Petre, ver mi, chtela bych… odpust mi…“
„Ty mi odpust,“ prerusil ji klidne, „byvam nemoudry, zvlaste v noci…“
„Nepojedes se mnou?“
„Ne. Trochu se projdu, dobrou noc.“
Dvere zapadly. Vagonek vsany vzduchoprazdnem preskakoval z jednoho dilce potrubi do druheho, zvysoval rychlost; nejakou chvili se vlnilo svetlo v pruhlednych stenach potrubi, pak se uklidnilo a opet zbyl jen oranzovy prisvit, mlhave ozarujici nejblizsi okoli. Podival se na zavrene dvere, jako kdyby se divil, ze tak znenadani zmizela, pak lehce sebehl dolu.
Brzy byl zase v housti. Dlouhou dobu sel naslepo, pocituje na cele, tvarich i nevidoucich ocich vitr, ktery ovival stejne jeho jako temne tvary stromu a keru. Dychal zhluboka a pridaval do kroku. Zdalo se mu, ze slysi mohutne sumeni vln, ktere zustavalo nekde za nim, za jeho zady, jako kdyby po mnoho dni bojoval s morem a konecne narazil na pevninu, na niz vystoupil, a ted jde do tmy po piscinach neznameho pobrezi nahy, vysileny a neciti ani smutek pro vsechno, co pohltilo more, ani radost, ze se zachranil.
Zmocnovala se ho cim dal tim silnejsi otupelost a zaroven se vracela orientace. Jiz zacinal rozeznavat zprohybany, temny utvar obzoru a nad hlavou mraky jeste temnejsi. V trhline jednoho mracku se zatrpytila hvezda. „Mars,“ napadlo ho a sel dale. Ruce samy rozhrnovaly vetve, mokre listi lehounce a jakoby neklidne laskalo jeho tvar. Tento jemny, stale se opakujici, kradmy dotek prohluboval klid uplyvani, odchazeni, doznivani. Najednou, neveda jeste proc, zustal stat. Poznal veliky ker s prosvitajicimi jasnymi spodky listu, misto, kde k ni mluvil. Tu pri myslence, ze timto mistem nyni projde sam, padla na neho hruza, jakou jeste nikdy nepoznal. Vratil se, sklopil hlavu a klopytaje rozbehl se nazdarbuh. Rozrazel vetve, neviditelne pruty ho slehaly po tvari, po tele, tep se rozbusil, bezel, bezel do tmy, az ucitil, ze uz mu nic neklade odpor. Pas houstin koncil. Na tomto volnem prostranstvi se zastavil stejne nahle, jak se rozbehl.
Pred kym prcham? Pred sebou? napadlo mu. Musim neco udelat, logicky, klidne myslit, rozvijet v duchu nejake teorema nebo…
Dychal cim dal vice zhluboka a pravidelneji. Silny, rovnomerny vitr rozsiroval chladem plice, osvezoval, noc byla temna a bezbreha. Posledni hvezda zhasla v mracich. Nevidel nic, neslysel ani vitr, ba ani ticho. Pomalu klekal a klesl do travy tezke rosou. Ruka narazila na jakousi svislou tvrdou plochu, o niz se oprel a na niz prenesl celou vahu sveho bezvladneho tela, prilis lhostejny, aby se presvedcil, co to je.
Zaplavily ho rozhazene utrzky vzpominek teto noci. Ztracel moc nad pameti, proud asociaci plynul chaoticky, spletal uryvky vet, intonaci hlasu, zmatene obrazy.
Vtom uslysel jeji hlas:
„Petre!“ Iluze byla tak silna, ze se zdalo, jako by se vzduch jeste chvel a vyplnoval prazdno zbyle po tomto hlase. Vydral se mu z prsou duty zvuk, ktery nebyl ani zastenanim, ani vzlyknutim. V tom okamziku zaznela shora, z nezname vysky, pomalu pronasena slova:
„Clovece, co delas?“
Uvidel temna, mohutna, mracny zakalena nebesa, z nichz, — napadlo ho — pred veky vypudili Boha, utociste slabych a porazenych. Nyni slysel zvuk vlastniho srdce. Rozlehal se ve velkem tichu, jako kdyby pracovalo uvnitr opusteneho zavreneho domu; prvni uder, zvuk vyhanene krve a jeho ozvena, pak kratke ticho. Zacal se vposlouchavat nikoli do uderu srdce, nybrz do toho ticha, jako kdyby je chtel prodlouzit, aby tyto dva rytmicke, dute, opakujici se tony ozyvaly se ridceji a ridceji, aby toto ticho vzrustalo…
„Clovece,“ znovu se nad nim ozval hluboky, pomaly, neznamo odkud vychazejici hlas, „zabloudils?“
Petr mlcel.
„Co chces? Ptej se! Budu odpovidat.“
Petr sedel napul schouleny, s pazi stale oprenou o neviditelnou, tvrdou stenu za zady. Rameno mu zacinalo drevenet od chladneho doteku. Byl jako vytrzeny z hlubokeho spanku, ale slysel vsechno, co se delo. Zaseptal:
„Proc je to tak?“
„Nerozumim, opakuj vetu. Jestlize jsi zabloudil, ukazu ti cestu.“
„Nemam kam jit.“
Znovu bylo ticho. Vitr padajici shora narazel na vlhke, chladne Petrovo celo. Zacala se ho zmocnovat nejasna touha prodlouzit tento prazdny, marny a zaroven nutny rozhovor. Nebylo v nem ted nic, vubec nic. Toto prazdno bylo vetsi nez bolest, kterou citil predtim, a nejak nesouvisle vety otazek a odpovedi je vyplnovaly. Ticho se znovu rozrustalo. Bylo mu, jako kdyby zaroven snil i bdel. Znovu slysel zvuk sveho srdce, jakoby osvobozeny od tela. Byl uvnitr ponorky, ktera se potapela do bezedne hlubiny. Citil temne nekonecno vod, obklopujici jeji steny, nekonecno stale vetsi a vetsi, jak je drti, promackava ocelove platy, beze zvuku se prolamuje dovnitr a vyplnuje oddil za oddilem, cernou chladnou hlubinou. Uz jen na jedinem miste byl vzduch, tam busilo jeho srdce ve velkem ocekavani okamziku, kdy praskne posledni prehrada. Ponorka porad klesala. V tomto polosnu vztahl ruku, aby se dotkl ocelove prepazky, v jejiz existenci na okamzik uveril, aby se presvedcil, zdali uz povoluje. Prsty sklouzly po chladne oceli, ale nebyla to stena. Nebyl na ponorce, netonul. Nemel nac cekat.
„Co chces? Povez, clovece,“ ozval se hlas znovu.
„Nic nechci. Nemuzes mi pomoci.“
„Proc? Nerozumim. Ztratil jsi neco?“
Tato smesna otazka Petra divne dojala.
„Ano,“ odpovedel, „ztratil.“
„Co jsi ztratil?“
„Vsecko.“
„Vsecko? To nevadi, kazdou vec muzes znovu dostat.“
„Myslis? Kazdou vec? Cely svet?“
„Svet patri lidem. Patri tedy i tobe.“
„Svet je zbytecny, jestlize se o nej s nekym nedelis.“
„Nerozumim. Opakuj vetu.“
Petr si zacal nejasne uvedomovat, s kym vede tento podivny rozhovor. Pomalu zacinal prichazet k sobe. Vedomi se vracelo a s nim bolest.
„Stejne nerozumis,“ rekl, „nemuzes mi pomoci.“
„Jsem tady proto, abych ti slouzil.“
„Vim. Muzes delat uzitecne veci… ale ja, my vice nez veci cenime si toho, co je nedosazitelne, vis? Nemam nic, nic a presto mohu nabidnout ostatnim velice mnoho. Nikdo nemuze dat vic nez ten, kdo ztratil vsechno. Nerozumis, vid?“
„Ne,“ odpovedel hlas, pokorne nebo neochotne, ale snad se to jen Petrovi zdalo. Aniz sam vedel proc, vyskocil najednou a obratil se tam, odkud hlas prichazel.
„Poslys…“ rekl najednou chraptivym hlasem, „ty jsi Sigma, vim. Poslys…“
„Co?“
„Zabij me.“
Zavladlo ticho, v nemz se narku podobny lidsky dech misil s monotonnim sumotem vetru.
