„Samozrejme, ze ano,“ odpovedel Tembhara, „muze se to tykat rozmanitych znaku, na priklad vnejsiho vzhledu stroje nebo vedeni kabelu nebo vzajemne polohy agregatu a tak dale. O jednom z mych kolegu, Yorisovi, ktery je roztrzity, se povida, ze pri konstrukci jisteho gyromatu dal zakladni soustave vsechny informace az na jedinou, tykajici se velikosti stroje. Kdyz se po mesici vratil na stanoviste, spatril uz z dalky neco, co pripominalo Cheopsovu pyramidu a dominovalo celemu okoli. Zeptal se trochu rozpacite automatu, ktery potkal, je-li stavba gyromatu uz u konce, a uslysel odpoved: „Ne. Teprve zacala, to je prvni sroubek.“
Vsichni se dali do smichu.
„No, to je vtip,“ pokracoval jsem, „ale stroje, ktere dnes zhotovujeme, lisi se navzajem tak, jak se lisi stromy, kvety nebo lide. Tvarem listu, barvou platku, duhovkou oka, barvou vlasu, cili znaky mene vyznamnymi, ktere jim vsak presto davaji pecet fyzicke individuality.“
„Mas pravdu,“ rekl druhy mechaneurista, „ale toto je individualita noveho typu, ktera nevyplyva jako drive z nedostatku znalosti, nybrz nejak z jejich premiry.“
Po poslednich slovech zavladlo ticho, v nemz se nablizku tim hlasiteji rozlehl vybuch smichu u stolku, k nemuz si predtim prisedl Goobar. Aniz to vzbudilo neci pozornost, opustil jsem skupinu mladych a pripojil jsem se k hloucku astrofyziku, pln zvedavosti co je tak rozveselilo. Kdyz jsem se k nim blizil, rikal Ter Akonjan:
„Slovo ma profesor Trehub.“
„Co to bude,“ zeptal jsem se septem Zorina, ktery stal pod palmou.
„Je to takova hra: vymysleni ‚moznych svetu ,“ odpovedel mi take tise. „Po Trehubovi bude mluvit Goobar“
Vsechno se utisilo. Vypadalo to na souboj vtipu a fantazie dvou znamenitych vedcu.
Trehub zakroutil svou hlavou velkeho ptaka, stahl oboci do uzlu a zacal velice vazne:
„Mysleme si, ze vesmir, v nemz zijeme, neexistuje nepretrzite, nybrz preryvane, ze se tedy veskera hmota, z niz je utvoren, tak nejak,miha jako prerusovany paprsek svetla, my to vsak nepozorujeme, protoze kmitocet tohoto ‚mihani je nepredstavitelne rychly, radu mnoha miliard kmitu za vterinu. V takovem pripade by byla mozna existence druheho vesmiru, jehoz hmota by v okamzicich sve existence ‚zaskakovala' do mezer existence naseho vesmiru. Oba tyto vesmiry muzeme nazvat ‚stridave se zaskakujici v temz prostoru. Mohou-li byt dva takove vesmiry, muze jich byt velmi mnoho. Tisice, ba dokonce miliony. Ty vsechny, zduraznuji, mohou existovat v temz prostoru a mit zcela nezavisle fyzikalni zakony az na jeden, to jest az na zakon, ktery by ridil jejich vzajemne kmitocty tak, aby nemohlo dojit,ke srazce' hmoty dvou nebo nekolika vesmiru najednou. Mysleme si tedy, ze prostorem, ktery zaujimaji nase tela, pronikaji v tomto okamziku chorovody bytosti z vesmiru 5,678934, bytosti, ktere se bavi o moznosti, jakou jsem vam prave prednesl…“
Ozval se potlesk a smich, ale rychle utichl. Se zajmem jsme cekali na Goobaruv napad.
Podle sveho zvyku stal mirne rozkrocen, neznatelne se kolebaje, jako kdyby zkousel pevnost podlahy pod nohama. Konecne povida:
„Dejme tomu, ze v jiste metagalaxii nastava proces pokracujici komplikace jeji struktury, ktera se projevuje tim, ze se jednotlive hvezdy stavaji jakousi obdobou nervovych bunek mozku; po jistem case stane se tato metagalaxie, shluk nekolika miliard galaxii, jakymsi jedinym ‚mozkem', ktery vyplnuje obsah koule o polomeru takovych, rekneme — jsme lide odvazni — ctyr miliard svetelnych let.“
„Priserna vize…“ zaseptala Callarla, ktera sedela nedaleko mne. „Jaka by to byla genialni obluda z horici hmoty…“
„Mylis se, ma draha,“ namitl Goobar neobycejne klidne. „Bojim se, ze by to byl — aspon podle nasich meritek — kreten vsech kretenu…“ vytahl kapesni analyzator a provedl nejaky maly vypocet, pak pokracoval dale:
„V takovem ‚mozku' by galaxie odpovidaly nervovym centrum a svetelne paprsky nervovym impulsum. Aby si mohl pomyslit nejjednodussi vetu, na priklad: ‚Ja jsem', potreboval by asi 1019, to znamena vice nez deset trilionu let. Myslim, ze lze tezko sloucit s genialitou mysleni tak hlemyzdi…“
Vsichni se dali do smichu, jedine Callarla vypadala zklamane.
„Tak ono to neni mozne,“ rekla, „skoda…“
Jiz nekolik vterin se mi zdalo, ze se v sale ozyva basovy hukot, ale nevsimal jsem si toho. Ted, kdyz se po Callarlinych slovech rozhostilo ticho, vzdaleny rachot zesilil. Vzrustal nepravidelne, jako kdyby vychazel z podzemi: nekolikrat se ozvalo tezke zaduneni, podlaha pod nasima nohama se zachvela. Vsichni vyskocili z mist, pohledy se obratily k dokoran otevrenym dverim na terasu: z chladive tmy, kterou pohyboval vitr, zaznival tahly rachot.
„Hledte, deje se neco zajimaveho,“ rekl Goobar a prvni vysel na terasu — vsichni spechali za nim.
Tma tu byla tak husta, ze to vypadalo, jako by ukovala dohromady tvare a tela neviditelnou tizi. Do oci zablyskal nad obzorem sarlat. Na cernem pozadi se rysoval kuzel sopky. Slehal z neho kratky plamen. Ve vzduchu se prevaloval hromovy rachot; citil jsem, jak se chveji kamenne desky terasy. Sopka chrlila ohen. Vznasela se na ni kupovita, blesky protrhana mracna; rachotil v nich hrom za hromem. Najednou tyto basove tony protal ostry svist; z oceanu vystupovala oblaka pary, jakoby zalite krvi. To stekala do vody lava.
Delsi dobu vsichni mlceli, pak se sypaly vykriky:
„Nadherne.“
„Kdo to vymyslil?“
„Kdo jiny nez Yrjola!“
„Citite, jak se vsechno trese?“
Kdyz nasli Yrjolu, jehoz poklepavaly po rameni desitky rukou, inzenyr se branil a vysvetloval, ze s tim nema nic spolecneho:
„Co chcete, vulkany prece vybuchuji, to se stava…“
A zatim se ruda zaplava rozlevala vys a vys. Objevili se nad ni ohnivi hadi a blesky, stopy plamennych bomb, ktere krater vyvrhoval. Nad nasimi hlavami kazdou chvili neco pronikave zavylo.
„Pratele, pojdme odtud!“ zvolal najednou jakysi mlady hlas. „Neznate videoplastiky. Ti jsou ochotni vychrlit na nase hlavy dest horici siry, jen aby iluze byla realistictejsi!“
Ozval se sborovy vybuch smichu. Sopka buracela tak mohutne, ze bylo cim dal tim tezsi se dorozumet. Konecne se Ter Akonjan jmenem cele posadky obratil na videokonstruktery: ti se dali uprosit, zmizeli na okamzik a zakratko zacala katastrofa nabyvat snesitelnejsich forem. Pomalu jsme se vratili do salu; drivejsi skupiny se rozpadly. Nekteri zavolali automaty, utvorili okolo jejich stribrnych postav hloucky a zvedali cise s perlivym vinem. Jini se usadili v kresilkach pod palmou a hrali nejakou hru; smich vybuchoval stale casteji, zpivaly se pisnicky, objevovalo se nekolik obrovskych sviticich balonu, ktere poletovaly z jednoho konce salu na druhy. Nerozhodne jsem obchazel kolem stolku, kde pod vedenim Amety rozestavili piloti komplikovane televizni zarizeni pro hru „Hura, za raketou!“ Konecne jsem odesel na galerii. Vedla kolem celeho salu. Obrovsky hmyz, vytesany z drahych kamenu, pusobil pri pohledu zblizka monstruoznim dojmem. Jiz jsem chtel odejit, kdyz jsem zaslechl hlas vychazejici z reliefu, pred nimz jsem stal. Uplynul zlomek vteriny, nez jsem si uvedomil, ze plastika stejne jako morska krajina je dilem videoplastiku; musel jsem vsak prekonat reflexni odpor, nez jsem se odhodlal vkrocit primo do jiskrive plasticke plochy. Primo pred myma ocima zahorely brilanty obrovskych pavoucich oci, pak obraz zmizel. Samozrejme jsem nepocitil nic, a kdyz jsem udelal dva kroky, octl jsem se v poloseru. U hladke hole steny sedela Soledad s Annou, ktera rikala, divajic se na mne:
„Povez, zazilas uz nekdy vecer, ktery ti, jak sis aspon myslila, uzavira cely pristi den, vecer zcela neuzitecny, ktery musis nejak preckat, jako kdyz se z melciny dostavas na vodu? Vecer, v nemz se nahromadila sedlina zpackanych veci, nesplnenych tuzeb, v nemz se te zmocnuji pochybnosti o vsem, po cem touzis? V nemz odkladas kazdou zapocatou praci a jsi rada, kdyz prijde nekdo treba sebelhostejnejsi, protoze jeho prichod z tebe snima zbytek odpovednosti za zmareny cas?“
„Jestli se takovy vecer vyskytne jednou, dvakrat za rok, nevadi,“ odpovedela Soledad, „ale prichazi-li casto — pozor… zije se ti s nim tezko, vid?“
„Velice,“ odpovedela Anna. Stale se na mne divala. V tomto okamziku jsem pochopil, ze o mne mluvi a nevidi me; stal jsem asi primo v prostoru obrazu a byl jsem neviditelny.
„Nikdo ti nemuze pomoci,“ pokracovala Soledad, „ale ty a on…“
Se zatajenym dechem, po spickach jsem rychle ustoupil. Stal jsem znovu pred trpytici se mozaikovou deskou. Pospichal jsem pryc. Nechtel jsem myslit na rozmluvu, kterou jsem proti sve vuli vyslechl.
Na protejsim konci galerie stali dva lide a divali se dolu; byli to Goobarovi spolupracovnici Zmur a Diokles.
Odtud se otviral pohled na cast salu nezastavenou stolky; pohybovaly se tam desitky lidi. Primo pod nami stala pocetna spolecnost hochu a divek, jejimz stredem bylo mlade devce v belave modrych satech; najednou se
