„Nerozumim. Opakuj vetu.“
„Ty jsi stroj, ktery slouzi lidem. Mas mechanickou pamet a muzes smazat kazdou vzpominku, ktera je do ni napsana, jako kdyby nikdy neexistovala. Nikdo se to nedovi, nikomu to neuskodi. Sigmo, zachran me! Zabij me, slysis?!“
„Nerozumim. Co znamena: zabij?“
V Petrovi se neco zlomilo. Klesl na kovovy plochy hrbet stroje a uskocil zpet.
„Ne!“ zastenal. „Ne! Nic jsem nerikal. Mlc! Nic nerikej, zapomen! Zapomen! Slysis?!“
Sipel. Vzduch mu svistel v hrdle.
„Jsi z kovu… stroj… mrtvy… necitis nic, nevis, nevis, co je to zoufalstvi, utrpeni, nevis nic. Jak je ti dobre… ja… ted nemam sil. Nemam, ale vim, ze musim mit, a to hodne… ja… zapomen na tuto rozmluvu, Sigmo, slysis?“
„Nezapomenu,“ odpovedel stroj.
„Proc?“
„Mam spaleny okruh. Az me opravi, zapomenu.“
Petr se zasmal.
„Tak je to tedy? Dobra. Treba i mne opravi, treba i ja zapomenu…“
Obratil se a odchazel.
Prodiral se hustym krovim, az se octl na okraji pole. Vlasy, ruce, saty mel nasakle vlhkem.
Tu si prejel rukou po tvari, chlad ho vzpamatoval. Pres mraky pozvolna prosakoval fialovy usvit. Vstaval novy den. Z mlh vystupovaly obrysy stromu, vitr ulehl, vladlo velke ticho. Zeme, nesmirna, bezbarva, jakoby v popel promenena noci, se tahla do dalky. Nekde na obzoru se zatrpytilo svetelko domu, trepetava zemska hvezdicka, od niz nemohl odtrhnout oci. Tam bdeli lide, prace pokracovala jako vzdycky. Na vzdalenych letistich pristavala letadla, v laboratorich se nad pristroji sklanely soustredene tvare. Jeho kolegove z observatore na Tychonu odhazovali na ocelovou podlahu ojinene skafandry a divali se na cifernik hodin. Cekali ho. V daleke Sylistrii bylo jiz rano; male devcatko rikalo mamince: „Nepojedu s tetickou na vylet, dneska prijede strycek Petr a bude mi povidat pohadky.“ Tu Petr zvedl ruce k obliceji, protrel si oci a s pohledem uprenym do jasniciho se prostoru vykrocil ke stanici, jako kdyby se daval pod ochranu laskave krajine.
Kdyz mladik skoncil sve vypraveni, byl velmi unaven a rychle usnul. Dal jsem druhum znameni, aby se vzdalili, jeste chvili jsme stali s Annou u luzka. Chlapcuv dech se zvolnoval a prohluboval; ruka polozena na prsou udelala male, nesmele gesto, jako by neco hladila, pak sklouzla a zustala klidne lezet na okraji postele.
Nasi pratele stali na chodbe pod velkou araukarii. Uposlechnuv nahleho impulsu, otevrel jsem dvere do sveho bytu:
„Pojdte ke mne,“ rekl jsem tlumenym hlasem, prestoze odtud nemohl do Petrovy separace proniknout zadny zvuk.
Vstoupili. V pokoji uz byl pozdni vecer a more za okny nabyvalo ultramarinove tmave barvy; presto jsem nerozsvitil. Usedli jsme, kam kdo mohl, obraceni k modre tme za oknem. Nad obzorem zaril vysoky, stribrity chochol zodiakalniho svetla a klubaly se hvezdy, neprave, ale presto tak krasne, trpytne zemske hvezdy.
Ve zdanlivem chaosu rozhovoru, ktery jsme vedli, a v dlouhych zamlkach nebyla nahoda, vzdyt jsme myslili na tutez vec. Najednou se prudce otevrely dvere, az pokojem proletl zavan vzduchu. Prisel Nils Yrjola, ktery me obcas vecer navstevoval.
Z pocatku se pokousel pochopit poznamky, ktere tu a tam padaly, protoze vsak neznal jejich pricinu, zeptal se konecne hlasite:
„Prominte, prosim vas, smim vedet, o cem hovorite?“
„Vzpominas si mozna,“ odpovedel jsem, „jak jsem ti vypravel o vysetrovani Petra a o te nahle zmene mozkovych proudu, kdyz se ho Anna zeptala…“
„Ovsem, ze si vzpominam,“ prerusil me Nils. Jeho sevreny chlapecky profil, jeste tmavsi nez soumrak venku, se rysoval na pozadi okna.
„Vis, Petr nam vypravel ten pribeh, tu vzpominku, kterou si uchoval; byla to laska.“
„A vy o tom uvazujete potme?“ otazal se Nils.
„Ano, byla to laska nevsedni, vis, a smutna — neopetovana.“
„Aha, nestastna laska,“ chlapec naklonil hlavu, po chvili opet promluvil, ale v jeho hlase zaznel ton lehkeho vzdoru:
„Ano, laska pry nekdy byva nestastna. Cetl jsem o tom. Jsou sice dulezitejsi veci, ale chapu, ze se to stava. V budoucnosti se jiste najde prostredek i proti takovym pripadum.“
„Co tim myslis?“ zeptal jsem se a Nils odpovedel:
„Myslim, ze bude mozno nejak zmenit psychiku takoveho cloveka…“
„Aby se odmiloval?“ zeptal se ze sveho mista smrtelne vazne Ameta.
„Mozna i to, ale neni to nutne. Bylo by take mozno zmenit psychiku toho druheho cloveka… Cetl jsem, ze je mozno kdykoli vyvolat materske instinkty u zvirat tim, ze jsou jim vstrikovany jiste hormony. Je to chemicke pusobeni na mozkovou kuru atak, prestoze to u cloveka bude obtiznejsi, zasadni rozdil v tom neni!“
„Myslis?“ rekl Ameta a Schrey poznamenal:
„To neni tak proste, mily Nilsi.“
„Proc?“
„Cetls o tom,“ rekl Schrey, „cetls, a myslis si, ze uz vsechno znas? Archiopos napsal vtipnou komedii Host, v niz se dostane na Zemi neobycejne inteligentni Martan, jemuz vsak naprosto chybi sluchovy smysl. Seznamuje se s nasi civilizaci a mimo jine prijde na koncert.
,Co ti lide tady delaji? pta se.
‚Naslouchaji hudbe.
,Co je to hudba?
Pozemsti pruvodci mu to zacinaji vselijak vysvetlovat.
‚Nerozumim, rika Martan,ale pockejte, hned celou vec prozkoumam.
Ukazuji mu hudebni nastroje, on je zkouma, zjistuje, ze jsou na nich vselijake klapky, kladivecka, konecne se dostane k pozounu. Velice se mu zalibily jeho tvary a geometricky soulad, ohmatava ho svedomite a povida:
‚Dekuji, ted uz vim, co je to hudba. Hezka vec. — Ty ses, mily chlapce, doposud dovedel o lasce tolik, jako onen Martan o hudbe. Snad ses neurazil?“
„Ach ne,“ rekl Nils, „ale prosim vas, jestli jsem rikal hlouposti, vysvetlete mi, proc?“
„To, co jsi rikal, Nilsi,“ ujal se slova Ter Haar, ktery doposud mlcel, „dava takovy obraz: muz miluje zenu, ktera neopetuje jeho city; ale jejich vztahu nestoji v ceste zadne jine prekazky, proto zena spolkne pilulku, ktera zmeni tu stranku jeji mysli, ktera znemoznovala, aby se zamilovala prave do onoho cloveka, a tak vsecko skonci k obapolne spokojenosti. Predstavoval sis to tak?“
„Ne…“ zavahal Nils, „tak jak to, profesore, rikas, to zni trochu komicky… Nemusi to byt pilulka…“
„Ach, technicke podrobnosti jsou vedlejsi. Jde o zasah do psychiky, v tom se skryva nejvetsi nesnaz.“
„Proc myslis, ze by to bylo tak obtizne?“
„Nevim. Snad by takovy zasah byl uz dnes mozny, snad ne. Nechavam stranou tuto stranku problemu… Nesnaz je razu etickeho a ne biotechnickeho. Vis, ta zena je stejne plne clovekem jako onen muz. Nemiluje-li ho, prameni to ze struktury jeji povahy, z jeji psychologie, z dispozic, z cele osobnosti. Aby se do neho zamilovala, museli bychom v ni neco zmenit, neco odstranit, znicit, zabit — nu a k tomu nikdo z nas neda svuj souhlas, nikdo na svete, dokonce ani ten nestastne zamilovany ne. Je totiz nepsany, ale kategoricky zakaz provadet zasahy na psyse cloveka. Odkud je? Nase civilizace casto smazava hranici mezi tim, co je prirozene, a co je vytvoreno umele, ale vsechny nase vynalezy a technicke vymozenosti zustavaji stat na hranici lidske mysli. My sami je tam zastavujeme, protoze duchovni svet jednotlivce povazujeme za nedotknutelny, nejvyssi statek spolecnosti. Do teto oblasti neni dovoleno pronikat zadnymi metodami, ktere zjednodusuji zivot. Nejnepatrnejsi pokus by byl nebezpecnym precedencnim pripadem; zacali bychom odstranovanim malych vad charakteru, jakousi ‚psychologickou retusi , a skoncili bychom na takovem promichani a prestaveni dusevnich vlastnosti, k jakemu dospivame, kdyz skladame z kaminku mozaiku…“
„Kdyz to tak rikas, mam dojem, ze mas pravdu,“ odpovedel po chvili Nils, „ale takova nestastna laska prece prinasi utrpeni. Ja jsem, pravda, nikdy nic podobneho nezazil, ale myslim, ze zbytecny cit…“
„Zbytecny cit?“ skocil mu do reci Ameta. „Nejsou zbytecne city, muj mily, nezdary, smutek, utrpeni jsou
