rozhovor:
„Mas nejaky program na dnesni vecer?“
„Ne.“
„Prijd za hodinu do detskeho parku. Prijdes?“
Byl bych snad odmitl, ale uchopil mou ruku a kratky, pevny stisk, ktery jsme vymenili, me smiril se vsim. S tim podivnym proslovem pred tvari hvezd, se zvlastnim pozvanim a konecne i s nim samym, s pilotem Ametou.
Detsky park se rikalo salu, ktery pripominal nevelkou botanickou zahradu. Nerostlo tam prilis mnoho stromu, vsechny byly nizke, se silnymi a pokrivenymi vetvemi, jak delanymi pro splhani. Byl zde pisek pro nejmensi deti a mala, balvany obklopena jeskyne ve skale, i vodotrysk uprostred.
Dnes stromy a pisek zmizely. Videoplastikove promenili sal v kouzelnou zahradu, protoze se tady mely konat zvlastni zavody — soutez o titul nejlepsiho vypravece pohadek. Uchazecu o titul viteze bylo mnoho. Postupne zaujimali misto na podiu, obklopeni hlouckem naslouchajicich deti, ktere mely v ruckach male stribrne zvonecky.
Zvonily jimi, kdyz byla pohadka u konce, a tak vyjadrovaly sve pocity; velky automat, prevleceny do groteskniho kostymu, poloskryty ve stinu palmy, neomylne meril intenzitu hromadneho cinkotu zvonku. Ukazalo se, ze jednim z nejlepsich vypravecu je Zorin; pilot, obycejne malomluvny, nas prekvapil pohadkou o radioaktivnich obrech z hvezdy Algolu; presto vsak palmu vitezstvi dobyl Tembhara, jehoz jmeno za doprovodu vybuchu bengalskeho ohne vyhlasil automat prestrojeny za carodeje.
Vychovatele pomalu odvadeli deti do loznic, a to se neobeslo bez narku nejmladsich, ktere jeste cekaly na neco nevidaneho. Nakonec, kdyz jsem se rozhledl, uvidel jsem same dospele lidi a srdce me zabolelo jakymsi bezdecnym smutkem, jako kdybych se sam — odchodem deti — neodvolatelne rozloucil s mladim.
Ale tu lehkym krokem vystoupila na opustene podium Callarla a zeptala se s usmevem:
„Cekate na dalsi pohadku? Povim vam ji, budete-li chtit, abyste se vsichni necitili tak stari…“
Poslusni spontanniho impulsu, posbirali jsme stribrne zvonecky, pohozene detmi, a vesele hlasky rolnicek naplnily cely sal. Callarla pak s mnohoslibnou a tajuplnou tvari zacala vypravet:
„Pohadka, kterou vam budu povidat, je temer pravdiva a jmenuje se O smejicim se Turingovi.“
Zavladlo ticho, v nemz se jeste nejakou dobu ozyvaly kroky obsluhujicich automatu. Pak i ty utichly, ale Callarla jeste stale mlcela a v koutcich ust ji bloudil lehounky usmev. Snad na neco cekala. Nac? Treba na navrat te nalady, jiz jsme podlehli vsichni, dokud jeste byly v sale deti.
Nakonec rekla:
„Slysela jsem ji od sve babicky, zeny neobycejne konzervativni, ktera… ale u pohadek snad jsou komentare zbytecne. A tak tedy zacnu…“
Uz se na nas nedivala. Jeji oci utkvely na blyskavem bici vodotrysku a tlumeny hlas se misil se zvukem vody dopadajici na okraj kamenne nadrze.
„Za davnych, pradavnych casu, vice nez pred tisici lety, byl svet rozdelen na dve poloviny. Jedna vladli Atlantidane. Kazdy clovek, v dobach davno minulych stejne jako dnes, ma nejake touhy. Take Atlantidane je meli. Jejich touhou bylo znicit druhou polovinu sveta, ktera se osvobodila z jejich nadvlady. Proto shromazdovali jedy, aby mohli otravit vzduch i vodu, smrtici radioaktivni latky a vybusniny. Ale cim vice jich meli, tim vetsi hruza na ne padala. Kupovali tedy za zlato vedce, aby jim sestrojovali dokonale stroje na zabijeni. Jednou se dovedeli, ze na jednom dalnem ostrove za morem bydli vedec jmenem Turing, ktery umi stavet automaty. Tehdy jeste nebylo po automatech ani slechu a nikdo dobre nevedel, k cemu mohou byt dobre. Turing stavel vselijake automaty: jedny vyrabely stroje, jine pekly chleba, dalsi pocitaly a logicky uvazovaly. Tak se lopotil ctyricet let, az vymyslil automat, ktery mohl delat vse, co vubec bylo mozne. Automat dovedl tavit kovy z rud i sit boty, premenovat prvky, stavet domy a stejne jako pracovat fyzicky dovedl i myslit: dovedl odpovedet na kazdou otazku a rozresit kazdy problem; nebylo veci, kterou by nevykonal, byla-li mu narizena. Vladcove Atlantidy vyslali sve zvedy, aby Turinga koupili, ale vedec na to nechtel pristoupit. Tu ho uveznili a plany vynalezu mu ukradli. Nejstarsi z Atlantidanu je prohledl, svolal ostatni a rekl:,Az budeme mit ten automat, zeptame se ho, jak znicit ty netvory, kteri chteji na veky odstranit valku.
A druhy vladce, sedovlasy a vsemi vazeny, dodal:,A take nam povi, jak odnaucit nase poddane myslit, protoze lide, kteri mysli, neradi umiraji pro cest a slavu naseho zlata.
Temto slovum vsichni zatleskali a rozhodli: Postavime velky Generalni Turinguv Automat a pak se staneme vsemocnymi, takze nikdo na svete se neodvazi postavit se nam na odpor.
Pak povolali sedm tisic poctaru (protoze tehdy lide pocitali z hlavy) — aby vypocitali, kolik zlata bude treba na stavbu, a pak svolali sedm tisic inzenyru a konstrukteru, kteri po sedm let rysovali plany. Jeste drive, nez byly hotovy, vydaly se prvni pracovni cety na urcena mista. V Alamogordu, v srdci velke pisecne pouste Noveho Mexika, bylo soustredeno sedmkrat sedm tisic delniku. Bydlili v baracich z plechu, v noci trpeli ledovym chladem a ve dne ukrutnym zarem. Slany pisek jim leptal plice i oci, nicily je nemoci a na mista tech, kteri zahynuli, byli prihaneni novi a novi; a tak kopali hluboke jamy pro zaklady, prorazeli ve skalach stoly a chodby a nad nimi kracely dlouhokrke drapaky, podobne jesterum, jaci zili pred sedmdesati miliony let. A ta stavba trvala sedm let a jeste jednou sedm let a tak po ctrnacti letech vysoke veze a budovy pokryly sto tisic akru pudy, obklopenych vysokou zdi; konecne nadesel den, kdy odesly zbytky tech, kdo prezili titanskou praci, a brany se zavrely.
Staveniste se vylidnila, nastalo ticho, jen vitr svistel ve vysoko natazenych dratech a po stezkach vysypanych piskem prechazeli hlidaci se psy. Tak tomu bylo po sedm dni, az konecne za tmave, bezmesicne noci se pred vychodni zdi zastavil vuz, zvany obrneny automobil, z nehoz vystoupilo osm lidi, kteri vladli v Atlantide. Prvnimu patrilo jeji zelezo, druhemu uhli, tretimu nafta, ctvrtemu spoje, patemu obili a maso, sestemu elektrina a sedmemu armada.
Z podzemi jim vysel vstric hlavni inzenyr stavby a hluboce se jim uklonil. Vladcove vystoupili z auta a uvideli lampy, houpajici se vysoko nade zdmi na dratenych lanech, a v jejich neklidnem svetle — cerne veze a bloky nakupene jeden vedle druheho jako siky vojaku. To byla jen nevelka, na povrchu zeme viditelna cast Turingova Generalniho Automatu, ktery se tahl hluboko pod zemi ve stolach a chodbach, vyhloubenych ve skalach pouste. Z obou stran se priblizily straze, cerne dvere ve zdi se rozestoupily a prichozi vstoupili dovnitr, kde na ne cekal zaskleny motorovy vuz, ktery se dal ihned do pohybu.
Projizdeli saly se studenym modrym osvetlenim a palaci, jakoby obracenymi dolu a vtesnanymi do skaly, a nad jejich hlavami se cernala neproniknutelna splet kabelu, obtizena velikymi rolnickami izolatoru. Mijeli hnizda tlumivek zapustena do zdi, protinali napric sachty, v nichz staly na strazi automaty v nerozbitnych helmach, a motorovy vozik zajizdel do vetsi a vetsi hloubky; inzenyr jim vsechno vysvetloval a rikal, ze jen hlavnich velinu je v podzemi vice nez vterin v lidskem zivote. Jeli dal, sestupovali z jednoho poschodi do druheho, za sklem se vinuly chodby, pohled bloudil v lese privodu, vagon projizdel pod silnymi medenymi draty, casem v dali zamzikalo rubinove svetelko, tma houstla a otrasajici se vozik klesal niz a niz.
Ale cely tento siry a nezmerny labyrint byl mrtvy, ani jediny impuls proudu jeste nikdy neprobehl miliardami zkroucenych zil, ktere opradaly medeny mozek stroje. Jeli dlouho; konecne za okny zablikala svetelka, ozarujici vlhkou skalu tunelu. Motorovy vozik sebou trhl a zastavil se. Byli u cile. Pod straslivou stavbou, v jejim nejhlubsim srdci, byla nevelka vejcita pancerova mistnost. Vstoupili tam. Na cernych stenach bylo videt ukazovatele kontrolnich pristroju, sedm set sedmdesat sedm ciferniku a uprostred — stupen. Na nem cerny mikrofon a pod diamantovym zvonem tlacitko — vice nic. Odtud mely byt Velkemu Univerzalnimu Turingovi udelovany rozkazy.
Inzenyr vysvetloval, ze stroj muze stejne dobre pestovat exoticke kvetiny, jako zakladat zahrady i zabijet lidi. Nemel zadna bezpecnostni opatreni, jako maji nase dnesni automaty, nepripominal je vubec nicim. Byl to barbarsky, divoky automat, milionkrat vetsi nez pyramida.
Tam se tedy zastavili a zavladlo ticho. Prestoze u stropu zarilo sedm lustru, pohlcovaly cerne steny svetlo. Turing mel byt doopravdy spusten az pozdeji, ale nejstarsi inzenyr, aby se vlichotil do prizne svych chlebodarcu, privedl je na myslenku, aby provedli zkousku ihned. On sam zil uz po radu let v horecce ocekavani a na dne jeho myslenek drimala jedina, kterou skryval, protoze chapal, ze ten, kdo se postavi k mikrofonu zapnuteho Turinga, bude mit vetsi moc nez asyrsti a babylonsti magove, jimz slouzivali demoni. A tak, kdyz rekl prvni vladce:,Ale co musime udelat, aby to zacalo fungovat? odpovedel: ‚Pane, stisknes-li tento cerny knoflik, zvednou se stavidla v prehradach a vody Reky svateho Juana se vriti do privodu sedmi turbin a vznikne proud, ktery nasyti kovove utroby Turinga a pak zacnou jeho zily pulsovat elektrickym tepem. Tu se onoho vladce zmocnilo vzruseni, protoze miloval veci velke a zvlastni a zmackl jakoby nahodou knoflik tlustym prstem. A tu se roztancila svetla, vsechny ciferniky se zachvely, lampicky otevrely cervene oci a pohledly na ne a nad jejich hlavami ozilo a otraslo se prostranstvi statisice akru.
