spustili stroje. A tu doslo k nejhorsimu. Ve tme se ozval krik:
„Pryc s tim podvodem! Nechte to radeji tak! Divejme se na zelezne steny, uz mame dost tech vecnych lzi!“
Nastala chvile napjateho ticha — a najednou vysvitlo slunce, nad hlavami zazarila modra klenba oblohy plna bilych mracen, tvari se dotkl vonny, chladny vitr a maly kousek zeme, na niz jsme stali, rozbehl se na vsechny strany a rozsvitil se zeleni az po vzdalene obzory. Lide se vzajemne zpytave pozorovali, jako by hledali toho, kdo ve tme vykrikl, ale nikdo se neodvazoval hlesnout. Prestoze nebe a svetlo v parku byly vzkriseny, jeden za druhym jsme jej mlcky opousteli.
Ted uz bylo docela jiste, ze k necemu musi dojit, ale nedalo se nic podniknout, dokud nebezpeci jeste nevykrystalizovalo, ale viselo pouze ve vzduchu; nevedeli jsme, proti cemu se budeme branit. Padl navrh vypnout motory (z planovanych sedmi tisic kilometru za vterinu dosahli jsme zatim dvou tisic osmi set) a zmensit rychlost, avsak astrogatori jej po porade zamitli, tvrdice, ze by to byl ustupek neznamu:
„At se projevi to nejhorsi,“ rekl Ter Akonjan, jako by navazoval na pamatna slova Trehubova, pronesena pred dvema lety, „at k tomu dojde a pak budeme bojovat, ale takto bychom zili v ustavicne nejistote. I ta nejhorsi jistota je vzdycky lepsi nez nejistota!“
Uplynulo pet dni napjateho skryvaneho ocekavani, avsak nic se nedelo. Vecer se ozyvaly signaly, motory dale zrychlovaly let rakety, pocet nepracujicich se snizil o dva, vsechny kolektivy normalne fungovaly, konal se koncert a ja jsem si opet zacal namlouvat, ze my, lekari stejne jako astrogatori, podlehame skodlivym vlivum cesty, jako ostatni, precenujeme bezvyznamnou udalost a davame se svest vybajenym nebezpecim.
Sesteho dne po udalosti v parku meli jsme v nemocnici tezky porod. Prislo na svet asphyticke dite. Jeho zivot visel na vlasku a dele nez dve hodiny jsem se na krok nehnul od postylky, u niz pracoval pulsator, ktery dodaval kyslik k dychani. Pri vycerpavajici praci jsem na posledni udalosti docela zapomnel. Teprve kdyz jsem si — velmi unaven — umyval ruce v rohu salu mezi porcelanovymi a kristalovymi deskami, uvidel jsem v zrcadle svou vlastni tvar, svrastelou a zarudlou, v niz oci svitily jako pri horecce — a vtom okamziku na mne padl nepochopitelny strach. Poprosil jsem Annu, aby zustala u matky, svlekl jsem krvi postrikany bily plast a tak, jak jsem byl, vybehl jsem ze salu. Vytah me svezl do nulteho poschodi. Kdyz jsem uvidel prazdnou chodbu osvetlenou lampami, hluboce jsem si oddechl:
„Blazne,“ rikal jsem si, „blazne, jakymi strasidly se to nechavas pronasledovat!“ Presto vsak jsem sel dale. Pred samou zatackou jsem uslysel hlasy, jejichz zvuk me zasahl jako slehnuti bicem. Tremi skoky jsem vbehl na polokruhovite se rozsirujici prostranstvi.
V usti nalevkoviteho vyklenku stal husty shluk lidi. Namackani, obraceni ke mne zady, zatlacovali nekoho, kdo jim branil v dalsi ceste. Vladlo naproste ticho, bylo slyset jen zrychleny dech jako pri zapase. V jednom z nejblizsich lidi jsem poznal Diokla.
„Co se deje?“ otazal jsem se priskrcenym hlasem.
Nikdo mi neodpovedel. Zachytil jsem pohled oci nekoho ze zastupu, oci uplne bilych, a ozval se tlumeny, vnitrne rozechvely hlas:
„Chceme jit ven!“
„Tam je vzduchoprazdno!“ vykrikl clovek, ktery celil davu. Poznal jsem ho. Byl to Yrjola.
„Pust nas!“ ozvalo se nekolik hlasu najednou.
„Silenci!“ vykrikl Yrjola. „Tam je smrt! Slysite? Smrt!“
„Tam je svoboda!“ odpovedel jako ozvena hlas ze zastupu a Diokles — jiste to byl on — vykrikl:
„Nemas pravo nas zdrzovat!“
Yrjola zatlacovan ustupoval stale hloubeji do nalevkoviteho vyklenku. Cerne se odrazel od pozadi osvetleneho prostoru a jeho hlas zkresleny ozvenou uzavreneho prostoru hucel:
„Vzpamatujte se! Co to chcete udelat!“
Odpovedi bylo zrychlene oddechovani. Yrjola rozprahl ruce, marne se pokouseje uzavrit jim cestu. Zastup se tlacil vpred. Inzenyr uz se zady dotykal panceroveho kotouce, ktery se leskl klidnym kovovym svitem.
„Stujte!“ vykrikl zoufale. Nekolik rukou se zvedlo k vyklenku, kde bylo videt osvetleny mechanismus uzaveru. Tu sebou Yrjola trhl, odstrcil lidi, kteri se na neho tlacili, schoulil se, vytrhl maly cerny pristroj, ktery mel za pasem, a pronikave vykrikl:
„Blokuji automaty!“
KOMUNISTE
Kdo z nas si vsima automatu? Kdo z nas si uvedomuje jejich existenci, vsudypritomnou a nepostradatelnou jako je vzduch a pevna puda pod nohama? Kdysi v davnych dobach znepokojovala lidi myslenka, ze by se roboti mohli vzbourit proti Cloveku; kdo dnes poklada takovy nazor za neco jineho nez desivy sen pomatence? Cozpak bychom mohli zkonstruovat automaty na niceni? Mohli, ovsem, ale stejne bychom mohli borit vlastni mesta, vyvolavat zemetreseni a ockovat si nakazlive choroby. Kazde lidske dilo muze byt obraceno k zahube cloveka — dukazem toho jsou treba vrazedne prostredky, jake kdysi vytvarely nektere barbarske civilizace. Avsak nezijeme proto, abychom zivot nicili, ale proto, abychom ho podporovali a pomahali jeho rozvoji, a nase automaty slouzi tomuto jedinemu cili.
V dobe, kdy byly vypracovany projekty prvni vypravy k hvezdam, vynoril se pred vedci nesmirne obtizny problem. Bylo mozne, ze obrovska rychlost rakety porusi normalni funkci mozku, ze slabsi jedinci, neschopni vzdorovat tomuto skodlivemu vlivu, upadnou do stavu zatemneni mysli a budou s to davat automatum nespravne, ba dokonce nicive rozkazy. Tuto moznost museli predem vyloucit, proto byl zkonstruovan specialni system prijimacu, ktery mohl zablokovat vsechny automaty na GEI. Tento system meli v rukou vedouci vypravy, plne si vedomi obrovske odpovednosti, jaka na ne byla vlozena. Tohoto prostredku se smeli chopit jedine v krajnim pripade, kdy kritickou situaci nebylo mozno zvladnout zadnym jinym zpusobem. Zablokovani automatu bylo by nebezpecnym precedencnim pripadem, protoze automaty jeste nikdy za tisicilete historie nasi civilizace nevypovedely cloveku poslusnost. Proto hloucek lidi pred vstupnim priklopem strnul, kdyz uslysel Yrjolova strasna slova, a stal znacnou dobu v nazloutlem svetle jako zkamenely.Vtom zaznelo v tichu zasvisteni ostre pribrzdeneho vytahu. Hlavy se otocily nizkym pulobratem tim smerem. V pootevrenych dverich vytahu, ktery prave sjel do chodby, stal Ter Haar.
Shrbeny, sel primo proti zkamenelemu davu, jako by vstupoval do prazdneho prostoru. Ti, na ktere narazil pohledem, ustupovali mu z cesty, a ulicku, ktera se tvorila za jeho zady, ihned uzavirali. Prosel jimi a na konci nalevkoviteho vyklenku vystoupil na prah uzaveru. Shora — jeho robustni postava cnela nad jejich hlavami — zacal hovorit, zprvu temer septem, az zavladlo takove ticho, jako by vsichni najednou prestali dychat. Vsechny oci se obratily k jeho temne postave s neviditelnou tvari, zezadu poprasene zlutym svetlem. Jeho hlas nabyval pozvolna na sile a dunel v uzavrene prostore. „Vy, kteri chcete zhynout, venujte mi deset minut sveho zivota. Pak odejdu, ja i on, a vy udelate, co chcete udelat. Nikdo se neopovazi vam v tom branit. Davam vam sve slovo.“
Odmlcel se na nekolik uderu srdce. „Pred tisicem dvema sty lety zil v meste Berline clovek jmenem Martin. Byla to doba, kdy jeho stat vyhlasil, ze slabsi narody maji byt vyvrazdeny nebo odsouzeny do otroctvi, a narizoval svym vlastnim poddanym, aby myslili ne mozkem, nybrz krvi. Martin byl delnikem ve sklarske huti. Jako jeden z mnoha delal to, co dnes delaji stroje: zivymi plicemi vhanel vzduch do rozzhaveneho skla. Byl to vsak clovek a ne stroj, mel rodice, bratra, devce, ktere mel rad, a uvedomoval si, ze je odpovedny za vsechny lidi na Zemi. Za osudy zabijenych i zabijejicich stejne jako za osudy svych nejblizsich.Takovi lide se tehdy jmenovali komuniste. Martin byl jednim z nich. Stat komunisty pronasledoval a zabijel. Museli se tedy skryvat. Tajne policii, tak zvanemu gestapu, se podarilo Martina zatknout. Jako clen organizacniho byra strany znal jmena a adresy mnoha soudruhu. Chteli po nem, aby je prozradil. Mlcel. Mucili ho. Mnohokrat zustal lezet v krvi. Krisili ho. Mlcel dal. S polamanymi zebry a vnitrnostmi rozbitymi od ran holi byl odvezen do nemocnice. Lecili ho, a kdyz se mu znovu vratily sily, opet ho bili. Ale on mlcel dal. Vyslychali ho ve dne i v noci, probouzeli ho silnym svetlem, kladli mu uskocne otazky. Nadarmo. Pak ho propousteli na svobodu, aby po jeho stope prisli na jine komunisty. Martin to prohledl a zustaval doma, a kdyz uz nemel co jist, chtel se vratit do huti, ale tam pro neho nemeli praci. Hledal ji jinde, ale nikde ho neprijali. Tu zacal umirat hladem. Vysilen se potloukal po meste, ale nepokousel se zajit k nekteremu ze soudruhu, protoze
