Stroje bezely a hucely, tisice elektronek se rozhorivaly sarlatem, rele se pohybovala sem a tam a vsemi cevami, solenoidy, zavity probehl proud. Ale v cerne komnate bylo videt pouze nehybne osvetlene kotouce ciferniku a v amplionu se ozval duty zvuk, protoze obluda s medenym mozkem byla probuzena k zivotu, ale jeste spala a jako kdyby chrapala.
Tu najednou pochopili vladcove, ze stoji pred bytosti vsemohouci, ze je to buh, ktereho oni sami stvorili, a kdyz mu daji rozkaz, udela vsechno. A kdyz se nad timto slovem zamyslili, ulekli se v hloubi svych srdci, jako kdyby pohledli do propasti, protoze nebyli zvykli, aby mohli vsechno.
Kazdy si myslil, ze na jeho rozkaz znici automat jmeni i zivot ostatnich sesti, ale potlacoval tuto neodbytnou, nesnesitelnou myslenku ve prospech nove valky, kterou spolecne dojednali. Avsak osmemu z nich bylo osmnact let a byl synem vladce zeleza, nejbohatsiho ze vsech, protoze ze zeleza se vyrabely nastroje na zabijeni. Vladce zeleza dovedl prodavat krev za zlato jako nikdo jiny, a v jeho hutich busily tisice ocelovych bucharu proto, aby v dalekych zemich prestaly bit tisice zivych srdci. Ale jeho syn byl jeste chlapec, bledy a melancholicky. Znal chut vsech plodu Zeme, vsech jedu, drazdicich ospale nervy, a vsech rozkosi, ktere je mozno koupit za zlato. Proto se mu svet zdal byt plny bezmezne nudy a pri hledani novych vzruseni rad se noril do labyrintu temnych filosofii. Nikdo z lidi, kteri stali nepohnute, se neodvazil promluvit, zdrcen vlastni nicotou tvari v tvar stroji, a jen napjate naslouchal rytmickemu bzuceni proudu, ktery ted znel, jako kdyby netvor dychal v napjatem a pokornem ocekavani.
A tehdy ten bledy chlapec znenadani predstoupil a zeptal se:
‚Proc zijeme?
Jeho otec sebou trhl, chtel ho pokarat, ale jeste neotevrel usta, kdyz Turing uz zacal pracovat. Svetla se zacala trast, osvetleni zeslablo, tma sten se plizila k nim a hned zase od nich ustupovala. Vtom vyletl z reproduktoru zelezny vzdech, za nim druhy, treti, ctvrty, stale prudsi a prudsi. Podlaha se zatrasla, zvedl se z ni prach, nohy se jim podlamovaly od strasnych narazu; najednou v bouri skripaveho hrmotu a rachotu se vsichni zaroven vrhli ke dverim, slapali po sobe, rvali se v panickem uteku, pochopili totiz: stroj se smal…!“
PETR Z GANYMEDA
Uz davno jsem se nezminil o Petrovi, ale jeho stav se take nezmenil za celych dvacet mesicu, ktere uplynuly od prvni operace. Zachranila mu zivot, ale to je vsechno. Jizvy, jake vznikly na jeho mozku, postavily hraze cirkulaci myslenek. Nemohl mluvit, psat a cist, a krome toho trpel „slepotou mozkove kury“. Neznamena to, ze nevidel, naopak, jeho oci na svetlo reagovaly, ale mozkove centrum zraku bylo jako ostrov, oddeleny jizvami od center pameti, a tak Petr pouze videl nepochopitelny chaos skvrn a tvaru. Uplne ztracen ve svem okoli, pohyboval se temer jako slepec; tento stav trval az do nasledujici operace, kterou jsme provedli v druhem roce cesty. Rekonvalescence se tahla dlouho. Petr ziskaval pomalu a s namahou zpet sve dusevni schopnosti. Mluvit ani tak nezacal, jako se tomu spise naucil. Byl jsem druhem jeho vecernich studii; hodiny, ktere jsem s nim travil, vyzadovaly mnoho trpelivosti a soustredenosti, ale nelitoval jsem jich, tak bohate prinasely ovoce. Koncem druheho roku nelisil se Petr jiz temer od zadneho z nas, nebereme-li v uvahu skutecnost, ze vetsinu podrobnosti o sve minulosti znal jako vec naucenou a nikoliv prozitou. O jeho vlastnich osudech jsme mu vypraveli tak, jak nam to prostrednictvim rozhlasu sdelila Zeme; to, ze zpravy prisly se zpozdenim, nemelo na stesti vyznam, nebot v dobe, kdy zpravy stihaly raketu, nemely jeste pro Petra cenu.
Mladik uz sedaval v hlubokem kresle, byl neobycejne vyhubly, ale kazdym dnem se mu vracely sily a zminoval se stale casteji o svem umyslu pripojit se ke kolektivu mladych, kteri studovali kosmonautiku. Toto prani jsme vitali s opravdovym zadostiucinenim, presvedceni, ze mu prace usnadni co nejplnejsi navrat do normalniho zivota. Kdyz jsme dospeli k zaveru, ze se muze uz dovedet vsechno, co se s nim delo, v poslednich dvou letech, tim spise, ze neznalost vlastnich osudu z teto doby v nem vzbuzovala neklid, vypraveli jsme mu s Ter Haarem, jak se octl na GEI. Velmi setrne jsem se zminil o pamatnem pokusu pri zkoumani jeho mozku. Petr to vyslechl klidne, i kdyz se pozdeji trochu rozcilil a oci se mu zacaly lesknout, takze jsem se bal, zdali to neni recidiva nervove horecky, ktera ho takovou dobu trapila. Vecer prohlasil, ze by rad vypravel tem, kdo mu zachranili zivot, jedinou vzpominku, kterou si uchoval. Z pocatku jsem se snazil odvratit ho od teto myslenky, ale vracel se k ni tak tvrdosijne, ze jsem mu to po konzultaci se Schreyem a Annou dovolil. Krome lekaru a Ter Haara zucastnil se vypraveni take Ameta, jehoz spolecnost pusobila na naseho pacienta neobycejne blahodarne. Petr mluvil v kratkych vetach, vypraveni casto prerusoval a pohlizel tazave hned na mne, hned na Annu, jako v mlcenlive nadeji, ze se domyslime, jake slovo prave potrebuje napovedet; jeho vypraveni prerusovane dlouhymi pauzami pokulhavalo. Nekdy se zamyslel a pokousel se v narustajicim tichu, se zavrenyma ocima, vyvolat v sobe nejakou mlhou zastrenou podrobnost. Obcas se mu to podarilo, ale obcas potrasl hlavou s lehkym, bezradnym usmevem, ktery rikal „zapomnel jsem“. A prece presto, a snad prave proto, tento pribeh, ktery pred nasima ocima rekonstruoval tak, jako clovek vracejici se do rodneho kraje pouze silou sve fantazie kresli obraz rodneho domu obraceneho v prach a popel, a stoje na spalenisti, zvedne kazdou chvili nejaky ulomek a dotvari si z neho plny tvar, viditelny pouze jeho zrakum. Snad prave proto tento pribeh, prosty a drsny, nami tak otrasl. Seznamuji vas s nim, nikoliv v te zmrzacele podobe, v jake jsem jej sam slysel, nybrz napsany znovu, doplneny podle zprav doslych ze Zeme. Hle, to je pribeh Petra z Ganymedu, trosecnika kosmickeho prostoru, jedina vzpominka, ktera pretrvala katastrofu.
Casne mladi travil jako vetsina chlapcu jeho veku. Do sedmi let bydlil u dedecka a babicky, ve velke Rezervaci eurasijskeho prirodniho parku na upati Pamiru, a pouze dva mesice v roce zil ve starem dome svych rodicu na Visle. Pak zacala skola, to znamena stale cesty po zemskych morich a pevninach, spojene s vyucovanim zemepisu a geologie, navsteva starych muzei a sbirek pri prednaskach z dejin, vylety do hor, letni plavby po proudu rek, prvni raketove lety ve spolecnosti vychovatelu a spoluzaku, samostatne fyzikalni a chemicke pokusy, prohlidky modelu planet v Detskem kosmickem parku, konecne pak prvni ctrnactidenni pobyt v observatori na Seste kosmicke stanici.
Byla to doba plamennych snu a tuzeb po objevech, po neobycejnych dobrodruzstvich a nebezpecnych silach dalekych zemi a planet, s nimiz chtel bojovat az do uplneho vitezstvi. Jak vyrustal a dychtivost poznat svet a bavit se prechazela z hry ve vedu, vsechno kolem neho se mu stavalo pochopitelnym a chlapecke sny o bojich a vitezstvich odletaly do sfer stale vzdalenejsich a mene realnych. Studoval uz zaklady obecne vedy a veril, ze tajemstvi — jsou-li vubec nejaka — jsou ukryta snad pouze v nejvzdalenejsich zakoutich vesmiru. Kdyz mu bylo sedmnact, zacal navstevovat ruzne polytechniky, ustavy, laboratore, aby objevil z nesmirnych moznosti oblasti lidske cinnosti tu, ktere zasveti svuj zivot. Z pocatku se priklanel ke studiu astronomie, ale jen do te doby, nez se dostal do velkeho Ustavu obecne a experimentalni astronautiky. Po trech letech dokoncil prvni beh a zacal se pripravovat na beh nasledujici — ctyrletou etapu vyzkumu jiz samostatnejsich. Tehdy zazil prvni triumf i prvni porazku. Pri hodnoceni vysledku prace svych zaku prohlasil o nem profesor Dyaadik, ze je velkou nadeji vedy, ale do chlapcovy radosti brzy skanula krupej horkosti. Utrpel porazku v boji s neznamou silou, kterou neobjevil na vzdalene planete, nybrz sam v sobe.
Poznal devce, svou vrstevnici, studentku jako on sam. Sblizily je spolecne zajmy a nadeje. Po roce uz se stali prateli. Byli si navzajem mili. Jejich myslenky — nejednou se o tom se smichem presvedcili — se pohybovaly po rovnobeznych kolejich a pocity, jake se rodily v jednom z nich, kdyz naslouchal hudbe nebo obdivoval umelecka dila, jako kdyby se doplnovaly v druhem. Pracoval tenkrat intenzivneji nez kdykoliv predtim. Kdyz narazel na prekazky, nepocitoval nikdy predtim takovou jistotu ve vitezstvi, nikdy na ne neutocil s takovou vasnivosti a neustupnosti, ale konecne reseni mu prinaselo misto ulevy toliko neklid. Stale vyhledaval dalsi ukoly, nove problemy, podnety. Brzy se ho zase zmocnovala neprekonatelna touha po samotarske vyprave do hor; uspesne absolvoval tehdy nekolik odvaznych, vlastne lehkomyslnych, neobycejne obtiznych vystupu; konecne jednou vecer, kdyz s ni zustal v laboratori sam a dival se, jak obracena zady, obratne pracuje s pristroji, pruzna a silna, uvedomil si necekane, a tak najednou, az se v nem srdce zastavilo, ze vsechny tyto zapasy, vasnive zajmy a uniky, nepochopitelna zamysleni, horke sny, nevyslovene touhy a tapani, ze to vsechno vysvetluje jedine slovo: laska.
Nerekl ji to ani hned ani ukvapene; konecne tento okamzik nadesel a cela vec skoncila, protoze ona ho nemilovala, prestoze ji byl mily a vazila si ho a cenila si ho. Po osudne rozmluve ji nevidel nekolik mesicu, a kdyz se znovu setkali, nerikal ji uz nic. A co je zvlastnejsi, temer nikdy na ni nemyslil. Pouze velmi zridka, kdyz sedel v noci nad rozlozenymi papiry, pri nizko stazene lampe, mezi dvema fazemi vyzkumu, zaletel nekdy jeho pohled z
