O nekolik dni pozdeji, pri navratu od Ter Haara, sel jsem hluboce zamyslen a nevenoval jsem pozornost svemu okoli. To se mi nekdy stava; najednou se zastavim, a vidim ne bez uzasu, smiseneho se vzrusenim, ze zase stojim v miste, kde se stykaji dve chodby. V nalevkovitem vyklenku byli dva technikove; jakmile me spatrili, odesli odtamtud, minuli me a rozesli se kazdy jinym smerem, aniz na mne promluvili jedine slovo. Premyslel jsem dost dlouho, zda tam meli neco na praci, zda je tam privedla taz podvedoma sila jako mne. Chtel jsem o tom rici Yrjolovi, ale pak jsem si to rozmyslel.
Vecer jsem mel sluzbu v ambulatoriu. Od chvile, kdy byly zapnuty motory, vzrustal pocet pacientu. Sice nepatrne, ale presto jsem mel denne o jednoho, dva nebo tri vice nez drive. Mnoho stiznosti jsem uz znal od slyseni tak dobre, ze jsem je mohl dokoncit, sotva pacient zacal mluvit; tak si na priklad stezovali, ze je neco nuti divat se na leskle predmety; takove uprene zadivani trvalo nekdy i ctvrt hodiny a neobycejne psychicky vysilovalo.
V noci jsem mel tezke sny. Zdalo se mi, ze stojim v hluboke tme primo pred zaklopkou. Citil jsem, jak od ni tahne nehybny, pronikavy mraz vzduchoprazdna. Nekonecne pomalu zacala uhybat pod myma rukama. Vzbudil jsem se s busicim srdcem a do rana jsem uz neusnul.
Dopoledne jsem stravil ve spolecnosti tri pilotu: Yeriogy, Amety a Zorina; prochazeli jsme se po cele rakete, hovorili jsme, ba dokonce jsme se i smali, presto vsak mne neopoustela tiziva vzpominka na onen sen. Po obede jsem se zastavil u Rudelika. Pracoval jiz delsi dobu na nejakem problemu a nikde se neukazoval. Sedel na stole se zkrizenyma nohama a vytukaval neco jednim prstem na pocitacim automatu.
Byl bych vlastne mel odejit. Zustal jsem s prosbou, aby se nedal rusit — chci pouze chvilku mlcky posedet. Rad souhlasil a tak jsem si sedl stranou a pozoroval jsem vice nez hodinu, jak se jeho dusevni prace komicky projevuje navenek. Okusoval ebonitovou kontaktovou hulcicku, mracil se, delal grimasy. Najednou se rozzaril a hledel pred sebe s takovym uzasem, jako by se primo pred jeho zrakem odehravaly nevidane divy; pak si neco zklamane brucel, seskakoval se stolku, prochazel se z kouta do kouta a luskal prsty. Nakonec pristoupil k pristroji, zaznamenal nekolik vyrazu a s usmevem se vratil ke mne.
„Jde mi to jakz takz,“ rekl, „ale cert aby to vzal!“ a dodal: „Tenhle orisek mi podstrcil Goobar.“
„Jakze? Ty s nim ted spolupracujes?“
„Zda se. Potreboval jeden novy analyticky aparat — aparat ve smyslu uvazovani, ne stroje — a rozviril takove matematicke bahno, az by clovek brecel. Je to problem, na ktery je mozno jit zaroven ze dvou nebo z dvaceti stran, jak je libo, ale ktera z cest vede k cili, nikdo nevi.“
Tehdy se Rudelik rozohnil a zacal vypravet. Neprerusoval jsem ho radeji, ale chapal jsem z toho kazdou patou vetu.
Pokud jsem tomu rozumel, pronasledovala ho obava, ze nekonecno, ktere se v rovnicich vyskytuje, muze zmarit cely jejich fyzicky smysl. Toto nekonecno bylo z pocatku pokorne a dovolilo, aby je stehoval z mista na misto. A tak se mu pokousel nastrazit osidla: pocital s tim, ze spadne do pasti a objevi se na obou stranach rovnice zaroven a bude je moci odstranit zkracenim. Zatim se kraceni zmenilo z poslusneho mechanismu v lavinu, ktera strhla vsechno s sebou, a vysledek namahave cesty matematickou dzungli znel: „0 = 0“, vysledek nesporne spravny, ktery vsak daval malo duvodu k radosti.
„Uz jsi s tim byl u Tembhary?“ zeptal jsem se, kdyz domluvil; od temperamentniho proslovu mel vlasy cele rozcuchane.
„Byl.“
„A co?“
„Rekl, ze na GEI neni elektronkovy mozek, ktery by stacil na tento problem. Je to otazka velmi specialni, jak vidis. Takovy mozek by bylo mozno zkonstruovat, ale ne tady. Musel by byt asi tak velky jako cela GEA.“
„Jakysi gyromat.“
„Neco takoveho. Ale takovy gyromat by pracoval zkusmo, metodou zkousek a omylu, to znamena jako slepec, a problem by rozresil v rozumnem case jedine proto, ze vykonava dvanact milionu ukonu za vterinu. Ne, to je vsechno nesmysl. Vsimni si: resit neco zkusmo! Vzdycky jsem rikal, ze se elektricke mozky plazi rychlosti blesku, ale lidske mysleni skace. Ti mechaneuriste naprosto nemaji smysl pro styl matematicke prace, jim je vsechno jedno, jak to automat rozresi, jenom kdyz to rozresi… kdyby se podarilo objevit vhodny metasystem, u sta hromu, pockej!“
Skocil k aparatu a znovu na nem zacal se zavratnou rychlosti neco vytukavat. Pak se podival na obrazovku, odkaslal si, projel si vlasy prsty a zmackl vypinac.
Vratil se s takovym zklamanim na tvari, ze jsem se na nic neptal. Sedl si, jak to mel ve zvyku, na operadlo kresla a zacal si piskat.
„Nac vam bude reseni tohoto problemu?“ zeptal jsem se.
„Ach, souvisi to se zmenou latky organismu, ktera se pohybuje ve vysokofrekvencnim gravitacnim poli.“
„Radis se s Goobarem?“
„Ne,“ rekl tak energicky, jako kdyby tim chtel prerusit dalsi diskusi. Po chvili dodal.
„Dokonce se mu vyhybam. Pripadam si nekdy jako broucek, ktery beha po povrchu nejake obrovske veci a ktery chce na techto prochazkach poznat, jak vypada celek. Nepodari se mi dosahnout vedou najednou vice nez nepatrny zlomek. Goobar? Tomu by se snad i podarilo obsahnout celek, ale pred tim by musel zautocit na problem z teze strany jako ja a urazit celou drahu, kterou uz ja mam za sebou. Nemohl by mi pomoci, mohl by pouze rozresit problem za mne, ale nedostali bychom se daleko, kdybychom zacali Goobarovi predkladat kazdy problem jen proto, ze on by jej rozresil rychleji! Ma ostatne sam prace nad hlavu.“
„Jestli jsem dobre pochopil, zapadls do tehoz ‚matematickeho bahna, jenze z jine strany?“
„Ano.“
Rudelik si povzdechl.
„Kdyz jsem se s nim setkal po prve, pochopil jsem za pet minut, ze to neni pro mne partner, druha miska rozhovoru, udrzujici rovnovahu s mou, ale ze me prikryva jako skleneny zvon mouchu, obsahuje v sobe vzdycky me duvody, dukazy, domnenky a ze pokus uniknout za hranice kapacity jeho myslenek je stejne marny, jako prani chodce uniknout zpod nebeske bane, ktera se nad nim klene.“
„A to rikas ty, takovy matematik?“ rekl jsem s uzasem.
„I kdybych ja byl vynikajici matematik, pak on je matematik genialni. A od jednoho k druhemu je panecku daleko! Nu, ale presto by sam na to nestacil, protoze i genius muze myslit pouze na jednu vec soucasne a musel by zit pul druheho tisice let… Ano, bez nas by neudelal nic, to mohu klidne rici.“
Neodolal jsem pokuseni zeptat se ho na vec, ktera uz davno drazdila mou zvedavost.
„Rekni mi, ale nevysmej se mi, jak si predstavujes rovnice, ktere v duchu resis? Vidis je nejak?“
„Jak to — zdali je vidim?“
„Nu, zdali je ve sve fantazii nejak vidis — jako takove male cerne tvorecky?“
Vykulil oci.
„Jake tvorecky?“
„Ale, vzdyt napsany matematicky vzorec konec koncu trochu pripomina radu cernych mravencu nebo broucku,“ rekl jsem nejiste, „myslil jsem, ze se ti ty znacky tak meni, pretvoruji v hla…“
Dal se do smichu.
„Tak mali cerni tvoreckove! Bajecne! Na to bych sam nikdy neprisel!“
„Jak to tedy je?“ nalehal jsem.
Zamyslil se.
„Kdyz ty si vybavis nejaky pojem, na priklad,stul', predstavujes si ta ctyri pismena?“
„Ne, predstavuji si stul…“
„No prave. Ja si docela stejne predstavuji sve rovnice.“
„Ale stoly prece existuji, zatim co tve rovnice neexistuji,“ pokousel jsem se mu oponovat, umlkl jsem vsak, takovym pohledem si me zmeril.
„Neexistuji?“ rekl tonem, jakym se rika „vzbud se!“
„Ano, nevidis-li je jako vzorce napsane znackami, jak je tedy vidis?“ stal jsem na svem.
„Zkusme to jinak,“ rekl, „vis, kde mas ruce a nohy, kdyz sedis potme?“
„Jiste ze vim.“
„Abys to vedel, musis si predstavit jejich polohu, vybavit si jejich tvar?“
„Vubec ne, citim je proste.“
„Vidis, stejne ja citim sve rovnice,“ rekl spokojene. Rozloucil jsem se s nim pevne presvedcen, ze do rise matematiky, v niz zije, se mi rozhodne nepodari proniknout. Ale zaroven, kdyz jsem se posadil na lavicku pred
