priblizit k druhemu. Tak vznika jednota tuzeb, divani na svet ocima druheho cloveka, tajemstvi jeho neustale blizkosti i radost z prijimani cizich starosti a bremen, jichz nemuze byt nikdy prilis mnoho. Vasen je tedy pouze jednim z mnoha spojovacich clanku a neha se meni z podrazdeni smyslu v pismena jazyka beze slov, jenz zacina tam, kde obycejna kazdodenni rec vazne a selhava. Takova laska muze byt pouze jedna.
Vzpominam, jak pri rozhovorech s historiky, kteri mi vypraveli o dejinach lasky pred davnymi veky, nevychazel jsem z udivu nad vrtkavosti a nestalosti citu davnovekych lidi, a jiz vubec jsem nechapal, jak mohli, touzice po vzdelani v ruznych oborech zivota, at jiz vyznamnych, ci malichernych, nevyzadovat nic v jedne z nejdulezitejsich oblasti, vychove deti rodici. Jejich nevedomost musela byt skutecne obrovska, jestlize se odvazovali nechat zde otevrene pole pusobnosti naproste libovuli a nahode, jestlize nechapali, ze v prvnich letech zivota je dite nejcitlivejsim a nejpoddajnejsim materialem, v nemz se otiskuji vsechny vlivy okoli, a ze vady, ziskane v tomto udobi, nemuze pozdeji odstranit nekdy ani krajni usili vychovatelu.
Na palubu GEY prislo ze Zeme mnoho zen a muzu zralych jiz pro lasku, ale stale jeste hledajicich, a dalo se predpokladat, ze dlouha doba cesty spoji mnoho dvojic. Toto ocekavani se splnilo, ale prekazky, ktere vetsina z nich musela prekonavat, byly vetsi, nez kdokoli tusil. V druhem roce cesty se stavalo, ze dvojice vznikaly prechodne a rozchazely se jakoby nahodou, a tento navrat zaniklych barbarskych mravu halil jakysi tichy souhlas ostatnich. Bylo to v dobe, kdy odvaha, sebeovladani, klid, vsechny ty znaky, jimiz nas obdarila Zeme, staly se jakousi vnejsi, strnulou formou, povrchem viditelnym pro jine, ktery predstiral, ze se nic nezmenilo, zatim co vlastni zhava napln zivota nekam unikala a mizela. To byla ta strasliva spoust, jakou zanechava kosmicka prazdnota v lidech nepripravenych na nesmirne strazne pouti mezi hvezdami.
Jestlize jsme mohli do urciteho stupne klamat sve druhy v praci, kolegy, ba dokonce i pratele, nebylo mozno jednat tak v nejhlubsi sfere citu. Odtud pokusy najit utociste v narucich zen, propadnout se v krecich rozkose. Vedeli jsme, ze nas trvale nespoji ani spolecna litost, ani zoufalstvi, ani touha svrhnout ze sebe odpovednost za dobrovolne prijaty osud, ze to neudela nic jineho nez laska, a presto muzove vyhledavali zeny a ony se jim oddavaly se soustredenym mlcenlivym porozumenim. Byly to pokusy o zachranu, stejne nebezpecne jako marne. Nejblizsi odliv vyvrhoval nahodne milence, bezbranne a bez vedouci myslenky, a kdyz se ozyvalo ve tme nad jejich hlavami vystrazne houkani, opakujici se noc co noc, nemeli odvahu podivat se sobe do oci, protoze v nich byla prazdnota, pred kterou chteli uteci, a bremeno, ktere na chvili svrhli, vracelo se znovu. A tak lezeli vedle sebe sami, uvedomujice si svoji porazku.
Koho mam na mysli, kdyz rikam tato slova? Predevsim sebe, ackoliv vim, ci spise tusim, ze nejeden z mych druhu utrpel podobnou porazku. Mam na mysli sebe. Pouze sebe, protoze Anna vysla z teto zkousky vitezne, trebas dlouho trpela, ale snad prave proto, ze mela odvahu trpet, zatim co ja chtel jenom zapomenout.
Kdyz se lidske hlavy k sobe blizi k polibku, neni mozno obsahnout pohledem druhou tvar, nebot je prilis blizko. Je to blizkost fyzicka, ktera nic neresi, ani nezavazuje. Nadarmo jsem chtel uspisit prichod citu, marne jsem ho hledal v dychtivych polibcich, v pevnem objeti — zatim co cit byl v nejake vecerni chvilce mlceni, v usmevu napul skryvanem, v nahodnem, necekanem setkani rukou, z nichz jedna touzila pohladit druhou a zastavila se nesmele v puli cesty. Jak vubec jsem nechapal Annu, jak strasne malo se mne tykalo to, cim zila. Nechci mluvit mnoho o tom, jak jsem poznal tuto pravdu. Jiste se ve mne casto neco ozvalo, mozna slechetnost, mozna pouha hanba. Do pameti se mi vryla pouze jedna udalost; a prece jsem se leccehos domyslel i predtim a jen jsem zaplasoval tyto myslenky, jako kdybych mel nehezky strach, ze budu muset vzit na sebe odpovednost i za jeji osud — ja, jenz jsem svuj vlastni osud nedovedl nest dale.
Uvedomil jsem si prece nejednou, ze si vzpominala na nejbezvyznamnejsi podrobnosti nasich prvnich schuzek, z nichz jsem si ja nepamatoval skoro nic; pripisoval jsem to dobre pameti vlastni zenam, ktera naopak muzum vetsinou chybi. Byla zde ona potaji vyslechnuta rozmluva a vice takovych malickosti, ktere jsem nechtel chapat. Az jednou vecer se stalo neco, co uz jsem se neodvazil nevidet.
Sedeli jsme, ci spise polo lezeli na luzku, pokrytem tezkou bilou kozesinou. Unaven oprel jsem hlavu o Anniny zkrizene paze a dival jsem se pred sebe nevidoucima ocima. Svitila nizko povesena modra lampicka. Hovoril jsem, jak uz nejednou, o tom, jak budeme v budoucnu zit spolu, jak cestou narazime na planetu tak malou, ze na ni bude misto jen pro dva lidi, a temi lidmi ze budeme my, a usadime se tam v malinkem domecku, obklopenem hvezdami. Kdyz jsem to vypravel, poloseptem, line, uvidel jsem nahle Anninu tvar v zrcadle visicim na zdi.
Naslouchala mi s horkym, nepatrnym zkrivenim rtu, jako by rikala: „Vim, ze je to vsechno klam, a ze to rikas jen tak, abys jen zaplasil mlceni, a ze zapominas kazde slovo, sotva je vyslovis, ale to nevadi, mluv dal, mluv jen dal…“
A v teto vterine jsem pochopil, jak nebezpecny to byl pokus. Nedaval jsem ji nic. Byla pro mne teplym, tichym utocistem pred dlouhymi, prazdnymi hodinami tydnu a mesicu. Zvykl jsem si na ni, jak si clovek zvykne na nejakou krajinu; kdyz nebyla se mnou, citil jsem prazdnotu zvenci, ne v sobe: kdybych ji byl citil v sobe, znamenalo by to lasku. A ona to pochopila od sameho zacatku a nesla to s jakymsi klidnym zoufalstvim, protoze me milovala. Hle, nejdrazsi, ale pritom naprosto cizi clovek; lhostejne a bezstarostne vstoupil do jejiho zivota, probiral se v jejich nejintimnejsich vzpominkach, prehraboval se v nich jako dite v lesklych cetkach, na okamzik je zvedal k ocim, aby je vzapeti znudene pohodil. Obcas byval nezny, a to bylo jeste horsi. Ano, byl bych mohl videt svet jejima ocima, uslyset ty hlasy jejiho srdce, ktere umlcovala sama pred sebou. Pripravena na vsechno, pohlizela na svuj osud, jako by se teprve zacinal, bily a nepopsany. Jeji laska se nedesila hvezd a ja jsem myslel jen na to, ze ji voni vlasy a ze ma teplou, mekkou plet…
Umlkl jsem, neschopen vypravit ze sebe dalsi falesne sluvko…
„A co dal?“ zeptala se tise, kolebajic lehce mou hlavu. Nemohl jsem mluvit, hrdlo jako by mi stiskla zelezna ruka, a tak pripojuje ke vsem predchozim hanebnym skutkum jeste dalsi, pritahl jsem jeji hlavu k sobe, abych ji vtiskl polibek, do nehoz jsem se skryl, aby nemohla vycist z me tvare, ze uz vim.
Jak rad bych vam rekl, ze hned potom jsem si Annu zamiloval a ze jsme byli velice stastni! Lidske vztahy se vsak bohuzel neresi tak proste.
Uplynula druha zima cesty, prisla druhe jaro. Doposud vsechny stromy parku prodelavaly zmeny, poslusny umeleho slunce: kdyz hralo silneji, pokryvaly se listim, rozkvetaly, nesly plody, kdyz pocinalo slabnout, oblekaly podzimni sat v nejkrasnejsich barvach a pouze samojedina kanadska jedle nad potokem, zahalena do cerni sveho jehlici, nemenila svuj vzhled. Do zeme, z niz cerpala zivotodarnou mizu, vstrikovali botanici specialni hormony a preparaty, ale ona zustavala nehybna, lhostejna, jako by prohledla jejich naivni hru a pohrizila se do vecneho spanku, nechtic byt soucasti falesne vidiny Zeme. A tu, jednou rano, proletla celou GEOU elektrizujici zprava. Cerna jedle uverila v jaro a pres noc vystrcila zelene prsticky…
Shromazdili jsme se v parku ve velkem zastupu. Nikdo nemluvil. Vsichni, kteri sem tak chvatne pribehli, hnani nepochopitelnou silou, zustavali stat, divali se mlcky na procitnuvsi strom a jeden po druhem odchazeli. Nakonec zbylo jen nekolik osob; nekdo chtel utrhnout blede zelenou steticku, aby ji rozemnul mezi prsty a nadechl se pryskyricne vune, nekdo jiny ho prisne napomenul. Konecne jsem zustal sam. Posadil jsem se pod strom s hlavou oprenou o ruce. Do naivni radosti, jakou mi pusobil pohled na strom, vmisil se tupy zal. Vtom jsem si uvedomil neci pritomnost. Vedle mne stali Ameta a Zorin.
„Pojd s nami,“ rekl Ameta, „projdeme se po hvezdne palube.“
Nemel jsem nejmensi chuti, zvlaste ted ne.
„Nechce se ti?“ rekl Ameta. „Ale presto pojd.“
Zmocnil se mne hnev na Ametu za jeho vtiravost. Vstal jsem as nelibosti jsem vykrocil za piloty. Vytah nas vynesl na uroven vyhlidkove paluby. Za chvili jsme se octli v temnote pod hvezdami. Nechtel jsem se na ne divat. Odvratil jsem hlavu, avsak rameny, kuzi hlavy, celym povrchem tela jsem citil propast, sklebici se za mymi zady. Stali jsme ve tme; konecne rekl Ameta jakoby k nikomu:
„Nebydlime v dome pod oblaky, jsme ve vzduchoprazdnu. Muzeme se klamat a jednat tak, jako kdyby tomu bylo jinak, ale to je vse. Daleko lepsi je jasne rici, ze zijeme ve vzduchoprazdnu… ba dokonce z tohoto zjisteni vyjit. Je pravda, pak se dostavi strach, protoze vsechno, nac jsme byli zvykli spolehat, bylo nam odnato. Mysl se stuj co stuj pokousi zastrit skutecnost nejakou obrovskou lzi. To se nesmi delat. My nepotrebujeme jistotu klidnou, zajistenou pred nehodami. Coz neprobadana hroziva nejistota neni mnohem vic lidska? Obzory zivota stale rozsirujeme, objevujeme v nich tedy vic a vic. Nezavirej oci! To je jedina odvaha, jakou clovek potrebuje. Nezavrhuj vesmirnou prazdnotu, nereptej proti ni, vzdyt prave to je nas svet. Nas svet! Musime jen pochopit, ze vsechno je tim vic nase, lidske, cim je tezsi, aby se stalo nasim cilem, uz odedavna hledanym, to, co se zdalo byt cizi a hrozive.“
Nehybne doutnaly hvezdy. Mlcel jsem. Ameta znovu promluvil, jako kdyby navazoval na preruseny
