vedel, ze je sledovan.
Uveznili ho po druhe a pouzili jine metody. Martin dostal zvlastni cistou celu, dobrou stravu a lekarskou peci. Kdyz gestapaci odjizdeli zatykat komunisty, brali ho s sebou; vypadalo to, jako kdyby je vedl on. Take musel byt pritomen muceni uveznenych soudruhu a nekdy musel stat pred mistnosti, kde se konal vyslech a zmucene vodili kolem neho; rikali jim, aby se priznali, ze za dvermi stoji jejich soudruh, ktery uz vsechno prozradil. Kdyz volal na ty, ktere privadeli, ze je na tom stejne jako oni, gestapaci se smichem predstirali, ze je to soucast smluvene komedie. V teto dobe komunisticka strana byla decimovana. Prace byla stale prerusovana a bylo nezbytne vyhybat se vsem, kdo byli podezreli ze zrady. Komunisticke letaky zacaly varovat pred Martinem. Gestapaci mu je ukazovali. Pak, aniz se ho na neco vyptavali, pustili ho na svobodu. Po nekolika mesicich se Martin pokusil navazat opatrne spojeni se soudruhy, ale nikdo se s nim nechtel stykat. Pak sel k bratrovi, ale ten ho nepustil do bytu. Mluvili spolu pres zavrene dvere. Take rodice se k nemu nechteli hlasit. Matka mu dala bochnicek chleba, ale to bylo vse. Znovu se pokousel nalezt praci — marne. Byl po treti uveznen a vysoky dustojnik gestapa mu rekl:
„Clovece, tve mlceni uz ztratilo nadobro smysl. Tvoji soudruzi te uz davno pokladaji za nicemu a zradce. Zadny z nich o tobe nechce vedet. Pri prvni prilezitosti te ubiji jako vztekleho psa. Slituj se sam nad sebou a mluv!“
Ale Martin presto mlcel. Tu byl znovu propusten a hladovy se toulal po meste. Nejaky neznamy clovek, ktereho vecer potkal, zavedl ho do sveho bytu, dal mu najist, opil ho alkoholem a pak mu vlidne vysvetlil, ze ted uz je uplne jedno, zdali bude mluvit nebo ne, a nebude-li mluvit, ze bude popraven. Ale tato smrt mu take nepomuze, protoze zemre s povesti zradce. Ale Martin mlcel. Ten clovek byl u gestapa a odvedl ho do vezeni. Za jedne prosincove noci, dva roky od chvile, kdy byl po prve zatcen, vyvedli ho z cely a v kamennem sklepe mu vpalili kulku do tyla. Pred smrti, kdyz slysel kroky tech, kdo ho prichazeli zabit, vstal a na stenu sve cely vyryl slova: ‚Soudruzi, ja — —, vic nestacil napsat. Tato dve slova po nem zustala, kdyz prerusil sve dvoulete mlceni. A jeho telo se rozpadlo v jedne obrovske jame s vapnem.
Avsak zustaly dokumenty a kroniky gestapa, vrzene do sklepu vezeni pri jedne z pozdejsich valek. A z teto pamatky z udobi pozdniho imperialismu vytahli jsme my, historikove, na svetlo pozustatky a vycetli z nich pribeh nemeckeho komunisty Martina.
A ted uvazujte! Tento clovek mlcel, prestoze byl mucen a tryznen. Mlcel, kdyz se od neho odvratili jeho nejblizsi: rodice, bratr i soudruzi. Mlcel, kdyz uz na neho nikdo krome gestapaku nepromluvil vlidneho slova. Byla prervana vsechna pouta, ktera mohou spojovat cloveka se svetem, ale on stale mlcel — pohledte, a toto je cena za jeho mlceni!“
Ter Haar zvedl ruku.
„Toto je cena za jeho mlceni, toto je nesmirny dluh, jakym jsme povinni my, zijici, tisicum a tisicum tech, kdo v pradavne minulosti umirali jako Martin, ale jejichz jmena nam zustala neznama. Toto je jediny duvod, pro ktery umiral, veda, ze ho zadny lepsi svet neodmeni za muceni, ze jeho zivot navzdy skonci v jame s vapnem, ze neprijde zadna odmena, ani zmrtvychvstani. Ze vsak jeho smrt v tomto mlceni, ktere sam sobe ulozil, uspisi prichod komunismu. A proto my podnikame cestu k hvezdam, nebot on za to umiral, a proto existuje i komunismus — ale kde jsou komuniste?“
Po tomto vykriku hnevu a bolesti nastalo kratke, strasne ticho. Pak historik rekl:
„To je vse, co jsem vam chtel rici. Ted odejdeme, inzenyre, a oni otevrou uzaver a vymrsteni ven tlakem vzduchu vypadnou do vzduchoprazdneho prostoru, prasknou jako krvave bubliny a po vecnost budou krouzit vesmirem pozustatky tel lidi, kteri zbabele prchli pred zivotem!“
Sestoupil z prahu a vysel z kruhu lidi, kteri ho obklopovali. Kratkou chvili dunely jeho kroky, pak zasvistel vytah. Ale lide stali nehnute. Nekdo si prejel rukou po tvari, jako by s ni stahoval tezky, chladny zavoj, kdosi zakaslal, nekdo zastenal — nebo zavzlykal — pak sebou nahle vsichni pohnuli a zacali se rozchazet ruznymi smery s hlavami sklopenymi, s tezkyma, bezvladne visicima rukama, ktere se pri chuzi klatily jako bez zivota.
Zbyli jsme sami tri: Yrjola na okraji uzaveru, drze stale v ruce blokovaci pristroj, Zorin, opreny o stenu s rukama zkrizenyma na prsou, a ja. Stali jsme tak dlouho. Jiz jsem chtel odejit, kdyz se nad nasimi hlavami ozvalo dute, tahle houkani: byla uz noc, zvucely vystrazne signaly, GEA zvetsovala rychlost.
GOOBAR — JEDEN Z NAS
Ohen dal vzniknout planetam. Z ohne, z vychladle hvezdne hmoty povstal zivot. V miliardach slepych pokusu vytvorila pruzna, slizovita latka vapenne krunyre a krev, zabry, srdce, oci, celisti i vnitrnosti. Tak zacalo rozmnozovani, pohlcovani, pomaly vzrust a rychly zanik. V boji o zivot vychazeli nekteri zivocichove na pevninu, jini se vraceli do mori, ploutve se menily v nohy, nohy v kridla, a ta opet v ploutve. Zivot se pretrhaval, hynul v horotvornych epochach, tuhl v milionech trupu a v chladnouci lave a stoupal jako vracejici se hudebni motiv, po kazde jiny, a prece stale tyz, uchvatna melodie plna bolesti, upadajici v mlceni, smrt, a opet znovu zaznivajici v hlubinach vod, na vrcholcich hor, ve vecnem snehu i v piscinach pouste.
Z tohoto nekonecne mnohotvarneho priboje zaniku a zrodu, z ustavicneho boje, ze tmy a z hltavosti vznikl clovek, dal jmeno planete, jejimu bezejmennemu nebi a vsemu, co uvidel az po hvezdy. Tak zacala stavba civilizace. Nebe — to bylo kdysi pokorne svetlo planet, spadajici s nebeskou hudbou po kristalovych sferach; na nehybne klenbe se chvely roje hvezd poctenych vysvetlenim, ze jsou ozdobou na zdech, za nimiz se zacina rise vecneho blazenstvi. Avsak clovek se nadarmo zaposlouchaval do noci, aby zaslechl tu vsespasnou hudbu nebes; zapochyboval a povstal proti nebi, zboril klenby raje, prekrocil vylhane hranice a vkrocil do cerne prazdnoty a prestoze na sve pouti nepotkaval nic krome horicich mlhovin, padajicich z jednoho nekonecna do druheho, sel dal, hledaje nikoliv hudbu sfer, nybrz odpoved na otazku, kde se narodil, cim je a co ma delat, aby se jeho zivot stal nepostradatelnym pro svet.
My, prvni lide, kteri letime k hvezdam, neklesali jsme jen pod tizi samoty kosmickeho prazdna. Mucila nas nikdy nevyslovena, v hloubi duse skryvana myslenka, ze nase stradani bude marne. Kazdy chapal, ze clovek bude moci proniknout sotva k nekolika nejblizsim sluncim, i kdyby se cestovalo rychlosti svetla. Dosazeni dalekych planetarnich systemu, transgalakticke cesty, let napric cele oblasti Mlecne drahy vypadaly jako utopisticky sen. Cerne propasti, jimiz samo svetlo proleti teprve za miliony let, uzaviraly cestu k hvezdam.
Proto jsme prijali mezi sebe lidi, kteri se shlukli pred vychodem z rakety, ne jako zradce, nybrz jako soudruhy zachranene pred zkazou, jez kruteji nez ostatni poznamenal boj se slabosti, ktera doutna v kazdem z nas.
Kdyz prisli k prvnimu astrogatorovi a zadali, aby je soudil, Ter Akonjan odmitl rozhodovat sam a prizval ostatni astrogatory, avsak take oni prohlasili, ze to neudelaji. V nasi posadce nema zadny clovek moc nad jinym, tvorime kolektiv lidi, kteri se dobrovolne, jako vyslanci Zeme, ucastnili vypravy ke sluncim Centaura. Ter Akonjan rekl shromazdenym, ze jsou nadale tymiz cleny posadky jako drive a pokud jde o trest, ten si uz odpykali a budou pykat dale ve svych srdcich.
V teto skupine bylo mnoho mych pacientu. Chvilkove slabosti podlehli ti, jejichz nervovy system byl mene odolny nez ostatnich lidi, a jejich vina tedy nebyla tak velka. Kdyz jsem to rekl Ter Haarovi, namitl, ze je prece privedl k rozumu slovy a ne leky.
Cela tato udalost se roznesla po rakete jako blesk. Na nasledujici schuzi navrhli astrogatori historikum, aby seznamili posadku se svymi pracemi o kritickych okamzicich dejin, kdy se vazila budoucnost sveta, a kdy jedno pokoleni muselo rozhodovat za desitky pokoleni pristich, a prestoze klesalo pod obrovskym bremenem, dokazalo prece tato rozhodnuti ucinit.
Promisily se kolektivy v laboratorich, pratelske krouzky i umelecke soubory. Vecer jsme se schazeli v pracovne historiku a naslouchali jejich prednaskam o minulosti, je-li mozno nazvat prednaskami vypraveni podobna tomu, jakym nasimi srdci otrasl Ter Haar. Byl to obrovsky, nekonecny pruvod lidi, kteri povstali proti radu sve doby ve jmenu budoucnosti cloveka.
Pred nami se objevovaly jasnozrive oci, jejich zivy, duverivy trpyt, ruce v pohybu, nekonecne lesy gest, dychtiva usta, sepot a vzdechy zamilovanych, posledni bezedne pohledy k smrti odsouzenych, bezesna zamysleni vedcu, ciny nejvetsi odvahy i zachvevy ras, ktere — vsechny zaroven — spoluvytvarely beh sveta. Tak jsme ziskavali vedomosti, stejne nepodobne suchym generalizacim, ktere jsme si odnesli ze skol, jako se nepodoba znalost biologickeho poslani pohlavi — lasce. Tak chor hlasu umlklych v minulosti odhaloval nam smysl naseho lidstvi.
