osvetlene roviny papiru za okraj stolu, kde zacinala tma, prazdna a cerna jako mezihvezdny prostor. Tu ho zasahl blesk zalu tak silny, az ztracel dech. Hrbil se, sklanel hlavu a vracel se k vypoctum, opakuje tupe posledni napsane vyrazy, a vsechno zase ustupovalo a uzaviralo se nekde v jeho nitru.
Uplynul dalsi rok studii a jeste dalsi. Petr zacal pracovat na diplomove praci. Prestehoval se do jednoho z mimozemskych oddeleni Ustavu, do astronauticke odbocky na Mesici. Tam praci dokoncil a vratil se na Zemi, aby ji odevzdal do rukou sveho vychovatele Dyaadika. Chtel se vratit jeste tyz den, ale setkal se se starsim kolegou, ktery mu rekl napul zertem:,To od tebe neni hezke, ze se u nas neukazes. Moje dceruska porad ceka na tu slibenou pohadku.“ „Jestli jsem ji to slibil, omluv me a rekni, ze prijedu zitra,“ odpovedel vazne Petr. Mel nekolik hodin casu, sel tedy do velkeho parku, ktery se rozkladal kolem Ustavu, a tam potkal tu, kterou nevidel dve leta. Mela velkou radost a navrhla mu spolecny vylet. Leteli do jedne z blizkych rezervaci. Do zapadu slunce chodili po vresovistich, ona trhala kvetiny a svazala je do velke kytice. Konecne, ozehnuti sluncem, unaveni, usedli na jizni svah pahorku, porostleho vysokou, bujnou travou. Slunce se jiz skrylo za obzor. V listi zasumel vanek zvetsujici nocni chlad. Vtom zare, oslnujici zrak, zalila mracna na severovychode. Zasahla je stuha bodaveho svetla, vznesla se k zenitu a zmizela. Za dlouhou chvili zacal z vyse klesat stale se zesilujici zvuk, podobny hrimani vzdalene boure. „To byla posledni letka raket na Mesic,“ reklo devce, „odletela bez tebe; zustanes tady do zitrka?“
Neodpovedel. Tma stale houstla, tvar sedici se rozplyvala jako socha omyvana temnou vodou. Nejakou dobu jeste svitila jako fosforeskujici skvrna, az konecne zhasla. Noc je rozdelila tak, ze ani uz nevedel, je-li na okraji krovi jeste nejaka ziva bytost, a mlcel ze strachu, ze promluvi do prazdna. Sedel bez hnuti, oslepen tmou, pohled bloudil bezmocne — zdalo se, ze se sam vzduch meni v lehounke vlakno ovijejici vse beztvarymi kokony. Doletal k nemu pouze hned hlasitejsi, hned slabsi selest neviditelneho listi, ktere se o sebe trelo, bylo neco nevyslovne lhostejneho, a proto i bezcitneho.
Mlceni trvalo dlouho. Konecne k nemu doletel jiny, zivejsi selest. Vstala.
„Musime uz jit,“ rekla, tlumic hlas, jako kdyby nablizku nekdo stal, „uz je pozde…“
„Skoda, ze jsem nevzal heliplan…. odleteli bychom,“ rekl a vstal.
„To nevadi… ale nevim, kudy jsme prisli, Petre!“
„Budeme se orientovat podle hvezd a najdeme stanici vakuoveho expresu. Jezdi tady nekde nedaleko. Tudy, vzhuru. Vidis Velky vuz? Tamhle. A dal — Polarka.“
Vystoupili na vrchol pahorku — mirne se svazujici, hole kupole. Slaby trpyt hvezd jen zesiloval tmu. Kdyz si urcili smer cesty, zacali sestupovat, brodili se vysokou, orosenou travou, ktera vrzala pod nohama.
„Slysel jsi uz,“ zeptala se po chvili, „ze bylo zastaveno odcerpavani morske vody a jeji odstranovani ze zemskeho povrchu.“
„Jde o plan zvetsovani plochy pevnin?“
„Ano, ale zatim odcerpavali vodu neuzitecne, ale ted k nam prisly projekty z Ustavu pro areologii, aby touto vodou zavodnovali suche planety… Pozor, myslim, ze je tady jalovec, popichala jsem se. Podivej, tady uz zacina cesticka, nekam po ni dojdeme. Ano, profesor nas vsechny preradil na novou praci. Neobycejne zajimavou.“
Pesinka, po ktere sli, vedla mezi vysokymi nepristrizenymi zivymi ploty. V zatacce po leve strane se otevrel vyhled na rozlehlou sirokou planinu. Neobycejne daleko, v podoblacnych vyskach, se pohyboval svetelny mrak, pak se zastavil a pohyboval se zpatky.
„Vidis,“ ukazala jej svemu spolecniku, „to dela Pozdena sve pokusy… Skoda, ze tady nezustanes dele… Ukazala bych ti vsechno nove… Udelali jsme v posledni dobe kus prace.“
„Ne,“ odpovedel netrpelive, „nemel jsem sem jezdit,“ uklouzlo mu. Zastavila se. Drobne listky ziveho plotu mely velice svetlou, temer svitivou spodni stranu, a kdyz je zavan vetru ohrnoval, vypadalo to, ze se ze tmy divaji desitky belavych oci. Nevidel ji, avsak v slabych zavanech vetru se listky hned ohrnovaly, hned klesaly a to neklidne mihani prizracnych plamenku obkreslovalo neurcite jeji postavu. „Proc, Petre?“ zeptala se tise.
„Nemluvme o tom,“ poprosil. Padla na neho najednou velka unava. Nemluvit, nemyslit, jen tak s ni jit touto tmou, jit, jit…
„Petre, myslila jsem, ze… nechtela jsem prece, chapes… myslila jsem, ze za ty dva roky…“ nedokoncila. „Ze jsem zapomnel?“
Usmal se — neviditelnym usmevem. Citil pouze velky, konejsivy klid teto noci, nic vice.
„Nemluv tak,“ pripojil tonem, jakym se mluvi na dite. „Nechapes to… Ani ja to nechapu, ale… Podej mi ruku.“
Podala mu ruku. Uchopil ji ve tme. Stali na nejtemnejsim miste, jejich tela jako by se rozplynula. Hlasem, jaky jeste nikdy neslysela, tak lehounkym, ze se sotva vznasel nad neutichajicim selestem listi, promluvil:
„Vsecko, co me potkava, zprvu neni, pak to prichazi, miji a zanika. Ale ty trvas stale. Nevim, proc je to tak, a neptam se na to.
Tvar tvych prstu, ust, hlavy, je mi dan jako tvar mych vlastnich, nevybiral jsem je, jsou tady a ja se tomu nedivim, i kdyz se nekdy proti tomu mohu bourit — ale kdo se doopravdy bouri proti vlastnimu telu.
Nejsi mi draha, jako mi neni drahe me telo, je pouze nezbytne, protoze bez neho bych nemohl existovat. Dotykam se tve ruky. Co to znamena? Hle, kustky, slachy, kuze, to vsechno je pravda, ale bezvyznamna. Jak ti to mam rici? Nesmrtelnost neexistuje. Vsichni to vime a vsichni si to myslime. Avsak nyni v tomto okamziku je nesmrtelnost. Citim totiz tvou ruku, to je vysvetleni i odpoved. Dotykam se tve ruky a jako kdybych znal vsechny zapomenute, ztracene, vsechny smutky lidi, vsechny svety, jejich pocatek, osud i konec… A co jineho je nesmrtelnost, ne-li prave toto?…
Mlcis. To je dobre. Nerikej: ‚Zapomen! Nerikej to. Ty jsi prece moudre devce. Kdybych zapomnel, nebyl bych to uz ja, protoze ty jsi vstoupila do vseho, co mam. Prostoupilas me nejstarsi vzpominky, pronikla jsi tam, kde jeste nejsou myslenky, kde se nerodi ani sny, tam, kde jsou pouze slepe premeny hmoty, z nichz ja zacinam. A kdyby te nekdo ze mne vyrval, zustalo by prazdno, jako kdybych nikdy neexistoval, musel bych se vzdat sam sebe, zrici se odpovednosti za svuj vlastni osud — a na to nemam pravo. Vis, proc jsem nastoupil praci v observatori na prusmyku krateru Tycho? Chtel jsem zapomenout, ale kdyz jsem se dival na modrou Zemi, bylo, to jako kdybych se dival na tebe. Myslil jsem, ze je to vzdalenost prilis mala, ale to byla hloupost, protoze ty jsi vsude, kam se podivam… Odpust, nezlob se… ach, co to rikam. Chapes prece, proc jsem to vsechno rikal? Ne abych te presvedcoval nebo vysvetloval, jako se nevysvetluje, proc clovek zije. Rikal jsem to proto, ze stromy ztraceji a znovu nabyvaji listi, ze kameny pustene z ruky padaji, ze svetlo pri letu v blizkosti silnych hvezd se odchyluje, protoze ledovce nesou balvany a reky — vodu…
To, co citim, je pro tebe nepotrebne, vim. Ale jednou budes mit mnoho veci za sebou a malo pred sebou. Budes uz docela jina a vsechno bude jine a ja nevim, kde budu, ale to je vedlejsi. Vzpomen si pak, zes mohla mit mou astronautiku stejne jako me sny a hlas a starosti i myslenky, mne samotnemu nezname, i mou netrpelivost a nesmelost a ze ti takto mohl patrit svet jeste jednou. A kdyz budes takhle uvazovat, nebude dulezite, zes to nedovedla nebo nechtela dokazat. Dulezite bude jen to, zes byla mou slabosti a silou, ztratou i ziskem, svetlem, tmou, bolesti — to znamena zivotem.“
Sklonil se a dotykal se prsty mimodek roztazenymi jeji ruky, svych spanku a cela.
„Citis tento tvrdy obrys? To je kost. Jednou vystoupi z tela volna a hola. Ale to nevadi. Nebot prestoze vsechno je zmenou v rece tvaru, nestalou formou atomu a jejich strukturou, spojenim atomu, avsak i atomy se nekdy shlukuji, aby vytvorily lidske telo, a znovu se rozpadaji — tento okamzik zustane. Budes v prachu, v ktery se zmeni ma pamet, uschovana navzdy, silnejsi nez cas, nez hvezdy, silnejsi nez smrt.“
Posledni slova rikal sepotem stale tissim, temer neslysitelnym, az konecne umlkl. Zdalo se, ze prestal dychat. Pak pustil jeji ruku, opatrne, jako kdyby ji vracel neco neobycejne krehkeho. Vykrocil prvni. Pesinka vedla zprvu rovne, pak zahnula a rozdelila se. Odbocil do jeji leve vetve. Valila se mracna, zakryvajici cim dal tim vetsi plochu nebe a vitr silil. Sli mlcky; konecne za stenou ziveho plotu se ozval pomaly a monotonni klapot, ktery zeslabl, kdyz se priblizili k jeho zdroji, a pak opet zesilil; cvakala ostri neviditelnych nuzek.
„Je tam nekdo?“ rekl Petr hlasite, obraceje se tim smerem.
„Tady jsem ja. Sigma sest,“ odpovedel kovovy baryton. Petr tam zamiril, ale zastavil se, kdyz narazil na jednolitou stenu pichlavych vetvi.
„Sigma sest! Jak se k tobe dostanu? Je tu cesta?“
„Nemuzes-li projit, jsi clovek. Jdi deset metru rovne,“ odpovedel hlas, „tam je prusek.“
„Sigma sest, dej znameni.“
Daleko v housti zazarila nachova koule se zelenymi pruhy. Oba prosli nizkym otvorem ziveho plotu. Pod nizko visicimi vetvemi stal stroj na trech skluznicich. Jedna z jeho anten byla osvetlena signalni lampou, zbytek kovoveho povrchu, ktery tonul ve stinu, pokryvaly nastrihane vetvicky a velke kapky rosy jako slzy.
