Nekolik tydnu po vylicenych udalostech, kdy uz raketa dosahla zvysene rychlosti a vecerni signaly umlkly na cele roky, rozletla se po rakete zprava, ze Goobar, jenz odedavna pracuje na problemu kosmickych cest, je na stope nejakeho revolucniho objevu. Neni znamo, kdo byl jejim autorem, sirila se v nejrozmanitejsich, ale vzdy mlhavych verzich, hlavne mezi neodborniky. Mozna, ze se zrodila proto, ze biofyzicke laboratore prizvaly v poslednich mesicich ke spolupraci nejlepsi fyziky, matematiky, a chemiky GEY. Presto vsak Goobarovi kolegove popirali reci o nejakem objevu a bylo tezko jim neverit, protoze nemeli zadne duvody, aby zatajovali pravdu, nicmene povest o objevu se vracela pres mnohonasobne dementi ve stale nove podobe a byla predmetem vasnivych sporu.
Sam Goobar zachovaval v teto veci mlceni; bylo tezko rici, zdali tvrdosijne se vracejici povest se k nemu dostala, nebo zdali ji nebral vazne, protoze byl prilis zabran do sve prace. Posledni den kalendarniho jara vydal jsem se pozde vecer na koncert. Kdyz jsem vstoupil do salu, velka svetla uz zhasla. Rychle jsem usedl na volne misto v posledni rade kresel. Vedle mne sedeli Ruys a Goobar. Vedec jako by zestarl od doby, kdy jsem ho videl naposledy. Mel bledou a ztrhanou tvar cloveka, ktery se porad zdrzuje v zavrene mistnosti, a hustou sit zilek na vickach, ktera sebou obcas skubla — naslouchal totiz hudbe se zavrenyma ocima. Na poradu byla Kreskatova Druha symfonie. Jednu chvili jsem vrhl rychly pohled stranou a strnul jsem: Goobar, nakloneny dozadu spal s hlavou na operadle kresla. Teprve mohutne finale ho probudilo. U vychodu byl naval, nehybal jsem se proto z mista. Byl jsem tak zamysleny, nebo spis zahledeny do prazdna, ze v celem sale krome nas tri, kdyz jsem zvedl oci, nebyl uz nikdo. Vyskocil jsem, zaroven vstali Ruys i Goobar. Situace byla trochu trapna: doposud jsme netvorili spolecnost, nyni nas vsak spojoval fakt, ze jsme zustali sami tri, a to tim jasneji, cim jsme byli blize vychodu. Mezi sloupy portalu chtel jsem se rozloucit se skladatelem i vedcem, ale sel jsem s nimi dal. Byla to takova zvlastni prochazka: prosli jsme snad polovinu delky cele rakety a nikdo nerekl ani slova. Paluba splynula s chodbou kratkou, naklonenou plochou. Sli jsme okolo siroce otevrenych, prazdnych vchodu do parku a z kazdeho nas ovanul dech chladne pryskyricne vune. U poslednich dveri se Goobar od nas odtrhl a zastavil se u vchodu do parku. Ze tmy, ktera tam vladla, proudil prizemni jemny sumot listi, jimz pohyboval vitr.
„Uz ani ty ke mne nechodis, Ruysi…“ rekl. Stali jsme za nim a znelo to, jako kdyby nemluvil k jednomu z nas, ale do te tmy vonici mokrym listim.
„Nechtel jsem te rusit,“ rekl skladatel tise.
„Ano, to znam…“
Odmlcel se, jako kdyby naslouchal vetru.
„Jednou jsem pozval po prednasce studenty — bylo to jeste na Zemi, aby ke mne prisli. Zadna recepce, jen tak, trochu se projit po zahrade, pohovorit. Nepocital jsem ovsem, ze by prisli vsichni, ale vetsi spolecnost. Sedeli jsme se zenou dlouho do noci a cekali na hosty. Neprisel nikdo. Pozdeji jsem se ptal, proc? Myslili si: mnoho lidi bude Goobara vyrusovat. Nekdo se toho musi zrici. A myslili si to vsichni…“
Rozmluva probihala tak tise, jako kdyby nablizku nekdo spal. Ruys neodpovedel hned.
„Na Zemi to bylo neco jineho… byval jsem u tebe snad az prilis casto. Ale ted jsi pretizeny praci a unaveny…“
„Unaveny?“ podivil se Goobar. Ale za chvili dodal:
„Mas pravdu.“
A z toho, jak to rekl, bylo videt, ze si na to sam dosud nevzpomnel.
„Dobre, zes prisel na koncert,“ pokracoval Ruys, „hudba je naprosto nepostradatelna!“
„Ale vzdyt jsem tam spal!“ prerusil ho Goobar v navalu vnitrniho veseli a jeho hlas znel uplne stejne jako tenkrat na plese, kdyz se mnou mluvil po prve.
Ruys umlkl, prekvapen, nebo snad pohorsen, ale Goobar vysvetlil:
„Nemohu spat. Abych usnul, musim zapomenout na vsechno. Pri hudbe zapomenu a usnu…“
„Musis zapomenout? Nac?“
Nastalo ticho. Od prvnich slov tohoto rozhovoru jsem citil, ze jsem nezvany vetrelec; desetkrat jsem si rikal, ze musim odejit a jen jsem cekal na vhodny okamzik. Zdalo se mi, ze prave nastal, ale sotva jsem se pohnul, Goobar zacal:
„Devaty rok uz pracuji na vlivu gravitace na zivotni procesy. Je to dlouha cesta. Narazil jsem na les problemu a kazdy z nich si zaslouzi, aby mu clovek zasvetil zivot. Nesel jsem za zadnym z nich. Velke zrychleni, rychlosti blizici se rychlosti svetla, to byl muj ukol. Co se stane s clovekem, ktery prekroci rychlost 190 000 kilometru za vterinu? Smrt — rekne zak zakladni skoly. Totez rikam dnes ja, s jistotou znasobenou devitiletou praci. Co dal?“ oprel se o kridlo sklenenych dveri, stali jsme, park sumel.
„Uz radu mesicu kazdy, s nimz se stykam, lhostejno za jakych okolnosti, ma na rtech jednu otazku. Pravda, nepolozi ji. Kolegove z laboratore znaji stav vyzkumu tak dobre jako ja, a presto i oni, dokonce i moji nejblizsi dokonce i Calla… Co jim odpovedet? Spolehnout se na domnenky, nadeje? Jakym pravem? Autorita — to je odpovednost. Tak nas ucili. Cim vetsi autorita, tim vetsi odpovednost. A vsichni cekaji. Divaji se a cekaji. Veri v Goobara. A v koho ma verit Goobar?“
Nekricel. Ba ani hlas nezvysil — a prece to bylo slyset na cele palube. Ale bylo tam prazdno. Primo naproti — dlouha snura modrych nocnich svetel. Vpravo v cernych otvorech dveri sumel neviditelny park.
„A dokonce i ted v tomto okamziku, kdy vam to rikam, myslite si:,No ano, ale co si Goobar mysli? S cim pocita? Jaky je jeho nazor? … Nemam pravdu?“
Mlceli jsme. Mel pravdu.
Nastalo ticho. Goobar zvedl k ocim hodinky a narovnal se.
„Nu, co delat? Musim jit, zacit.“
„Co?“
„Novy den.“
Pozdravil nas uklonem hlavy, prosel chodbou v cele jeji siri a zmizel ve vytahu.
Byly tri hodiny v noci.
SOCHA ASTROGATORA
Kdyz horska bystrina narazi pri sve ceste na skalni hradbu, zacne vyplnovat udoli. Trva to mesice a leta; mala, neustale prystici nitka vody je neviditelna mezi cernymi masivy, presto vsak se jednoho dne udoli zmeni v jezero a bystrina prelevajici se pres jeho brehy nastupuje dalsi cestu.
Zrovna tak nezkalena, sobe verna trpelivost tkvejici u zakladu cinnosti prirody, ktera z atomu bloudicich ve vzduchoprazdnu tvori horici hvezdy, hvezdy ledove i hvezdy zelenajici se zahradami, prave takova trpelivost je charakteristickym znakem Soledad.
Po cela ctyri leta pracovala socharka na dile, pro ktere se vydala s nami na cestu. Byla to socha astrogatora.
Musim se priznat, ze mi vrtalo hlavou, proc socharcina volba padla prave na Songgrama. Vzdyt na palube rakety byli astrogatori jako ocelovy Ter Akonjan s ocima bdelyma, vzdycky vzdaleny vice nez kdo jiny svemu okoli, byl zde Grotrian s hlavou myslitele ostribrenou hebkymi vlasy, byl zde Pendergast, ktereho bylo zridkakdy videt, vysoky, s kosymi rameny, jakoby znaveny vlastni mohutnosti, Pendergast s ocima, pred nimiz jako by prchaly nesmirne dalky a ktere byly od nocniho bdeni stazeny v drobne body. Ale Soledad si vybrala nejobycejnejsiho z nich. Tezko by hledala postavu mene patetickou. Songgram, tento ponekud pritloustly cernovlasy muz, se velice rad smal nejen mezi lidmi, ale i kdyz byl sam. Nejednou, kdyz jsem sel mimo jeho pracovnu, slychal jsem prudke vybuchy jeho veseli. Valel se smichy nad svou oblibenou cetbou, dily starovekych astronomu. K smichu mu byla, jak rikal, ne ubohost jejich vedomosti, nybrz jejich sebevedomi. Neni nahoda, ze prave k nemu prisla delegace deti se smrtelne vaznym navrhem, aby jim udelal nejakou katastrofu, „malou, ale opravdickou, protoze je tady strasna otrava.“
Sochu jsme uvideli v predvecer ctvrteho vyroci startu se Zeme. Stala jeste v atelieru. Socharka v sedem pracovnim plasti posypanem kamennym prachem stahla hrubou plachtu, ktera sochu zakryvala. Nevytesala ho v tezkem kamennem skafandru, ani s hlavou vztycenou, aby jeho pohled zdanlive letel k hvezdam. Na prostem podstavci stal jeden z nas, trochu sehnuty, jako by prave chtel vykrocit a jen by si jeste chtel vzpomenout na neco, co vyvolalo zkriveni rtu, jez vypada hned jako usmev, hned jako zachvev neklidu. Je to neco duleziteho, soustredil se
