opravdu nutne. To neni ani fraze, ani chvala trpitelstvi. Tim, ze prekonavame velke tezkosti, sami rosteme. Uspokojovani prani, dokud se v cloveku nerozvinula a nedozrala, muze prinest vice skody nez uzitku. Proto vychovatele vedi, ze je dobre usmernovat detske touhy a oddalovat jejich splneni, tak totiz v dusi vznikaji velmi cenna smerova napeti, ktera se stavaji jakymisi neviditelnymi piliri rostouci konstrukce charakteru. Clovek v zivote dosahne tim vice, cim vyssi si vytycuje cile. Neni nahoda, ze na GEI nyni pracujeme na planech vyprav daleko rozsahlejsich, nez je nase. Rekls ‚zbytecne city'. Vzpomen si na Petra. To, co prozil, vpalilo se tak hluboko do jeho nitra, ze to pretrvalo katastrofu, zatim co vsechny ostatni vzpominky byly zniceny. Ale tak mu zustalo neco vlastniho, k cemu se mohl vracet, kdyz byl slepy, odsouzeny k mlceni, kdyz si na nic nevzpominal, mohl si rici ‚miloval jsem', a to uz znamena mnoho. Nyni se usazuji okolo teto vzpominky ty ostatni: jinak byl mel jeho navrat do zivota neco nelidskeho, byl by jako automat, ktery na rozkaz zapomina a je pak prazdny jako nepopsany list. Clovek, ktery by zapomnel skutecne vsechno, byl by desivy zjev, protoze by ztratil individualitu a slovo,ja v jeho ustech by bylo prazdnym zvukem. Proto ani nejvetsi muka nejsou zbytecna; je pravda, musime je prekonat, ale prekonat neznamena — je zavrhnout.“
Jeste nejakou dobu jsme hovorili; kdyz uz se vsichni chystali k odchodu, rekl Nils:
„Myslim, profesore Schreyi, ze nyni uz vim o lasce vice nez ten Martan o hudbe…“
Stary chirurg se u mne jeste chvili zdrzel. Sedeli jsme dosti dlouho mlcky, konecne Schrey otevrel oci, ktere se v poloseru zive zableskly, a rekl hlasem, jaky jsem u neho dosud neslysel:
„Znas durynske lesy… a ty siroke, bile cesty, kterez nich vybihaji do rovin plnych vetru, a brezove haje… muzes tam chodit po cele dny a vecer si hrat ruce nad ohnem a kour se klade tak nizko a vetve tak praskaji…“
„Muzes to kdykoliv spatrit ve videu,“ odpovedel jsem,,v kteremkoli okamziku. Treba hned ted.“
Schrey zamzikal a vstal.
„Pro sve vzpominky nepotrebuji protezu,“ rekl suse a ihned odesel.
VZPOURA
Treti rok cesty by! nejtezsi presto, nebo snad proto, ze se v nem neodehraly mimoradne udalosti. Varovne signaly mlcely. Raketa dosahla plne rychlosti a uletela v kazde vterine 170 000 kilometru, padajic po linii nepatrne odchylene od osy spojujici severni a jizni pol galaxie. Vsechna zarizeni GEY fungovala tak dobre, ze jsme uz davno zapomneli na jejich existenci. Vzduch, ktery jsme dychali, pokrmy, odevy, veci denni potreby i veci neobycejne luxusni, vsechno, po cem kdo zatouzil, bylo tu na zavolani, protoze to vyrobily palubni atomove syntetizatory. V Ustrednim parku se stridaly rocni doby, deti, ktere prisly na svet v prvnich mesicich cesty, jiz mluvily, pri dlouhych vecernich rozhovorech jsme si vzajemne odhalovali sve osobni prozitky a casto velmi spletite, pohnute osudy, ktere v perspektive casoveho zkraceni jasne vysvetlovaly, proc kazdeho z nas privedl zivot na palubu rakety, ktera leti za hranice slunecni soustavy.
Nyni uz nikdo nevyhledaval samotu, naopak, lide k sobe lnuli, nekdy snad az prilis narychlo. Ameta rikaval: „Nic dobreho z toho nevzejde, kdyz se slabost se slabosti sejde. Nula od nuly pojde.“ Prekonavat den za dnem tyto nekonecne se protahujici tydny a mesice, bylo velmi nesnadne. A jestlize jsem ja sam utrpel malo, protoze jsem se stykal se skupinou lidi, jejichz duchovni rezervy byly nevycerpatelne, presto jsem jako lekar zpozoroval, jak ostatnim rozleptava vzduchoprazdno smysl prace i zivota.
Nespavost se stala chorobou temer vseobecne rozsirenou. Ve srovnani s prvnim rokem cesty stoupala spotreba leku nekolikanasobne. Dochazelo k pripadum vysinuti z psychicke rovnovahy. Mezi kolegy, ba i prateli, z malichernych duvodu dochazelo k roztrzkam. V kteroukoli hodinu jste mohli potkat lidi bez cile se potulujici po chodbach, kteri vas mijeli s pohledem strnulym, jako by neco uprene pozorovali. Nejvetsi starosti nam pusobila skupinka nekolika osob, ktere jejich zamestnani nejvice poutalo se Zemi. Preruseni kontaktu s materskou planetou podrylo samy zaklady jejich existence. Navrhovali jsme jim pred casem, aby se pripojili k jinym, cinnejsim kolektivum, avsak neodhodlali se k tomu vsichni, a tak zakon naproste dobrovolnosti prace, ktery jsme si sami neuvedomovali, tak samozrejme vyplyval z forem naseho zivota, obracel se ted proti nam.
Avsak priznaky, ktere jsem uvedl, nebyly nejhorsi. Nesnesitelnou se stala atmosfera, ktera vyplnovala raketu od nejhornejsich palub po nejodlehlejsi zakouti. Bylo v ni neco drtiveho. Na nase smysly padala jakasi neviditelna tiha.
Spanek, pokud se vubec dostavoval, prinasel tezke sny.
Casto jsem z vypraveni pacientu poznaval jejich obsah. Vseobecne byly sny o tom, ze pres atomovou zavoru pronikaji dovnitr rakety jedovate vypary, nebo ze vedci zatajuji, ze se GEA vubec nepohybuje, nybrz ze stoji nehnute, vznasejic se v propastech kosmu. Bylo nemozne uniknout snum tim, ze jsme bdeli, protoze v bdeni cihalo jeste horsi velke ticho. Mohli jsme se do neho zaposlouchat na kteremkoli miste rakety. Vtisklo se mezi slova rozmluvy, trhalo myslenky, ve zlomku vteriny odhodilo lidi na protipoly temneho, nekonecneho mlceni. Podstoupili jsme s nim boj. Tak na priklad v atelierech a laboratorich umyslne vypinali pohlcovace zvuku. Tehdy se hlomoz zkusebnich pristroju rozlehal daleko po cele rakete, ale v jeho jednotvarnosti se skryval jakoby vysmech nasemu usili a my jsme si uvedomovali tim jasneji iluzornost podobnych pokusu, nebot jednotvarny hluk byl jakousi slupkou cerneho ticha, teninkou jako papir. Kdo by se jeste vyhybal hvezdnym palubam! V tomto roce prisly hvezdy k nam a byly vsude jako horici body, vyvstavaly pred ocima, kdykoli jsme zavreli vicka.
Jednoho dne zacala mezi nami kolovat, neznamo kym slozena, petice k Rade astrogatoru, ktera se energicky dozadovala zrychleni letu GEY o dalsich sedm tisic kilometru za vterinu, nebot — jak tvrdil jeji text — „tuto rychlost deli od kriticke rychlosti jeste tri tisice kilometru, rozpeti nepochybne dosti velke, aby nemelo skodlive ucinky na zdravi posadky, ale urychleni, ktere navrhujeme, podstatne zkrati dobu cesty.“
Bylo dosti zvlastni, ze autor tohoto textu zustava anonymni, rozhodne vsak zalezitost vsechny vzrusila tim spise, ze na teto petici, drive nez se dostala k astrogatorum, bylo nekolik desitek podpisu. A tak nejblizsi schuze astrogatoru byla venovana otazce zvyseni rychlosti: prisel na ni take Goobar. Na schuzi se vyskytly ruzne nazory, hlavne proto, ze vliv meznych rychlosti na lidsky organismus nebyl dobre znam. Ameta, Zorin, Ul Wefa tvrdili shodne, ze rychlost 185 000 kilometru za vterinu, jakou leteli s raketou, jim nijak neublizila, avsak jejich let netrval nikdy dele nez nekolik hodin. Vynorila se otazka, zdali dalsi zvetseni rychlosti nebude mit nejaky vliv, ktery by se zvolna kumuloval a projevil by se az za nejakou dobu. Nakonec se ujal slova Goobar:
„Je specificke pro nasi nynejsi situaci,“ rekl,,ze tak podrobne jedname o problemu zvetseni rychlosti, ale vubec se nezamyslime nad motivy, ktere primely cast posadky k tomu, aby tento projekt prednesla specialistum, kteri jsou jedine opravneni, jak by se zdalo, aby rozhodovali o rychlosti letu. Z mych zatimnich vyzkumu vyplyva teze, ne sice zatim zcela jista, ze mezna rychlost napadne citovou oblast psychiky drive, nez narusi jeji intelektualni rovnovahu. Domnivam se presto, ze let GEY je mozno urychlit hlavne proto, ze posadka od nas ceka konkretni cin, neda se vsak zjistit, zda prospech z takoveho kroku prevysi vznikle skody nebo ne. Bude to pokus trochu riskantni, ale mame prostredky, ktere tento proces odvrati, dokonce i v takovem pripade, ze bude narusena dusevni rovnovaha cele posadky; v pripade potreby vratime se k nizsi rychlosti.“
Vetsinou dvou hlasu rozhodla Rada zvysit rychlost GEY. Protoze riziko bylo znacne, rozdelili zrychleni na padesat dnu. Hned pristiho dne bylo slyset vystrazne signaly, ktere se od toho dne opakovaly kazdy vecer.
Nevim dobre, jak se to stalo, dost na tom, ze jsem prave v techto dnech v dobe prochazky sestoupil na uroven nulteho poschodi. Chodba obloukovite zaklenuta se tady styka s druhou. V miste, kde se spojuji, otvira se v bocni stene obrovsky nalevkovity vyklenek uzavreny kulatou pancerovou deskou. Je to nouzovy vychod pro mimoradne pripady. Tudy prave byla vtazena dovnitr raketa Petra z Ganymedu. Obrovskou vypouklou zaklopku tlaci k obrube soustava sikmo postavenych ocelovych pak s tupymi konci. Otevrit je mohou automaty, v poctu ctyr, ktere z obou stran strezi vychod; kazdy z nich obsluhuje dve tahla.
Kdyz jsem tudy sel tenkrat vecer, zustal jsem mimodek stat v miste, kde se chodby sbihaly primo naproti trychtyrovitemu vyklenku. Vladlo zde absolutni ticho. Nedolehal sem zadny zvuk. Hlomozici stroje laboratori delilo od tohoto mista sest pater rakety. Najednou, jak jsem tak stal, bleskla mi hlavou silena myslenka, ze za temito dvermi je svoboda. Hnan neprekonatelnou silou, vesel jsem do chladne prostory, slabe osvetlene zarivkami, ktere me privedly k obrovske zaklopce. Dlouhou dobu jsem stal bez pohybu. Polozil jsem ruku na chladny kov. Kdyz jsem se vzpamatoval, rozhledl jsem se, zdali nikdo nevidi me blaznive pocinani, a potichu, jako kdybych mel pocit viny, vratil jsem se na chodbu a chvatne jsem odesel.
