ozval smich, pak zacala divka zpivat. Byla to vesela pisnicka, dlouha jako litanie. Kdyz devce prezpivalo prvni sloku, ukazalo prstem na jednoho z okolostojicich, a ten musel zpivat dal. Takto bloudila pisnicka po celem sale, preskakujic od cloveka k cloveku pri stale se stupnujicim veseli, az priputovala pod sloupy. Tam ve vyklenku, z nehoz odesel automat, stal Goobar opiraje se o drevene oblozeni steny. Jakysi chlapec, ktery prave koncil svou sloku, se zastavil pred nim a ukazal na neho prstem. Vterinku bylo ticho, pak vedec bez rozmysleni zazpival hlubokym, trochu chraptivym barytonem nasledujici ctyrversi. Byl odmenen uraganem potlesku — pak zas on ukazal na nekoho stojiciho nablizku a pisen odletla zpet do salu. Goobar, maje jeste na tvari usmev, s nimz ucinil zadost sve pevecke povinnosti, nenapadne vytahl z kapsy prirucni analyzator a zacal neco pocitat.
„To je cely Goobar,“ rekl Diokles, „vidite? Muzes s nim hrat, tancit, zpivat, mluvit o pekle i o nebi, ale nikdy nebude uplne s tebou.“
„Ale on se skutecne rad bavi,“ poznamenal Zmur.
„Ja vim, ze to nepredstira, ale co z toho? Ma rad lidi, ale on sam neni jednim z nas. Kazdy novy spolupracovnik,“ pokracoval Diokles, „kdyz se octne v jeho blizkosti, nemuze odolat pokuseni a klade mu vselijake dosti smesne otazky; jsou to naivni pokusy, ktere proste diktuje nutnost, protoze on prece jen zustava nerozlustitelnou hadankou; nejednou jsem se obdivoval puntickarstvi, s jakym se pokousel odpovidat…“
„Na priklad?“ zeptal jsem se. Nase pohledy byly stale upreny na vedce, ktery prave zastavil automat sunouci se nehlucne kolem, vzal si s podnosu sklenicku vina a upijel malymi dousky. Vypadal, jako kdyby pozoroval automat s dobre skryvanym veselim.
„Pocinajic od otazek, jak dospiva k svym vynikajicim vysledkum…“
„Ano, to skutecne neni nejchytrejsi otazka,“ souhlasil jsem,,a co odpovedel?“
„Rozmyslel se dlouho a vazne, konecne rekl:,Snad proto, ze neustale myslim. Pres zdanlivou banalnost obsahuje tato veta pravdu stejne velkou jako prostou. Jeho mysl bez ustani tvori myslenkove konstrukce a konfrontuje je navzajem, jako by to byly pokusy o velkou syntezu, ktere trvaji mesice a leta a neustavaji nikdy; ma odvahu domyslit az do konce ty nejabsurdneji vypadajici hypotezy a vyvodit ze vseho konecne dusledky… To je ostatne pricina, proc s nim uz nikdy nepujdu na hory. Nechci vlastni osobou zvetsovat kralovstvi mrtvych veci.“
„Co ma tvuj pud sebezachovy spolecneho s Goobarem?“ zeptal jsem se ho.
„Prave ze ma. Byli jsme na horolezecke ture v pasmu Pamiru; delali jsme vychodni travers…“
„Promin,“ prerusil jsem ho, „rekni, je dobrym horolezcem, a jak se vubec chova pri vystupu?“
„Hned uslysis, k tomu smeruji. Neni spatnym horolezcem. Byl tam maly, ale zaludny komin. Nez jsme do toho komina vesli, Goobar se nahle zastavil a rekl mi, ze ho neco napadlo. Radil jsem mu, aby si to zapsal, odpovedel, ze to jiste nezapomene. Svou myslenku sice nezapomnel, ale zapomnel na to, kde je a co dela. Div sobe nesrazil vaz a nas nezabil. Nevidel hory, propasti, vubec nic; kdyz zpameti dokoncil vypocet, uz cestou do chaty, omluvil se nam, ale videl jsem, ze to udelal — abych tak rekl — z povinnosti; chapal sice, co se prihodilo, ale nepocitoval prazadne obavy, tim mene strach. Rikam vam, je to clovek, ktery pozbyl pud sebezachovy.“
Posledni slova pronesl Diokles s nepokrytym podrazdenim.
Dole prestali zpivat; po nekolik minut se odtamtud nesl zmateny sum, ozyvaly se jednotlive hlasy, ktere se pokousely spojit ostatni nejakou pisnickou, ale zanikaly ve vseobecne vrave; konecne zaznel nadherny zensky alt; byla to pomala pisen, mela v sobe neco konejsiveho.
„On je vlastne vzdycky stejny,“ rekl Diokles, jako kdyby se nemohl zbavit tlaku tematu, „slyseli jste, jak zacinal? Babicka ho nechala jako sestileteho chlapce doma a sverila ho peci stryce. Klaudius Goobar, dosti znamy matematik, mozna, ze jste o nem slyseli, operator pole, to je jeho dilo. Ta jeho babicka si myslila, ze s ditetem musi porad nekdo byt. Stryc ho po kazde posadil do kouta s hrackami a sam pracoval. Chlapecek si tise hral — bylo to neobycejne malomluvne dite. Jednou vecer, pri jakemsi obtiznem miste, diskutoval stary Klaudius naruzive s automatem. Najednou dite v koutku povida: ‚Musis dosadit skupinove struktury na misto monoidu… a dal, jakoby nic, si poustel sveho vlcka. Do stryce jako by uderil blesk, bylo to hledane reseni…“
„Stava se zridka,“ poznamenal jsem, „aby tak zvane genialni deti pozdeji skutecne plnily ocekavani, jake do nich v mladi vkladame, ale on je nejen splnil, nybrz nad pomysleni prekonal!“
Prosel okolo nas automat. Diokles vypil rychle po sobe dve cise vina. Tvare mu zrudly, tepny na spancich viditelne busily. Chtel jsem mu rici, aby uz nepil. Siril kolem sebe nejaky neklid a smutek. Bylo to skryto na dne vseho, co rikal o Goobarovi, nejen ve slovech, ale v obliceji, ve zkriveni rtu, v hlase.
Zmur od nas odesel; jeho vysoka silueta prosla galerii na pozadi mozaikovych obrazu a zmizela za sloupy; nejakou dobu jsme mlceli. Dole ted zpivali skocnou pisen, nekdo uprostred tleskal do taktu, ozyval se rytmicky dupot, solista obklopeny stale se siricim kruhem volneho mista tancil, nahle vzal do kola nejake devce, zatocil se s nim a zakrouzil; bylo videt pouze, jak se mihaji svetle saty a zlate vlajici vlasy. Diokles se dival, ale nevidel to, tu se ke mne obratil, s tvari jeste vice svrastelou — pil uz asi pred tim, a vypadal, jako by mu vino nedelalo dobre. Vzal jsem ho za ruku, abych ho doprovodil domu, ale on chytil mou ruku a rekl tonem necekaneho vyznani:
„Ver mi, ze nejsem k nicemu, mam za sebou sestnact publikovanych praci, dve opravdu dobre, ale kdyz se o mne mluvi, nerekne nikdo: ‚Diokles? Aha, to je ten odbornik na mnemony, vite, — ale vzdycky: ‚Diokles? Aha, Goobaruv asistent. Ja sam uz bych mohl skladat ucty tem budoucim pokolenim, uz bych se jim sam predstavil: biotensory realnych obvodu, inerce echove pameti — mam i dalsi veci, jeste nedodelane, vzdyt ta prace, to je cela moje radost, ale vsechno je to k nicemu: jsem Goobarovym asistentem a vejdu do dejin jako jeden z Goobarovy skupiny, nic osobiteho, prazdny zvuk, stin jednoho ze sta tisic listu v korune stromu… a vim, ze od toho neni pomoci… musi to tak byt…“
„Co rikas,“ rekl jsem vzrusene, tolik potlacovaneho utrpeni zaplavilo najednou tvar mladeho muze. „Ale vzdyt bys prece mohl pracovat samostatne nebo v jine skupine od Goobara muzes prece kdykoliv odejit.“
„Coze!“ rekl Diokles. Jeho tvar se zavrela jako temna pest. „Odejit od Goobara? odejit?“ opakoval. „Clovece, co to mluvis! Ja ze bych mel dobrovolne odejit? Kde najdes druheho Goobara?“
„Nemuzes-li se smirit s tim, ze te o tolik prevysuje…“ zacal jsem opatrne.
„Ale co to povidas?“ otazal se Diokles s nejvyssim udivem. Pak me k sobe pritahl a zacal vysvetlovat vasnivym sepotem:
„Ano, vynika nade mne, vynika nad nas nad vsechny. Ale co na tom? Jdeme stale vpred; za sest let jsme v Ustavu vykonali obrovsky kus prace, kazdy ti to potvrdi, nechlubim se. Sam vim, ze ted dokazu vic nez na zacatku, ze se me myslenkove rozpeti zvetsilo, ale kdyz dospeji k bodu, na nemz stal predtim Goobar, on uz je zase daleko, a tak nas stale predbiha o mnoho kol. Utok stiha utok a ja jsem po kazde porazen. Je to trpke? Kdo by to zapiral? Ano, ale po kazde jsem porazen necim vetsim nez drive!“
Stejne nahle jako me chytil za ruku, nyni ji pustil, omluvne se usmal a odesel drobnymi, lehkymi, jako vzdy uspechanymi krucky. Podival jsem se do salu. Vyklenek, v nemz predtim stal Goobar, byl prazdny. Sestoupil jsem dolu a vysel na terasu. Nevidel jsem nikoho, jen odnekud ze strany doletaly tlumene hlasy. Presel jsem na druhou stranu a se zavrenyma ocima jsem dlouho vdechoval chladny slany vzduch, ktery omyval rozpalenou hlavu. Obzor byl neviditelny. Podle uzkeho purpuroveho zubu, ktery oznacoval vrchol vulkanu, bylo jej stezi mozno vytusit. Unava, ktera az dosud cihala v ukrytu, vystupovala a tizila vsechny me udy. Obracen zady k balustrade, s rukama siroce rozlozenyma, oprel jsem se o jeji studeny kamenny okraj. Skryt v tomto nejodlehlejsim zakouti terasy, vsiml jsem si nahodou zeny, stojici osamele mezi dvema kridly privrenych dveri. Jeji postava splyvala s okolni tmou a pouze oblicej vystupoval slabe z sera v namodralem prisvitu, jaky vychazel z ramen jeji toalety. Netusic, ze ji nekdo muze videt, stala bez hnuti, obracena tam, odkud prichazely hlasy. Sledoval jsem zrakem jeji pohled, jako pohledem sledujeme stin, abychom objevili vec, ktera jej vrha, nespatril jsem vsak nic. Bylo prilis tma. Z druheho konce terasy doletel ke mne po chvilce ticha Goobaruv hlas, hluboky, syty, s nepostrehnutelnym primeskem ironie.
Vratil jsem se ocima k zenine tvari. Teprve nyni jsem ji poznal: byla to Callarla. Z nejslabsiho prisvitu vystupovala jeji tvar, odhmotnena, jako neskutecna, se stiny kolem oci, soustredena a soucasne nekam propadla; pootevrene rty vypadaly, jako by neviditelne pily. Tak snad pred veky vypadaly tvare lidi strzenych nabozenskym nadsenim, kdyz uverili v moznost zazraku a rozpinali ruce jako kridla a skakali z vysoke hory do vzduchu, aby v nem letali, ale ihned se zritili k zemi. Neslysela, co Goobar rikal: zaposlouchana do jeho hlubokeho hlasu, snazila se mu jakoby vnuknout, aby ji unesl — a byla ihned odmitnuta.
Mela ho rada. Mela ho rada za to, ze byl prave takovy, ze nikdy nebylo mozno vytusit jeho nejblizsi cin nebo slovo. Mela ho rada necekanou, lehkou a jakoby bezdecnou, obetavou nehou. Mela rada jeho prsty, vzdycky ozable od kovovych klaves, vzdorny sklon hlavy i usmev, s nimz se prel s automaty, i zpusob, jak mlcky mhouril oci, jako by ho bavilo, ze nechapou. Nekdy, kdyz ji k sobe privinul, jeho hlava, sklanejici se k jejim nadrum, se zastavila, a pak se zvedala s nevidoucima ocima; to vyrazel na povrch onen proud plynouci neustale hluboko v nem; prestaval ji videt, a usmev, jaky mu vysilala vstric, k nemu nedoletal — delilo je jedno z tech nekonecen, s nimiz si pohraval. Po
